Velikonoční festival v Baden-Badenu letos přinesl poslední vystoupení Simona Rattla ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky. Jedno velké a umělecky zdařilé období se uzavírá a rok 2019 do překrásného lázeňského města na okraji Černého lesa před legendární symfonické těleso přivede Kirilla Petrenka, Riccarda Mutiho a Daniella Gattiho. Uveden bude mimo jiné Verdiho Otello. Festival, který je vzrušujícím protipólem k Velikonočnímu festivalu v Salcburku a který stejně jako rakouské město disponuje festivalovým domem obrovitých rozměrů a mimořádných akustických kvalit, se čerstvě s orchestrem rozhodl prodloužit spolupráci do roku 2022.
Však není divu. Spolupráce započala roku 2013 a přinesla vrcholné kulturní okamžiky. K těm se po letošním ročníku zařadila i nová inscenace Wagnerova Parsifala. Tým se zde sešel impozantní. Vedle již zmiňovaného Simona Rattla, který se svými, snad opravdu diamantem vybroušenými Berlínskými filharmoniky, jež svou hrou opět jasně dali najevo, že k jejich zvuku neexistuje mnoho alternativ, přispěchal na pomoc i americký tenorista Stephen Gould, o kterém toto tvrzení platí dvojnásob. Jeho umělecký profil je natolik impozantní, že může být pro současnou a budoucí generaci měřítkem poukazujícím na to, jak správně vyvážit dosažené vokální mistrovství s kulturním světem nadopovaným pomíjivým leskem slávy a prchavou posluchačskou přízní. Gould není hvězdou, září ovšem nade všechny.
Vyznění jakéhokoliv Parsifala ovšem vždy nejvíce závisí na výkonu představitele Gurnemanze. Německý basista Franz-Josef Selig patří k elitnímu týmu svého hlasového oboru. Byl pevnou páteří celého představení a vzhledem k rozsáhlosti svého partu to bylo právě jeho pěvecké čarování, které premiérovému představení dodalo specifickou výjimečnost. Kdo jednou slyšel hlas, kterým je obdařen kanadský barytonista Gerald Finley, navždy zůstal uchvácen jeho kulatým tónem, světlejší, avšak plnou jiskrnou barvou, doplněnou o specificky expresivní vyjadřování frází. Jeho absolutní vcítění se do podstaty nitra interpretované postavy bylo v postavě Amfortase dokonalé. Koncentrovaná bolest, fyzický a duševní pád, usmíření a odevzdání se, to vše s dotekem Parsifalova kopí vytrysklo do divadelního prostoru tak mocně, že si divák v hledišti po spadnutí opony oddechl, že FInley jako umělec tento strhující výkon přežil. Že je nepřehlédnutelnou a uznávanou osobností i čtyřiačtyřicetiletý rodák z Murmansku, barytonista Evgeny Nikitin, není žádný pochyb. Klingsorem byl nespoutaným a přesvědčivým a své scéně v počátku druhého jednání nezůstal nic dlužen. Vytěžil z ní maximum, stejně jako dnes již legendární Angličan Robert Lloyd v úloze Titurela. Je neuvěřitelné, že bude tento slavný basista již za dva roky slavit osmdesáté narozeniny!
Až v samém závěru se dostávám k představitelce Kundry. Dlouhá éra Waltraud Meier je minulostí, německá pěvkyně se s rolí nedávno rozloučila v Berlíně, vládne již generace nová. Máme tu Anju Kampe, Violetu Urmanu, Evelyn Herlitzius, Kathrin Göring či Angelu Denoke. A jistě byste i sami jmenovali další význačná jména. Pro velevýznamnou světovou kulturní událost, jakou uvedení Parsifala v Baden-Badenu bezesporu bylo, byla zvolena rumunská mezzosopranistka Ruxandra Donose, která se narodila roku 1964 v Bukurešti. Byl nejvyšší čas se o ní právě prostřednictvím tohoto debutu dozvědět, vždyť i její kariéra je nyní na vrcholu. Večer to pro ni byl úspěšný, zpívala sebevědomě a bez jakýchkoliv zaváhání. Její výšky jsou kvalitní, nerozpadají se v návalu emocí na kusy. Zpívá ukázněně a nepřepíná se, zpěv se nikdy nestává křikem, a ač Parsifalovi spílá, a z výrazu je to patrné, vlastně nás tím její umění hladí.
Režisér Dieter Dorn si sice ze zcela neznámého důvodu od některých extrovertních diváků vysloužil bučení, ve spolupráci s Magdalenou Gut (scéna), Monikou Stayakovou (kostýmy) a Tobiasem Löfflerem (světlo) ovšem vytvořil přitažlivou podívanou, která probíhala zcela v souladu s myšlenkami Richarda Wagnera. Bouřlivý aplaus toho byl důkazem. Všem výše zmíněným byl pomocnou silou Filharmonický sbor z Vídně, jenž byl sbormistrem Walterem Zehem příkladně připraven tak, aby to plně odpovídalo slavnostní a nezaměnitelné velikonoční atmosféře města, kterého jednoduše musím doporučit k navštívení. A pokud snad spíše patříte k těm, kteří preferují ruch samotného Berlína, věřte, že se lze za Parsifalem a Simonem Rattlem s Berlínskými filharmoniky vydat i tam. V prvním dubnovém týdnu jej ještě dvakrát provedou koncertně. Místo Stephena Goulda bude zpívat Stuart Skelton, jako Kundry se představí Nina Stemme.
