„Prosíme, více Janáčka!“ vyzvala rakouská prominentní hudební revue Neue Musikzeitung po uvedení opery Výlety páně Broučkovy na letošním letním festivalu v Bregenzu. Opera, kterou byste jen stěží našli na repertoáru některého českého divadla, se v Rakousku náramně vydařila. Kupodivu se mezinárodní publikum bavilo satirickým příběhem maloměšťáka, který se ve snu vydá na Měsíc a do husitské Prahy, aby pokaždé zjistil, že jeho vlastní pohodlnost, zbabělost a pokrytectví se mu vracejí jako bumerang. Za úspěchem inscenace stojí řada českých umělců v čele s dirigentem Robertem Jindrou, který se v předchozí divadelní sezoně výrazně prosadil v Drážďanech a posléze i ve Vídni. Další oslnivá angažmá ho čekají v následujících měsících – samozřejmě vedle jeho povinností hudebního ředitele Opery Národního divadla. Jelikož se s Robertem od roku 2010 známe, tykali jsme si i během tohoto rozhovoru.
Máš za sebou velmi úspěšné uvedení Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy na festivalu v rakouském Bregenzu. Je až s podivem, že si tuto neobvyklou operu, hluboce zakořeněnou v české historii a také řekněme v češství, plnou ironie i sebeironie, festival pro své mezinárodní publikum vybral. Nepřekvapilo tě, že způsobila i v trochu odlišném kulturním prostředí takové nadšení?
Když jsem jel do Bregenzu, běhaly mi myslí ty stejné otázky. Vždyť ani u českého diváka, pro jehož mentalitu je napsaná, není tolik oblíbená! Není to janáčkovská hitovka jako Káťa Kabanová nebo Její pastorkyňa. Ptal jsem se sám sebe, jak může toto dílo pochopit divák, který o české mentalitě mnoho neví. Když jsme o opeře neformálně mluvili s organizátory festivalu, zjistili jsme, že ani neví, kdo byli husité! A když jsem se jim ve zkratce snažil převyprávět příběh, jak král Zikmund Lucemburský přispěl k upálení Jana Husa, tvářili se jak při objevování nového světa.
Jak to, že se výsledek tak povedl?
Rozhodně je to zásluha inscenačního týmu a režiséra Yuvala Sharona. Je velkým obdivovatelem Janáčkova díla a zcela jistě si nastudoval všechny historické okolnosti a z nich plynoucí konotace. Janáčkovi opravdu hluboce rozumí, cítí jeho hudbu. Jak je známo, opera má dvě části – Výlet na Měsíc a Výlet do 15. století. V té první části, která není tolik ukotvena v českých reáliích a je více abstraktní, se režisér v dobrém slova smyslu vyřádil. Velmi dobře si ale uvědomoval, že druhá část nebude pro diváka svými tématy tolik srozumitelná, nicméně některá lze zcela jistě zobecnit. Když jsem Yuvalovi říkal, jak mezi Broučky žiju a že tím někdy i dost trpím, uklidňoval mě, že Broučci jsou všude, kam se podíváš. Jevištně sice operu svázal s historickými reáliemi, jak je známe, nicméně ta nadpozemská fantastičnost, jež operu protkává, působila na publikum bez ohledu na to, odkud přišlo. Přestože část diváků zcela jistě nemohla rozumět, o čem se v opeře zpívá, pořád se jim před očima odehrával ten šílený, ale vizuálně atraktivní příběh. Musím říct, že už dlouho jsem nespolupracoval s režisérem, který by měl tak silný smysl pro hudbu.
Tvoje slova o skvělé umělecké i lidské spolupráci na Výletech páně Broučkových v Bregenzu potvrzuje nadšený facebookový status barytonisty Svatopluka Sema, který stejně jako další čeští pěvci na produkci spolupracoval. Jak to, že tam vznikly takto příznivé okolnosti?
Mám za sebou řadu uměleckých spoluprací a při této se potkalo několik příznivých okolností. Především Výlety páně Broučkovy se jen obtížně dají realizovat v repertoárovém divadle, kde se každý večer hraje něco jiného. Je to určitě jedna z nejtěžších Janáčkových partitur. S klidem řeknu, že je náročnější než tak obtížná díla 20. století jako Hindemithův Cardillac nebo Prokofjevův Ohnivý anděl. Přestože posluchač může mít dojem až valčíkových rytmů, a na setkání s novináři v Bregenzu jsem operu v nadsázce tituloval pražský Růžový kavalír, ty rytmy jsou opravdu velmi komplikované a někdy pozbývají očekávané lehkosti a přirozenosti. Festivalová stagiona, kde soubor hraje stejný titul soustředěně několik večerů za sebou, to je luxus, který takto náročným operám sluší. Dokonce i samotná dekorace s veškerou jevištní technologií byla dokončená už před první aranžovací zkouškou. Potkali se zde umělci, kteří uvěřili režijní koncepci, kteří vnesli do příprav i představení radost, zkrátka si sedli navzájem. Kolikrát jsme dorazili na zkoušku dřív, abychom si mohli ještě pokecat. Přestože jsem se obával reakce orchestru, Vídeňských symfoniků, kteří mají nevelkou zkušenost s Janáčkem, oni si tu hudbu úplně zamilovali. Sice na první zkoušce orchestru jsme byli svědky neskrývaného zděšení, pak jsem slýchal už jen „to je tak super.“ Všechny tyto okolnosti dodaly přípravě i představením mimořádnou tvůrčí atmosféru. Nakonec tato produkce přinesla řadu nových přátelství. Musím přiznat, že jsem byl, a to nejenom já, před posledním představením jaksi smutný.
Začíná nová operní sezona v Praze, která ti přinese dvě nová premiérová nastudování – Život prostopášníka od Igora Stravinského a Salome od Richarda Strausse. Jsem si jist, že Stravinský byla tvoje volba a že jsi k ní musel mít dobré důvody.
Naštěstí jsou vztahy ve vedení opery takové, že mám poměrně zásadní slovo v dramaturgii. Rád i objevuji díla, která jsou téměř neznámá, zapomenutá. To samozřejmě není případ Života prostopášníka, velkého díla 20. století. Jeho zařazení má co dočinění se Stavovským divadlem, protože patřím k těm, kdo si nemyslí, že tato scéna má sloužit výlučně Mozartovým a barokním operám. Máme díla, která se obsazením orchestru a sboru hravě vejdou do Stavovského divadla. Začali jsme předloni Ariadnou na Naxu od Richarda Strausse, pokračovali Cherubiniho Médeou a pak jsem stál před rozhodnutím, jak pokračovat. A u Života prostopášníka to není pouze menší obsazení orchestru, ale i dějová a hudební návaznost na Mozartova Dona Giovanniho. Tedy na dílo, které je s tímto divadlem spojené již od své premiéry. Neoklasicistním stylem, strukturou díla, které obsahuje recitativy a dokonce cembalo, se jedná o zcela evidentní poděkování Mozartovi.
Již samotné libreto je výzva. Velký britsko-americký básník Wystan Hugh Auden napsal společně se svým přítelem Chesterem Kallmanem jen několik operních libret, třeba i pro Benjamina Brittena nebo Hanse Wernera Henzeho. Jak vnímáš angličtinu s neoklasicistní hudbou?
Přestože je to neoklasicistní dílo, je jasně ukotveno ve 20. století. Árie jsou sice postavené na složité harmonii, ale v zásadě na jednoduchých principech. Je to typ konverzační opery a Stravinský usiloval, aby byla přístupná pro kohokoliv. Ten text není žádná hluboká filozofie, jen jednoduchý vzkaz, abychom se vyhýbali zlu. Lidové divadlo, jaké nacházíme třeba i v operách Bohuslava Martinů. Uvažoval jsem, jak by hudební stránku ovlivnilo, pokud by byl text v italštině. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší libreto přeložit do češtiny. Vzal jsem si klavírní výtah a zkoušel si pro sebe zpívat. Ale nešlo to. Angličtina té opeře zkrátka sluší. Když se ještě vrátím k Bregenzu, tam by pro lepší porozumění příběhu Výletů páně Broučkových jistě pomohl překlad do němčiny. Ale takový zásah by zcela jistě ovlivnil i hudební stránku, zvlášť když jde o Janáčka. I Prodaná nevěsta v angličtině nemá svým výrazem daleko od muzikálu. Myslím, že podobně je to se Životem prostopášníka. Jsem zastáncem přístupu, aby se opery prováděly v původním jazyce.
Tvým druhým premiérovým titulem v Národním divadlem bude Salome Richarda Strausse. Je to samozřejmě přelomové dílo, kterým v hudbě začalo 20. století. Rakouskou premiérou Salome v Štýrském Hradci, na které se s nadsázkou řečeno sešli všichni, kdo v té době v hudbě něco znamenali, začíná i slavná kniha Alexe Rosse Zbývá jen hluk. Ale ty budeš mít k uvedení jistě vlastní pohnutky.
Opět to souvisí s mým přístupem k operní dramaturgii Národního divadla. Vůbec si nemyslím, že se v Národním divadle má provádět pouze česká opera. A že díla Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse zase jen ve Státní opeře. Samozřejmě, že Národní divadlo má pečovat o českou tvorbu, ale pro orchestr je důležité, aby se potkával s operou v celé její šíři. Hráči si chtějí a potřebují rozšiřovat technické možnosti. Samozřejmě jsem dostal otázku, jestli Salome nepatří do Státní opery.
Proč ne do Zlaté kapličky? Nakonec Salome byla jedna z prvních oper, kterou se uvedl v Národním divadle Tomáš Netopil…
Přesně tak. Bylo to koncertní provedení. Přitom Salome byla scénicky provedena v Národním divadle naposled v roce 1970… To víš, že bych nejraději dělal Ženu beze stínu! To by byl krásný megalomanský projekt! (smích) Reálně jsem přemýšlel o Arabelle nebo Die schweigsame Frau. Ale zvítězila u mě Salome, protože věřím, že pomůže orchestru k dalšímu růstu. K Salome mám osobní vztah, otevřela mi cestu k hudbě 20. století. Já jsem doslova vyrůstal v portálech Národního divadla. Smetana, Dvořák, Janáček, trochu taky Verdi, oni byli mou každodenností. Ale nedokázal jsem si představit, jak se posunu dál. A jednou mi korepetitor na konzervatoři Jiří Ruml řekl: „Roberte, mám dvě vstupenky na Salome do Státní opery, musíš jít se mnou.“ No, nechtělo se mi… Každopádně mě nakonec opera zcela dostala, druhý den jsem si vypůjčil partituru a pár nahrávek z městské knihovny a poslouchal je několik týdnů dokola (smích). Takto jsem se coby student do Salome zamiloval.
Salome bude režírovat Katalánec Calixto Bieito, od kterého jsme zde měli možnost vidět Káťu Kabanovou, Její pastorkyňu a Idomenea.
Poprvé jsem se s jeho prací setkal jako divák v Bavorské státní opeře v Mnichově, kde připravil Musorgského Borise Godunova. Zvolili první verzi z let 1868-69 a představení mělo trvat dvě hodiny a dvacet minut bez pauzy. Říkal jsem si, že to nepůjde vydržet, protože ta první verze opery není opravdu ta nejpřístupnější. Ale uteklo to tak, že jsem nevěřil, že už je konec. Bylo to velmi syrové, brutální, leč fascinující divadlo. Pokud zmiňuješ Její pastorkyňu, teď v červnu jsem dirigoval několik představení, a přestože opět vidím u Bieita syrovost, která je určitě u tohoto díla dobrou cestou, už to já osobně za fascinující divadlo nepovažuji. Jistě, v Německu to není nic nového, ale pro naše publikum je takto pojatý Janáček dost tvrdý oříšek.
Nevyhovuje ti provokativní režie?
V divadle jsem se samozřejmě mnohokrát setkal s názorem, že něco je příliš moderní. Ale už mi bude padesát a taky si něco pamatuji. Už v roce 1994 vytvořil naprosto moderní a skvělou inscenaci Gounodova Romea a Julie režisér Jozef Bednárik. Jezdilo se tam na kolečkových bruslích. Neuvažuji o divadle v protikladu tradiční–moderní. Divadlo je buď dobré, nebo zlé. Úplně nejhorší, a to mě dokáže vlastně docela naštvat, je, když mě představení nechá chladným, když mám tolik času na přemýšlení, že si v duchu naplánuji kalendář na dva týdny dopředu. Je samozřejmě povinností pro nás tvůrce se ptát, pro koho bude inscenace, na které pracujeme. U Bieitovy inscenace Její pastorkyně jsou dva nesmiřitelné tábory a musím říct, že to mě na divadle baví. Mnoho z toho, co bylo na divadle nevíce odsuzované, často žije dodnes.
Kromě účinkování v Praze tě čeká krásná výzva na festivalu Janáček Brno. Budeš dirigovat Káťu Kabanovou v režii Krzysztofa Warlikowského v produkci Bavorské státní opery…
Můj profesionální vztah s mnichovskou operou začal v roce 2021, kdy jsem jako záskok dirigoval Rusalku. To mi bez nadsázky otevřelo mou evropskou dirigentskou kariéru. A hned od začátku byl vztah s tímto operním domem velmi intenzivní. Nedovedu si představit, že bych na nějakou jejich nabídku řekl ne. A už vůbec ne na Káťu Kabanovou, která je mojí nejmilejší Janáčkovou operou. Opravdová srdcová záležitost. Do Brna se těším o to víc, že tamějšímu divadlu se povedlo vytvořit skvělou atmosféru a pozvednout festival na evropskou úroveň. Dosud jsem tam dirigoval pouze jednou, před dvěma lety Věc Makropulos v produkci Berlínské státní opery. Dosud se mi Brno příliš neotevřelo.
Titulní roli zpívá v Kátě Kabanové Corinne Winters, neuvěřitelný janáčkovský zjev posledních několika let, Američanka, kterou baví učit se česky. Těšíš se na ni?
Dosud jsme nespolupracovali, a o to více se těším. Nepochybně to je výjimečný mnohovrstevnatý talent. Hloubka její muzikality jí umožňuje špičkově nastudovat komplikovaná díla 20. století. Janáček jí zkrátka sedí. Je fenoménem stejně jako Karita Mattila, která proslavila Janáčka po celém světě. Sám na sobě vidím, že mám skladatele, kterým rozumím lépe. Nelze se vyhnout Brahmsovi a jeho dokonalé formě, ale netoužím nahrávat jeho symfonie. Tíhnu k Janáčkovi nebo Wagnerovi. A takovýto silný akcent na Janáčka bude mít nejspíš i Corinne Winters.
Když ale zmiňuješ Johannese Brahmse, teď tě v sezoně 2026/27 přece jen čeká, a to se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. V prosinci provedeš Brahmsova Rinalda, kantátu pro tenor, mužský sbor a orchestr. Je to pokračování v tvém objevování málo uváděných vokálně-symfonických děl mimo operní žánr?
Tohoto Brahmse jsem si vybral sám! (smích) Prakticky vzato, hledal jsem druhou část programu k Beethovenovu Koncertu pro housle, violoncello a klavír C dur. Ale hledám i svůj vztah k Brahmsovu dílu. A Rinaldo je taková malá sonda, jak by vypadala opera, pokud by se Brahms touto cestou vydal.
Na druhou stranu tě v sezoně čeká i tvůj milovaný Richard Wagner. V Divadle Na Vídeňce nastuduješ Bludného Holanďana, bude to tvůj debut v tomto známém domě. Mění se lety nějak tvůj vztah k Wagnerovi?
Máš pravdu, že jsem byl až fanatický wagnerián. Wagner, a pak dlouho nic, pak Strauss a Mahler a pak ještě Janáček a už nic víc. Umím klidně odzpívat celou Valkýru bez not. Nejspíš už navždy zůstanu wagneriánem, obdivuji skladatelovu komplexnost, teatrálnost, zkrátka onen Gesamtkunstwerk. Nejenom, že si psal literárně cenná libreta, že naprosto stočil kormidlo klasické hudby, ale značně ovlivnil divadlo svými inscenačními postupy. Byla to zcela jistě výjimečná osobnost. Jiná věc je, že by ho hodně lidí asi nechtělo osobně potkat. Ale už nejsem fanatický. Nastávají dokonce okamžiky, kdy už mám té hudby dost. Pochopil jsem, že ani Wagner nespadl z čistého nebe, že se hodně inspiroval Carlem Maria von Weberem a Heinrichem Marschnerem a že jeho ikonou byl Ludwig van Beethoven. Dnes mě nabubřelost a pompéznost spíše ruší a klid nacházím v komorní hudbě. Asi stárnu. (smích)
Když už mluvíš o stárnutí, s Orchestrem Národního divadla jsi s přestávkami 22 let. Jak se za ta léta změnil a jak ho můžeš formovat?
Dá se říct, že ten orchestr se skládá z mých spolužáků a z mých přátel. Za tu dobu se přirozeně i obměnil a omládl, ale myslím, že určitá atmosféra se v něm přenáší z generace na generaci. Je tam pořád rodinnost a také hrdost na to, že hrajeme ve Zlaté kapličce. Jsou tam lidé, kteří Národnímu divadlu slouží celý život, ale i mladí muzikanti, kteří by technicky i interpretačně obstáli v konkurzech do velkých evropských operních domů, a přesto zůstávají věrní tomuto divadlu. Toho si opravdu vážím.
Je pořád velké téma odměňování?
Samozřejmě, jako v každém divadle, i tady jsou problémy. Nechci zastírat ani složitou situaci kolem financování kultury. Politici slibují zlepšení zásadně před volbami, o dosud nedostižném jednom procentu ze státního rozpočtu na kulturu slýcháváme už nejméně dvacet let! Je těžké udržet tvůrčí atmosféru ve chvíli, kdy jsou někteří lidé na hranici toho, aby se uživili, a musejí mít i jiná, s divadlem nesouvisející zaměstnání. Neříkám, že umění stojí na penězích, ale bez nich to nejde. A v Praze navíc už dlouho visí otázka, jestli nemá mít Národní divadlo a Státní opera pouze jeden orchestr a jeden sbor. Když člověk žije v takové nejistotě, rozhodně to tvůrčí práci nepřidává. O to víc obdivuji, že náš orchestr svou práci dělá dobře, a hlavně s láskou.
A jak ho můžeš dál formovat?
Především tím, že s ním musím být. Moje kariéra se rozšířila, takže už nejsem v Národním divadle tak často jako dřívější šéfové. Snažím se ale během svého funkčního období dirigovat minimálně dvě premiéry a udržovat s orchestrem pravidelný kontakt. Proto jsem letos některé zahraniční nabídky odmítl. Po velmi intenzivních sezonách s debuty v Drážďanech, Berlíně, Vídni a Frankfurtu jsem cítil, že ten motor musím doma znovu nahodit. Takže tuto sezonu budeme spolu mnohem intenzivněji.
Máš před sebou ještě dvě sezony na šéfovské židli…
Moje smlouva skončí v červu 2028, tedy se současným vedením divadla a opery. Žádný šéf nemůže mít pocit, že mu soubor patří navždy. Každý umělecký ředitel má instituci na určitou dobu zapůjčenou. Může v ní realizovat svoje představy, ale musí vědět, že jednou odejde. A měl by se podle toho chovat – když ti někdo něco svěří do rukou, měl bys to vrátit alespoň v původním stavu. Já se snažím podle svého nejlepšího uměleckého i lidského svědomí dělat svou práci, i když pražský systém několika ředitelů někdy znamená spíš kompromisy než rozhodnutí. A myslím, že teď přichází správný čas, kdy se moje působení v Národním divadle uzavře.
Mluvil jsi o politice. Ty ses vždy vyjadřoval a choval velmi svobodně. Známý je tvůj odvážný výrok k destrukci slovenské kultury na začátku vlády Roberta Fica o tom, že na každou svini se vaří voda. Kvůli tomu jsi musel ukončit spolupráci se Státní filharmonií Košice. Sleduješ situaci na Slovensku?
Je správné, že jako umělec se v divadle na zkouškách, na představeních i v kanceláři chovám profesionálně. Ale když se zavřou dveře, mohu být spontánní. Nebudu skrývat svoje postoje. Nesnáším křivdu, nespravedlnost a aroganci moci. Proto bych to samé napsal znova. Umím být a jsem gentleman. Ale když jednám s někým, kdo žádnou úroveň nemá, tak s ním i já podle toho jednám. Z Košic jsem odešel sám. Nechtěl jsem poškodit ředitelku Lucii Potokárovou a celý její soubor. Jsou to skvělí a profesionální lidé a všichni víme, jak se tato vládní garnitura dokáže mstít. Navíc já se určitě nezměním a při mém postavení si už mohu dovolit říkat pravdy bez obalu.
Jsi spokojený s volbou svého nástupce, Roberta Kružíka, který tě v Praze za dva roky vystřídá?
Trochu jsem čekal, že by to mohlo být i nějaké velké jméno ze zahraničí. Takto je to očekávaná volba. Budoucí umělecký šéf Jiří Heřman, se kterým se znám ještě ze studií, se se mnou potkal a o svém rozhodnutí mi řekl s předstihem. Je přirozené, že po šesti letech se hudební ředitel změní. Robert si s Jirkou velmi dobře umělecky a lidsky rozumí, a to je správné. Ze své generace je nepochybně náš největší talent.
Rozhovor vychází 16. 9. v měsíčníku Mladý svět
