sobota, 30. květen 2015

Víkend s Pražským jarem

Napsal(a) 

Viija Poskute a Tomas Daukantas, foto Pražské jaro/Ivan Malý Viija Poskute a Tomas Daukantasfoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Podruhé uspořádal festival Pražské jaro Víkend komorní hudby; vloni ve znamení Roku české hudby, letos s mottem „Beethoven v dialogu“, přičemž víkend byl prodloužen o anticipační páteční koncert Petrohradských komorních sólistů a pondělní dovětek kvintetu Afflatus. Během soboty 23. 5. a neděle 24. 5. jsem navštívil pět koncertů různého zaměření a kvality.

Trio Rafale (23. 5., Sál Martinů, HAMU)

Matiné klavírního tria Rafale bylo zajímavým setkáním s reprezentanty švýcarské komorní scény. Maki Wiederkehr – klavír, Daniel Meller – housle a Flurin Cuonz – violoncello jsou technicky velmi slušně vybaveni, sehraní. Z nástrojů dostanou maximum, ale rezervy v kvalitě a barevném tónovém spektru byly příliš slyšitelné. Nejvíc na to doplatilo Beethovenovo Klavírní trio c moll, op. 1 č. 3. Navíc každý tvořil jinak. Houslista těžkopádně tíhnul nadužívaným non vibratem k „autentické stylovosti“, cellista k romantismu a klavíristka se úporně, bez elegance a nadhledu snažila o svorník.  Interpretačně lépe dopadl Jannik Giger s Caprice. Bohužel problém byl tentokrát s kvalitou hudby. Nezapamatováníhodné dílko bylo mozaikovitostí, eklektičností, směsicí moderny a retra skutečně jen „vrtochem“. Nejzajímavější skladbou koncertu bylo Šostakovičovo Klavírní trio e moll, č. 2,  op. 67, jež souznělo s festivalovým podprahovým uctěním konce 2. světové války. Hudebníci dali do interpretace veškeré síly. Bohužel své mantinely nezdolali. Marně jsem čekal  sršatost, kantabilitu, nad níž by se tajil dech, neustávající energii, perfektní intonaci… Nejlépe dopadlo Largo.  Proč dovezlo Pražské jaro právě tento soubor, když po Evropě cestuje minimálně dvacet lepších a u nás máme také několik vynikajících formací, jsem nepochopil.

Viija Poskute – Tomas Daukantas (23. 5. Sál Martinů, HAMU)

V posledních letech jezdí do Česka více klavírních duí než v minulosti. Klavírní duo Viija Poskute – Tomas Daukantas jsem neznal a jejich koncert na mě silně zapůsobil jak kvalitou hry, tak sehraností, jež mi připomněla sestry Mariellu a Katiu Labèqueovy. Určitě i díky ne zrovna běžné hře bez not mají mezi sebou perfektní komunikaci a vědí o sobě v každé vteřině interpretované skladby. Klavíry v sále Martinů jsou výborné, i když  nepatří mezi nejlepší na světě, a oba umělci z nich dostali maximum možného. Navíc nabídli báječný program. Odpolední koncert zahájili výbornou úpravou Preludia, fugy a variací h moll, op. 18, Césara Francka, pak přišel vrchol – Sonáta pro dva klavíry Francise Poulenka, čímž nesnižuji dopad dvou virtuózních skladeb – pro mě objevných Variací na Beethovenovo téma, op. 35, Camilla Saint-Saënse a Rapsodie espagnole Maurice Ravela, jež byla efektní tečkou koncertu. Pozvání sympatické litevské dvojice považuji za mimořádně šťastné dramaturgické rozhodnutí. Ač zde bylo Beethovena nejméně, pro mě to byl nakonec vrchol komorního víkendu. Snad budou ještě někým v budoucnu pozváni.

Zemlinského kvarteto, foto Pražské jaro/Ivan Malý Zemlinského kvartetofoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Zemlinského kvarteto (24. 5., Kapitulní sál, Velkopřevorský palác)

Pánové František Souček, Petr Střížek, Petr Holman a Vladimír Fortin (Zemlinsky Quartet) patří dozajista mezi elitní české kvartetní hráče. Inspirováni mottem Víkendu, nabídli v intimním prostředí sídla Řádu maltézských rytířů díla dvou géniů – Smyčcový kvartet F dur, op 18/1, a Velkou fugu B dur, op. 133 Ludwiga van Beethovena a Smyčcový kvartet c moll, č. 8,  op. 110, Dmitrije Šostakoviče -, jež spolu zajímavě komunikovala. Více na mě přesným vystižením nálad a étosu zapůsobil Šostakovič, i když bych si uměl představit ještě více sarkasmu, drsnosti, zběsilosti, kontrastu a u všech stejné míry emocionality. Z koncentrace kvartetisty nevyvedla ani prasklá struna houslí Petra Střížka, jehož výkon zaslouží speciální ocenění. Beethoven měl téměř vše, co hudba vyžaduje, scházelo mi jen více tónové opojnosti a jiskřivosti (a možná i osobního vkladu) primária (op. 18/1) a meditativnosti a hlubokého ponoru (op. 133). Přes řadu nádherných okamžiků musím konstatovat, že jsem slyšel několik inspirativnějších provedení (Smetanovci, Hagenovci, Bennewitzovci, Pražákovci, Emersonovci…).  

Roman Janál – Barbara Maria Willi (24. 5., Císařský sál, Lobkowiczký palác, Pražský hrad)

Pražské jaro objevilo během posledních dvaceti lety několik pozoruhodných koncertních prostor. Silné genius loci nabídl Císařský sál Lobkovického paláce. Písňový recitál barytonisty Romana Janála, kterého výborně doprovodila na kladívkový klavír Barbara Maria Willi, sem ideálně zapadl i dramaturgií. Na programu byl totiž hlavně Beethoven – cyklus Vzdálené milé, op. 98, obě verze L´amante impaziente, Rezignation, Mailied, Mollys Abschied, Marmotte, Mignon, Aus Goethes Faust a In questa tomba oscura. Sparingpartnery byli ukázkami své tvorby Beethovenovi vrstevníci Jan Křtitel Krumpholtz, Jan Václav Voříšek, Leopold Koželuh a Josef Rösler. Někdy to bylo vzrušující (Voříšek), jindy jen příjemná běžná dobová produkce (Krumpholtz, Koželuh). V programu mi chyběl Václav Jan Tomášek, jehož písně oscilují mezi Beethovenem a Schubertem a občas se jim vyrovnají!

Roman Janál často překvapuje svým záběrem, kdy úspěšně zpívá barokní operu, Smetanu, velkou romantickou operu i soudobou hudbu. Vždy má jasný názor a snaží se maximálně pochopit a ctít zápis skladatele.  Je také jeden z mála českých operních pěvců, kteří jsou schopni na mezinárodní úrovni interpretovat písně.  U Lobkowitzů sugestivně vyjádřil hlavně jejich obsah. Emoční rozměr byl však občas naddimenzován, a to nejen ve vztahu k subtilnímu zvuku fortepiana, ale i k akustickým možnostem sálu. Některé vysoké, dynamicky vypjaté tóny tak nedopadly ideálně. Méně někdy bývá více… Zvukové poryvy se tak staly po čase schematickými (Voříšek, Koželuh).  Jakmile však hlas zklidnil, bylo to nádherné (viz například Wo die Berge so blau z cyklu Vzdálené milé, Mailied). Přiznávám, že jakkoliv oceňuji vytvoření takovéhoto speciálního programu, jsem v případě německé písňové lyriky spíše příznivcem interpretační filozofie například Matthiase Goerna z Pražského jara 2013.  Roman Janál však určitě v tomto odpoledni potěšil desítky lidí a potvrdil, že je stále elitním českým pěvcem, což doufám ocenili v publiku William Lobkowitz i Adam Plachetka.☺

Barbara Maria Willi a Roman Janál, foto Pražské jaro/Ivan Malý Barbara Maria Willi a Roman Janálfoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Orchestr Wiener akademie (24. 5., Dvořákova síň, Rudolfinum)

Večerní koncert Orchestru Wiener Akademie měl být vrcholem víkendových dialogů s Beethovenem. Dirigentem byl Martin Haselböck, jenž jej před 30 lety založil. Na Pražském jaru to byla „sólová“ premiéra orchestru, protože v letech 2011 a 2013 dělal pouze „pozadí“ v projektech herce Johna Malkoviche. Instrumentář mění dle hudby, kterou hraje, tedy od baroka po současnost.  Pražské jaro je pozvalo, aby ukázali jiný pohled na známé skladby německých klasiků – Beethovenův Houslový koncert D dur, op. 61, a Schubertovu Symfonii C dur, „Velkou“, D 944.  Schubert v podstatě splnil moje očekávání. Symfonie byla perfektně provedena a přijme-li posluchač estetickou premisu tzv. historického provedení s neustálými „boulemi“, díky ladění „dutému“ zvuku, ostrosti dechových nástrojů, tvrdé patiny smyčců, specifické artikulace a všeobecně odlišné tektoniky, jde o zajímavou zkušenost. Byl to skutečně jiný pohled na Velkou symfonii. Bohužel obdivuhodná energie šla v detailech na úkor kvality intonace, artikulace a krásy tónu (viz například hobojové sólo v Andante con moto). Nevím, jestli to bylo právě onou nástrojovou „autenticitou“, ale třeba Scherzo místo aby dýchalo jako u Haitinka, Abbada, Jansonse, Welsera-Mösta nebo i Karajana, znělo fádně jako kolovrátek. Ještě štěstí, že hlavní město Rakouska má Vídeňskou filharmonii! Nicméně přes všechny výhrady bylo dobře, že Wiener Akademie do Prahy přijela a nabídla alternativu.

Christian Altenburger a Orchester Wiener Akademie, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Christian Altenburger a Orchester Wiener Akademiefoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Bohužel provedení Beethovenova geniálního opusu bylo zklamáním. Dokonce musím dodat, že bylo nejhorším, jaké jsem kdy živě slyšel! Původně byl prý  houslový koncert  zařazen na program kvůli Benjaminu Schmidovi, což mohlo být skutečně hodně zajímavé. Bohužel místo něj přijel Christian Altenburger, jak se ukázalo houslista, který prezentoval jen pokus o zvládnutí průzračného partu, kde je vše slyšet.  Jestliže jsem měl výhradu k provedení Christiana Tetzlaffa a Basilejského komorního orchestru na Dvořákově Praze 2013, která mířila ke koncepci, v tomto případě šlo o nezvládnutí díla. Šok započal po 80. taktu s nástupem sólových houslí, kdy pan Altenburger, majitel  průměrného tónu a techniky, nezvládal základní věci, včetně falešných oktáv a absurdních glissand. Boj s partem pak trval po celou první větu. Lépe sice dopadlo Larghetto, leč ve finálním Allegru se tónová tupost a technická labilita vrátily. A to přitom hrál pan Altenburger z not, což je skoro unikát!  (Mimochodem Martin Haselböck dirigoval Schuberta zpaměti.) Naopak orchestr doprovázel přesně  a dechy ukázaly, že i na historické kopie lze hrát čistě. Trápení nakonec skončilo a publikum mohutně zatleskalo. Naštěstí pan houslista byl rozumný a zřekl se přídavku… Když shrnu můj víkend s Pražským jarem, překvapivě ve všech aspektech nejkvalitnějším koncertem bylo vystoupení litevského klavírního dua!

Myšlenka Víkendů, kdy se nabízí hudební obci možnost koncentrovaného potkávání s komorní hudbou, je podle mého přesvědčení správná a Pražské jaro by ji mělo intenzivně rozvíjet. Je však škoda, že rezignovalo na komorní koncerty mimořádných  souborů mimo víkendový rámec. Těžko totiž předpokládat, že by se koncertní plán světového kvarteta nebo tria, o něž se perou agentury a festivaly, vtěsnal do daného termínu. Není pak divu, že se například s Emerson Quartet setkáme u konkurenčního festivalu.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.