Byl to sám dirigent Teodor Currentzis, který si přál, aby jeho nahrávka Beethovenovy symfonie č. 5 vyšla na CD samostatně bez jakékoliv další hudby, a to i přes to, že ve vídeňském Konzerthausu byla v létě roku 2018 nahrána ještě symfonie sedmá. Nabídnout posluchači za plnou cenu třicet minut hudby je neobvyklé, a obhajoba tohoto kroku ze strany samotného dirigenta je až příliš triviální.

V otázce, zda má být tato recenze spíše o opeře Agrippina, či raději o umělkyni, která na nové nahrávce Händelovy opery interpretuje hlavní a stejnojmennou představitelku, nepanuje ani u mne samotného jednoznačná shoda. Vzhledem k tomu, že se tento text dostane spíše než k zavřeným očím německého skladatele k otevřeným očím americké pěvkyně, volím možnost druhou.

Z mého pohledu největší počin v historii nahrávacího průmyslu (optikou interpretační i technickou) před několika měsíci vydal prostřednictvím společnosti Berlin Phil Media vlastní label Berlínských filharmoniků. Jako Brucknerovskou pokladnici plnou omamných klenotů lze označit luxusní box, který po otevření skýtá pohled na celkem devět CD a čtyři blu-ray disky.

Tenorista Petr Nekoranec se zaslouženě dostává do povědomí domácí i světové operní a písňové posluchačské veřejnosti. K dalšímu postupu v jeho kariéře má přispět i nahrávka, kterou koncem roku 2019 vydává Supraphon. Protože mi jsou na rozdíl od uměleckých agentur a prodejců umění jakékoliv ceny a úspěchy ze soutěží zcela lhostejné (slušně to píšu velmi nerad), srovnám si jednoduše sám ve své hlavě, zda je mladý pěvec tím, kdo si mne svým hlasem získává – či nikoliv. Platí obojí.

Je to již dva a půl roku od doby, kdy mezzosopranistka Wallis Giunta okouzlila návštěvníky operního domu v Lipsku svým nastudováním Rossiniho Popelky. Pro rok 2018 byla zvolena mladou umělkyní roku v rámci International Opera Awards a v právě probíhajícím měsíci se z ní v Oper Leipzig stala Carmen, po které šílí i stánkaři, nabízející nezbytné předvánoční produkty v prostoru mezi Gewandhausem a budovou opery. Augustusplatz je v těchto dnech opravdu těžko průchozí, únik do útrob divadla, v němž se měl odehrát zážitek v podobě Bizetovy Carmen, tak byl logickým a nezbytným krokem.

Konec roku starého a začátek nového přináší Christianu Thielemannovi dvě zásadní události. Vedle premiérového vystoupení na Novoročním koncertě 2019 s Vídeňskými filharmoniky, který jistě mnoho z nás bude rádo sledovat, je to právě prosincové hudební nastudování Ariadny na Naxu pro drážďanskou Semperoper. Velice rozličné, avšak celkově malé nástrojové obsazení této opery dokázal Thielemann prostřednictvím Staatskapelle Dresden využít do nejmenšího detailu. Snažit se rozebrat hudební provedení jiným způsobem než jednoduchým, ale o to výstižnějším patetickým konstatováním, že to byla zvuková paráda, by bylo zbytečné, a tak pojďme plnou parou k pěvcům. Pro jeden večer se sešlo excelentních hlasů více než dost.

Troufnu si tvrdit, že nahrávek tak překrásné kompozice, jakou je bezesporu Mahlerova Píseň o Zemi, nebude nikdy dostatek. Britský dirigent Simon Rattle by tuto myšlenku jistě potvrdil, vždyť nový snímek tohoto díla, který právě vydává mnichovské vydavatelství BR KLASSIK, je již v pořadí druhým, jenž realizoval. Návrat a touha k záznamu již jednou uskutečněných projektů je přirozenou součástí uměleckého vývoje a dozajista souvisí i s interprety. Měl-li v roce 1995 Rattle v Birminghamu k dispozici tak ikonická jména, jakými dodnes jsou tenorista Peter Seiffert a barytonista Thomas Hampson, nutně již tenkrát musel vzniknout počin, který dodnes sice patří k těm nejvýznamnějším, ale na který je též možno navázat.

Uplynulá sezóna v Bavorské státní opeře v Mnichově přinesla jednu mozartovskou premiéru. Byla to Figarova svatba, která se nyní objevila i na jedné z nejprestižnějších letních hudebních akcí. Tou bezesporu je festival v Mnichově. Ke spolupráci na opeře, která bude celkem v pěti dalších večerech představena i v sezóně následující, byl sezván inscenační tým v čele se zkušeným německým režisérem Christophem Loyem.

Saské město na Dunaji se svou Semperoper žilo na přelomu měsíce dubna a května premiérou Verdiho Síly osudu. Dílo na libreto Piaveho mělo premiéru roku 1862 v Petrohradu, již relativně brzy poté se však skladatel k partituře vrátil a definitivní podobu, tak jak ji známe ze současných jevišť, slyšelo milánské publikum v roce 1869. Nemáte-li ovšem v lásce zaběhnuté pořádky a uvítáte-li čas od času změnu, právě v Semperoper vás nyní překvapí hned úvod večera, kdy, aniž by zazněla předehra, vstupujeme do úvodní scény. Verdiho slavnou orchestrální skladbu si pak v podání Staatskapelle Dresden můžeme vychutnat ve formě jakési mezihry, kdy se již hlavní postavy pohybují po scéně a svým konáním dokreslují události úvodního jednání.

Velikonoční festival v Baden-Badenu letos přinesl poslední vystoupení Simona Rattla ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky. Jedno velké a umělecky zdařilé období se uzavírá a rok 2019 již do překrásného lázeňského městě na okraji Černého lesa před legendární symfonické těleso přivede Kirilla Petrenka, Riccardo Mutiho a Daniella Gattiho. Uveden bude mj. Verdiho Otello. Festival, který je vzrušujícím protipólem k Velikonočnímu festivalu v Salcburku a který stejně jako rakouské město disponuje festivalovým domem obrovitých rozměrů a mimořádných akustických kvalit, se čerstvě s orchestrem rozhodl prodloužit spolupráci do roku 2022.