Josef Špaček, Jiří Vodička, Jan Mráček nebo i Matteo Hager, Marie Hasoňová či Ludmila Pavlová. Šest skvělých českých houslistů, které spojuje vítězství v některém z třiceti ročníků letní Akademie Václava Hudečka. Nyní k těmto znamenitým umělcům, kteří se vydali na sólovou kariéru nebo se stali koncertními mistry České filharmonie, přibylo jméno jednadvacetiletého Arnaua Izarda. Studenta ve třídě Milana Al-Ashhaba na JAMU a obdivovatele Augustina Hadelicha budeme teď více slýchávat na českých koncertních pódiích.
Čím vás Akademie Václava Hudečka za roky, které jste na ní strávil, obohatila?
Jsou to jednak poznatky z hodin s Václavem Hudečkem a s Jiřím Fišerem. A taky přátelství, která tam za ty roky vznikla. Většina účastníků je z Prahy nebo tam alespoň studuje, což není můj případ. Proto je pro mě Akademie tak trochu jediná šance ty kamarády vidět a strávit společně s nimi dva týdny. Přes rok se mi to většinou nepovede.
Letos jste dokončil brněnskou konzervatoř. Kam povedou vaše další studijní kroky?
Pokračuji na JAMU. Nastupuji do třídy Milana Al-Ashhaba a zároveň do pěvecké třídy Miroslava Dvorského.
Věnujete se tedy vedle houslí také zpěvu. Nebudete se muset brzy rozhodnout, čemu se chcete věnovat naplno?
Já bych se zatím chtěl nějakému rozhodnutí vyhnout. Ta věc se časem sama rozhodne. Třeba i podle toho, kde bude více příležitostí. Do té doby bych se ale chtěl houslím i zpěvu věnovat co nejvíc naplno. Myslím si, že se to vůbec nevylučuje, protože ty dva obory jsou co do přípravy odlišné. Například nemůžete zpívat déle než hodinu a půl denně, protože byste si ublížil. Housle jsou na studium časově mnohem náročnější. Složitější pak je, když se nějaká představení nebo koncerty potkávají. To už může být komplikovanější.
Jaký jste hlasový obor?
Mířím k lyrickému tenoru. Můj zájem o zpěv souvisí i s tím, že moje mamka byla sólistkou v Moravském divadle v Olomouci. Takže to máme tak trochu v rodině. A můj mladší brácha taky zpívá.
Pomáhá vám zpěv v instrumentální hře?
Housle jsou určitou imitací zpěvu nebo ze zpěvu vycházejí. Když houslista hraje nějakou melodii, měla by mít určitou vokální kvalitu. Cítím pořád více, jak je to pro hudbu důležité. S panem Al-Ashhabem o tom často mluvíme, o vokálních principech, jak melodii trochu oživit a vlastně zlidštit. I Jiří Fišer na kurzech často připomíná, že člověk musí hrát, jako když zpívá. A sám říká, že kdyby se znovu narodil, byl by zpěvákem. Takže vidíte, jak je to pro některé houslisty důležité.
Když se podíváme na vaše houslové ambice, jakým směrem byste se chtěl vydat?
To se může každou chvíli měnit. Třeba tím, že dostanete cenu na Akademii a najednou máte příležitost na sólové koncerty s orchestry. (smích) To je samozřejmě povzbuzující a moc mě to baví. Ale zajímá mě vlastně vše kolem houslí, i komorní hra nebo učení. Nechci se zatím příliš omezovat jedním směrem. Otevřené jsou všechny možnosti.
Co z houslového repertoáru považujete nyní za nejzajímavější?
Velmi rád bych si zahrál sonátový repertoár Brahmse a Beethovena. Spojení s klavírem mě vždy naplňovalo. Obzvlášť když jsem si s klavíristou rozuměl.
A pokud jde o koncerty s orchestrem, co vás nyní zajímá nejvíce?
Nejsem úplně vyhraněný. Stejně jako mě oslovuje romantická hudba, tak se těším na díla z 20. století. Právě začínám studovat Houslový koncert č. 1 Dmitrije Šostakoviče. Je to styl, který mi sedí. Zároveň však mám velmi rád barokní hudbu. S tou jsem více v kontaktu jako zpěvák. Velmi rád bych byl zatím otevřen všemu včetně soudobé hudby.
Předpokládám, že Šostakovičův koncert budete studovat na nějakou konkrétní příležitost.
Součástí vítězství v Akademii Václava Hudečka je vystoupení s různými orchestry, například s Filharmonií Bohuslava Martinů. Tyto koncerty by se měly uskutečnit v následujících letech a je možné, že se na některém z nich skladba objeví. To ovšem záleží na dramaturgii jednotlivých orchestrů.
Když poznáváte houslovou literaturu, jsou interpreti, od kterých se rád inspirujete?
Jedním z mých prvních idolů byl určitě Itzhak Perlman. Hodně mě inspirovala jeho pozitivní energie při hraní. V poslední době mě velmi inspiruje Augustin Hadelich. Je to opravdu zjev, který se objeví jednou za sto let. Nebo se už neobjeví nikdy. Je to tak výjimečný houslista! Není jednoduché říct, co přesně je tak fascinující. Všechny atributy jeho hry a jeho osobnosti vytvářejí výjimečnou kombinaci. A vždycky, když hraje někde v okolí, ať už ve Vídni, nebo v Praze, zařídím si, abych tam mohl jít.
Měl jste možnost setkat se s ním také na jeho mistrovském kurzu?
Byl jsem i na masterclass, kterou měl v Bratislavě. Bohužel jsem byl náhradník, takže to na mě těsně nevyšlo. Ale i sledování jeho výuky je velkým zážitkem.
Ten koncert v říjnu 2023 v Bratislavě v evangelickém kostele si pamatuji a byl nezapomenutelný stejně jako jeho přednes Beethovenova Koncertu pro housle a orchestr rok předtím na Pražském jaru… Vy jste se k houslím dostal poměrně brzy. Jak k tomu vlastně došlo?
Nebylo mi ani pět let, když jsem začal. Můj starší brácha začal s violoncellem a u mě mamka asi viděla nějakou jemnější motoriku. A tak si řekla, že bych mohl hrát na housle. Abych pravdu řekl, mně se ze začátku příliš hrát nechtělo. Vymyslela si na mě dobrou lest. Prostě vzala housle a začala na ně strašně vrzat. A když jsem to slyšel, nedalo mi to a musel jsem jí předvést, jak správně hrát. To je jedna z mých nejranějších vzpomínek na to, jak jsem začal hrát na housle.
A jak se z toho prvního dětského rozhodnutí stala cesta k profesionálnímu studiu?
Hned mě mamka přihlásila do základní umělecké školy, kde mě učila Jaroslava Kummerová. Když mi bylo jedenáct, začal jsem jezdit do Uherského Hradiště k Jiřímu Pospíchalovi a on byl mým profesorem i během šesti let na konzervatoři.
Když jste zmiňoval houslistu a vašeho nového pedagoga Milana Al-Ashhaba, měl jste možnost si ho vybrat? Nebo je to spíše shoda okolností?
Je to určitě opak náhody. (smích) S panem Al-Ashhabem jsem měl hodiny komorní hry na konzervatoři. Velmi si hudebně i lidsky rozumíme. Trochu mě mrzelo, že neučí na žádné vysoké škole. Ale to se změnilo a já mohu na JAMU studovat u něj. Pro mě byl jasnou volbou.
Co na něm jako na pedagogovi a houslistovi obdivujete?
Jednak si lidsky rozumíme a je zároveň vynikajícím houslistou a talentovaným pedagogem. Velkou výhodou je skutečnost, že je stále aktivním sólistou. Pro studenta je skvělé, když mu profesor může i něco zahrát. Je to inspirativní i motivující. Říkám si: Co můžu udělat pro to, abych to takhle taky zahrál? Teď budu navíc pracovat na zmiňovaném koncertu Dmitrije Šostakoviče, a když jsem pana Al-Ashhaba slyšel nedávno hrát v Olomouci s Moravskou filharmonií, byl to naprosto výjimečný zážitek. On s tímto dílem také vyhrál Mezinárodní houslovou soutěž Fritze Kreislera v roce 2018.
Jak je známo, pouze talent nestačí a bez každodenní píle to nejde. Je pro vás cvičení radostí, nebo někdy musíte překonávat nechuť?
Určitě se objevila období, kdy to šlo opravdu těžko. Ale vždy mě motivuje blížící se koncert nebo soutěž. Člověk pak do toho pořádně šlápne, než je pozdě. (smích) Musím říct, že v posledním období jsem si i k cvičení vytvořil docela hezký vztah. Někdy zkrátka trvá, než věci dozrají.
