Ukrajinská klavíristka Valentina Lisitsa vystoupila 18. října v bratislavské Moyzesově síni s programem sestaveným výhradně z Lisztových skladeb. Večer odhalil její silné stránky i limity takto koncipované dramaturgie.
Interpretku přivedl do slovenské metropole nový mezinárodní festival 3 Cities věnovaný Franzi Lisztovi, jehož první ročník od 16. do 25. října propojil Bratislavu, Vídeň a Budapešť.
Úvodní parafrázi předehry k Tannhäuserovi vedla klavíristka meditativně, s pozoruhodně vyrovnanou kantilénou a jistými trylky. Fazioli, na který hrála, však postrádal nosné basy i průzračnou střední polohu; hutnou akordickou fakturu nástroj zvukově nediferencoval a některé pasáže v ní zanikaly.
Schubertovské transkripce přinesly kontrast, který se ukázal jako nejcennější moment večera. Ständchen Lisitsa vystavěla na tak promyšleném frázování, že klavír skutečně napodoboval kantabilitu lidského hlasu. Der Doppelgänger udržela interpretka v temném výrazu, aniž ztratila napětí, a skladbu vyhrotila až k erupčnímu závěru. Erlkönigovi vtiskla výrazné agogické proměny podle charakteru jednotlivých úseků a pianissimo parafráze Ave Maria působilo plynule a přirozeně, s promyšleně budovanou gradací.
Totentanz, zařazený hned po Ave Maria, vytvořil ostrý liturgický protiklad i zvukový obrat: z nástroje zde klavíristka konečně vyloudila zvonivou střední polohu, která na začátku chyběla, i zaoblené forte. Tempo však Lisitsa zvolila přehnaně rychlé, takže rychlé fráze nedotahovala a v oktávových pasážích musela zpomalovat.
Druhou polovinu otevřely etudy, k nimž interpretka oproti programu přidala Wilde Jagd, kterou zahrála s nejprůzračnějším forte celého večera. La Leggerezza zaujala mikroskopickou prací se sonoritou a pedálem, jimiž Lisitsa citlivě reagovala na akustiku sálu. Un Sospiro a Chasse-Neige vynikly plasticitou, s jakou dokázala vynést melodickou linii ze zvukově saturované faktury, i téměř orchestrálním pianissimem. La Campanella potvrdila její precizní ornamentiku a zářivou sonoritu ve vyšší poloze. Slabší dojem zanechal Gnomenreigen, který působil matně a postrádal nosný tón v diskantu.
Mefistovský valčík č. 1 patřil k virtuózním vrcholům večera, přestože tempo místy hraničilo s hratelností. Dvojice Uherských rapsodií už prozradila interpretčinu únavu: devatenáctá působila jako nejslabší číslo celého večera, zatímco v šesté Lisitsa nepřiměřeně protahovala klidnější úseky, ačkoli její oktávová technika zůstávala lehká a vzdušná.
Jako přídavky zařadila klavíristka druhou Uherskou rapsodii a dva Chopinovy valčíky. Právě ty překvapily nejpříjemněji: valčík cis moll v pomalejším, téměř meditativním tempu a Minutový valčík s dlouze protahovaným trylem, který už byl zjevnou hrou s publikem.
Lisitsa předvedla výkon mimořádně náročný po fyzické i technické stránce. Monograficky koncipovaná dramaturgie se jí však vymstila: skladby, které zvolila, měly z hlediska tektoniky i výrazu příliš podobný, kolosální charakter a po dvou hodinách už interpretka neměla čím překvapit. Přesto šlo o večer, jaký Bratislava nezažívá každou koncertní sezonu.
