Isabella d’Éloize Perron: Hudba je pro mě místem, kde jsem úplně sama sebou

Isabella d’Éloize Perron / Foto: CBR Photography
Isabella d’Éloize Perron / Foto: CBR Photography

Kanadská houslistka Isabella d’Éloize Perron se po deseti letech vrací do Prahy. V roce 2016 zde jako šestnáctiletá zvítězila v soutěži Concertino Praga a poté vystoupila s mozartovským repertoárem ve Stavovském divadle. Nyní se představí v Rudolfinu v programu, který propojuje tři podoby Čtvera ročních dob – Vivaldiho, Piazzollovy a nově také z pera kanadského skladatele Françoise Dompierra. S Orchestre FILMharmonique a dirigentem Francisem Choinièrem zazní v sobotu 3. října všech dvanáct ročních období.

V roce 2016 jste v Praze vyhrála Concertino Praga a v lednu pak vystoupila na Mozartových narozeninách ve Stavovském divadle. Teď se sem vracíte s Vivaldiho Čtveru ročních dob, s nímž jste začínala jako velmi mladá houslistka. Co v této hudbě slyšíte dnes, co jste tehdy ještě slyšet nemohla?

Vivaldiho jsem opravdu začala hrát jako dítě a později jsem se k němu vrátila už jako teenagerka. Je to jeden z těch kusů, které můžete hrát znovu a znovu, a přesto v nich pokaždé objevíte něco nového. Navíc v něm máte obrovskou svobodu přidávat a improvizovat. S tímto Vivaldim jsem už jednou byla na turné a hrála jsem ho na koncertech určitě více než padesátkrát. Nikdy mě ale to dílo neunaví, protože je pokaždé svěží a pokaždé trochu jiné. V poslední době jsem si ve svém životě začala mnohem více hlídat blízkost přírodě. Myslím, že hudebník i umělec potřebuje být emočně a osobnostně vyrovnaný, aby mohl něco nabídnout ostatním. V přírodě nacházím spoustu inspirace a klidu. Pozoruji třeba stromy, vodu, vítr, poslouchám ptáky. A to všechno slyším také ve Vivaldiho hudbě. Je v ní svěží vášeň a radost ze života. A také život v rytmu ročních období. Sama jsem se postupně naučila více žít podle jejich rytmu. Mám zahradu a ráda v ní sama pracuji, snažím se svůj život přizpůsobovat proměnám přírody. V moderní společnosti je to samozřejmě obtížné, zvlášť ve městě. Mám ale velké štěstí, protože trávím hodně času na krásném místě obklopeném lesy.

Žijete v Quebecu?

Rozděluji svůj čas mezi Quebec a Britskou Kolumbii, v horách. Je to opravdu výjimečné prostředí.

Vedle Vivaldiho a Piazzolly uvedete také Čtvero ročních dob Quebecu Françoise Dompierra. Jak se liší vaše práce sólistky, když neinterpretujete známou klasiku, ale pomáháte vytvářet novou tradici kolem nového díla?

François Dompierre je legendární quebecký skladatel. Napsal spoustu výborné hudby, a to i filmové. Bylo úžasné s ním pracovat, protože je velmi flexibilní. To je jedna z velkých výhod spolupráce se současnými skladateli – můžete spolu skutečně mluvit, diskutovat o hudbě a ptát se. Byl také velmi otevřený mé improvizaci a já si říkám, že s Vivaldim by to bylo stejné. Dompierre se v tomto díle vrací ke svým kořenům, quebeckým i irským. Jeho hudba je proto mnohem více ovlivněná lidovou tradicí. To je něco, k čemu mám v poslední době také velmi blízko.

Je to vaše první zkušenost s jeho hudbou?

Ano, je. Je velmi imaginativní. Má rád výtvarné umění a zvlášť malbu. Jeho manželka je znamenitá malířka a připravila také výtvarnou podobu alba, které vyšlo na konci srpna. Ke každému ročnímu období vytvořila obraz, který komunikuje i s básněmi, jež Dompierre napsal.

V Dompierrových Ročních dobách jsou slyšet také odkazy na Vivaldiho a Piazzollu. Jak s těmito citacemi pracujete jako interpretka?

Citace jsou velmi hravé. Když se objeví citace, můžete trochu změnit styl hry. Je to určitý způsob, jak mrknout na posluchače. (smích) Jindy jsou ty citace trochu skryté. Když je při studiu partitury objevíme, máme šanci je v interpretaci trochu zvýraznit. U Dompierra můžete slyšet jeho ryzí hudbu a najednou vám nabídne odkaz na jiné dílo a jiného autora. Zní to jako vzdálená vzpomínka. Reaguji na to i interpretačně, změním styl a pak se zase rychle vrátím k Dompierrovi. Je to docela zábava. (smích)

Isabella d’Éloize Perron / Foto: CBR Photography
Isabella d’Éloize Perron / Foto: CBR Photography

Celý program je dramaturgicky velmi přímočarý, spojuje jej téma čtyř ročních období. Hudebně je ale mezi jednotlivými díly obrovský rozdíl. Jak vnímáte tyto kontrasty?

Je to skutečně krásná cesta od Vivaldiho přes Piazzollu k Dompierrovi. A každý z nich přináší úplně jiný svět. Piazzolla mi dovoluje jít hodně do hloubky. V jádru jsem velmi romantická a miluji možnost opravdu se opřít do struny, hrát takovým šťavnatým způsobem. Dompierre mi zase umožňuje prozkoumávat velmi širokou škálu možností houslí. Může to znít neskutečně, ale dovoluje houslím zpívat. Je to pořád velmi čerstvé dílo. Ještě jsme ho tolik nehráli, a proto teprve zjišťuji, jak se ze dne na den proměňuje. A to i díky publiku.

V Praze tedy zahrajete všech dvanáct ročních období?

Ano. První polovina koncertu bude patřit Vivaldimu, protože jeho Čtvero ročních dob je kratší. Potom přijde Piazzolla a Dompierre. Je to tedy opravdu všech dvanáct ročních období.

S dirigentem Francisem Choinièrem spolupracujete již několik let…

Potkali jsme se velmi mladí. Francis tehdy ještě studoval na McGill University v Montrealu. Pro svůj závěrečný školní projekt chtěl uvést Piazzollovo Čtvero ročních dob a já jsem je do té doby nikdy nehrála. Pozval mě tedy jako sólistku. Montrealskou hudební scénu znám od dětství a většinu hudebníků v orchestru dobře znám. Někteří z nich byli také součástí prvního projektu, který Francis dělal ještě na škole. Později jsem studovala v Torontu a mezitím jsme spolu absolvovali dvě koncertní turné s Vivaldim a Piazzollou.

Orchestre FILMharmonique je známý především díky filmové hudbě. Jak bude vypadat jeho obsazení pro tento program?

Pro toto turné jde o menší ansámbl. Je to vlastně komorní hudba. Všichni musíme těsně komunikovat a reagovat na sebe. Jsou to skvělí hudebníci a také úžasní lidé a dobří přátelé. A při cestování je samozřejmě velmi důležité cestovat s příjemnými lidmi. (smích)

Isabella d’Éloize Perron / Foto: TamPhotography
Isabella d’Éloize Perron / Foto: TamPhotography

Váš repertoár je poměrně široký – od barokní hudby přes Piazzollu až po současnou hudbu. Vidíte za tím nějaký společný jmenovatel? Podle čeho si vybíráte projekty, kterým chcete věnovat pozornost? Co je pro vás v hudbě prioritou?

Myslím, že prioritou je vždy vzájemné napojení. Na těchto turné je zajímavé, že po koncertech mluvím i s posluchači, kteří nikdy předtím na koncertě klasické hudby nebyli. Je to jejich první zkušenost. Moci začít Vivaldiho Čtverem ročních dob, které je samozřejmě klasikou a myslím, že právě proto přitahuje mnoho lidí, a potom je zavést do dalších světů, to cítím jako součást svého poslání jako hudebnice. Během covidu jsme několik let neměli tolik příležitostí slyšet živou hudbu a existuje celá generace mladých lidí, kteří nejsou zvyklí poslouchat hudbu naživo. Pro mě je přitom právě živý kontakt to nejdůležitější. Vzájemná výměna energie s publikem. Je fajn komunikovat s lidmi, kteří předtím neměli ke klasické hudbě vztah a teď objevují nový svět. Hudba můj život nesmírně obohatila a mám pocit, že je krásné umožnit totéž někomu dalšímu.

Mluvíte o spojení. Je pro vás vystupování před publikem také určitým druhem křehkosti?

Rozhodně. Být umělcem je velmi zranitelná věc. Sdílíte toho hodně ze sebe. Někde jsem četla jednu trochu legrační věc, a to, že část mozku, která se aktivuje při tvorbě hudby, je stejná část mozku, která se aktivuje, když stojíte před lidmi nazí. (smích) Ukazuje to, jak zranitelné to může být. V dnešním světě je tolik technologických připojení – internet, telefony. Já se od toho naopak snažím co nejvíce odpojit a být více spojena s tím, co považuji za skutečný svět. Hlavně s přírodou. Proto mám tento projekt tak ráda. Je v něm silný důraz na přírodu a na vztah mezi hudbou a přírodou. A představivost je v tomhle směru nekonečná. To, co můžete vytvořit v přírodě, ve své mysli i v hudbě, nemá hranice.

Stále hrajete na svůj historický nástroj Guadagnini? Jak se jeho zvuk hodí k současné hudbě?

Ano a ten nástroj ke mně pořád velmi promlouvá. Musím mu naslouchat. Když nechce být hraný určitým způsobem, dá mi to vědět. (smích) Myslím ale, že Dompierra má opravdu rád. Jsou to velmi expresivní housle a Dompierrova hudba nabízí široký výrazový prostor. Naopak nemá příliš rád ultramoderní hudbu. Je to zajímavé. Dompierre je ale stále velmi lyrický a tonální, jeho jazyk je snadno srozumitelný. U Vivaldiho bych chtěla někdy vyzkoušet původní ladění na těchto houslích. To jsem ještě neudělala. Zkoušela jsem ale barokní smyčec a absolvovala jsem s ním i turné. Je zajímavé, jak výrazně taková změna ovlivní způsob hry. A tyto housle každopádně milují Piazzollu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější