středa, 4. prosinec 2019

Elisabeth Leonskaja: Každou frázi, kterou hraji, si nejdřív zazpívám

Napsal(a) 

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Proslulou klavíristku Elisabeth – či Jelizavetu Iljiničnu, jak nadšeně svolila, abych ji oslovoval – Leonskou čeká gró její letošní spolupráce s Filharmonií Brno a jejím šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem v prosinci, „v předvečer“ beethovenovského roku, kdy ve dvou týdnech provede v brněnském Besedním domě všech pět Beethovenových klavírních koncertů. My jsme si však povídali při příležitosti zářijového zahajovacího koncertu sezony brněnské filharmonie, kdy vůbec poprvé ve své dlouhé kariéře hrála třetí klavírní koncert Bély Bartóka. Bylo logické, že jsme rozhovor otevřeli právě tímto tématem.

Vzhledem k šíři vašeho repertoáru a létům koncertní činnosti je téměř neuvěřitelné, že jste teprve nyní vůbec poprvé nastudovala a uvedla Bartókův třetí koncert… Ano, poprvé. Bylo to vzrušující, tak jako vždy, když člověk něco nastuduje a pak to na pódiu uvede v reálný život.

Proč jste dříve Bartóka nehrála? Bartóka jsem hrála, ale ne klavírní koncert.

Bylo potřeba k němu dozrát? To ne. Mezi díla, ke kterým člověk musí dozrát, bych zahrnula možná koncerty Brahmsovy, Beethovenovy, ale v případě Bartóka to podle mě není podmínkou. Tam je potřeba otevřít srdce, je to přece hodně specifická hudba, maďarská, je to hlavně artikulace. Žádná „hoch Deutsch“. Druhá věta, to je jedna z největších hudeb, jaké existují, tají se při ní dech… Loučení se s životem, klid nebo dokonce rozjasnění v duši, neustále znějící chorál, a teprve v závěru výkřik duše, je to neuvěřitelně silné… Vždyť ten koncert je jednou z posledních Bartókových skladeb, nestačil jej ani úplně dokončit. V klavírním partu cítím místa, kde už nestihl zanést přesnou dynamiku, kterou by tam nejspíš jinak zanesl.

Okolnosti, za jakých se Bartókův koncert rodil, měly na jeho ráz sotva zpochybnitelný vliv. Pokládáte za důležité při studiu díla znát pozadí jeho vzniku? Nebo číst o něm teoretické práce? To je složitá otázka… Už máme jistou zkušenost s hudebními texty, a pokud je člověk cítí, pokud si je v nich jistý, tak o nich nemusí nutně číst. Ale třeba Beethovenovy poslední sonáty, kterým jsou věnovány vynikající teoretické práce… Když jsem si přečetla texty Jürgena Uhdeho o posledních třech Beethovenových sonátách, které jsem v poslední době hrála, tak mi velmi pomohly. V těch textech je zkoumán každý detail, i sluchově nezaznamenatelný. Má to taky svou romantickou rovinu, kdy to pomáhá něco odhalovat, myslím tím emocionálně odhalovat. Mám-li se vrátit k Bartókovi, jeho třetí koncert je jako obraz, byl zamýšlen jako dárek jeho milované ženě k narozeninám. A umím si to představit: byli v emigraci, intenzivně pociťovali lásku k vlasti… První částí tohoto obrazu jsou krajiny, tance; a poslední část, to je hotový národní svátek. Je tam toho hodně, co lze vyčíst mezi řádky.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

S orchestrem Filharmonie Brno dále provedete pět Beethovenových koncertů… Ano, to byl Dennisův nápad.

Víte, že jednou z možností, které jsme s ním probírali, bylo provedení všech koncertů během jednoho dne? To jsem netušila.

A zvládla byste to? Jaký by to mělo smysl? Maraton nemá žádný vztah k hudbě. V podstatě by to uskutečnit šlo, ale jenom proto, abych pak řekla, že můžu zahrát pět koncertů za sebou…? Možná se to dělává, ale mě to nechává chladnou.

Před několika týdny jsem se o interpretaci Beethovenovy hudby (a obecně hudby klasicismu i baroka) bavil s Alexejem Ljubimovem… On tady byl?

Ano, podílel se jako jeden z několika klavíristů na nahrávce kompletu Beethovenových sonát, je to projekt moskevské konzervatoře… Nahrávali ve vašem sále?

Ano, tady v Besedním domě. A on hrál nejspíš na kladívkový klavír, je to tak?

No právě. Proto jsem vám chtěl položit otázku týkající se toho, o čem jsem mluvil s Ljubimovem: zastává názor, že tuto hudbu s ohledem na současné trendy už nelze provádět na moderních nástrojích. V tom s ním nesouhlasím, možné to je. Ale je nutné mít sluchovou zkušenost se zvukem starých nástrojů a přemýšlet nad hudbou, kterou člověk hraje. Bez toho to nejde. Je to zajímavá zkušenost. Ve Vídni je výborný Klavierwerkstatt, má ho klavírista, který sbírá staré nástroje a dává je do pořádku. Několikrát jsem ho navštívila, i Ljubimov u něj pobýval. Je samozřejmě úžasné slyšet, jak zní klavír Liszta, Beethovena, Schumanna, to všechno tam má. A člověku to dá hodně. Nástroji je třeba se přizpůsobit, každý je jiný. Pak lze pocítit pedalizaci, délky frází, v jistém smyslu hrát na tyto nástroje je snazší než na moderní, mají totiž dlouhý dozvuk. Zdálo by se, že je to naopak, že současné nástroje mají velkolepý dlouhý dozvuk, ale ne – staré mají delší. Opravdu. Umožňují jakoby projekci na celou frázi. Ale mimochodem, já vždycky vycházím ze zpěvu. Starý nástroj, nebo nový… Lidský hlas vás nikdy nemůže oklamat! Náš hlas nemůže zazpívat frázi nebo melodii jinak než tak, jak je pro ni přirozené. Proto když hraji, zpívám si to, nebo když někdo z mladých hudebníků hraje mně, žádám po něm: zazpívej to! Je strašné, že dnes už nikdo nemůže zpívat. Bojí se, zpívají prý falešně. Já taky zpívám falešně, ale co na tom! Podstatné je, že slyšíš artikulaci. Nicméně si taky myslím, že jádro věci není ve starých nástrojích, ale v polyfonii. V polyfonii, která vždy měla a má u všech skladatelů své zásadní postavení. Při výuce se na polyfonii pamatuje málo. Je to tam jen čistě formální záležitost, přitom polyfonie vůbec není formální záležitost. Znám několik klavíristů, kteří skutečně hrají hudbu polyfonně: Grigorij Sokolov a Piotr Anderszewski. Pro ně je polyfonie zcela zásadní.

Dnes je ale těžké myslet polyfonně, když v naší době dominuje homofonie… Není to těžké! Dobře, jakoby je… Ale copak naučit se latinsky je snadné? Zkrátka nás k tomu nevedou. Jedna fuga za půl roku v hudební škole je málo. A je nutné to jinak vysvětlovat, tak, aby z toho studenti měli radost. Myslím, že drtivá většina mladých hudebníků se toho strašně bojí.

Tento rozhovor vznikl s přispěním Jekatěriny Mikešové. / Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 12/19.

Vítězslav Mikeš

Je dramaturgem Filharmonie Brno a festivalu Moravský podzim.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.