V neděli 16. dubna se odehrál v Dvořákově síni pražského Rudolfina operní recitál italského tenoristy Vittoria Grigòla – koncert obsahem tradiční, koloritem netradiční; klavírním partnerem mu byl Vincenzo Scalera.
Dramaturgie mě nepřekvapila: v první části hudba italská – Verdi (Rigoletto, Korzár), Donizetti (Nápoj lásky), Puccini (Bohéma, Tosca), v poslechově náročnější druhé části večera hudba francouzská – Gounod (Romeo a Julie), Massenet (Manon), Bizet (Carmen) a Offenbach (Hoffmanovy povídky). Poněkud mě překvapilo tenoristovo showmanské pojetí večera od poskakování, házení květin a hereckých etud až po bombastický proslov po skončení ohlášeného programu. Bylo to natolik věrohodné, že bych uvěřil, že na pódiu není téměř padesátiletý hvězdný matador, ale mega temperamentní pětadvacetiletá pěvecká kometa.
Pan Grigòlo opět prokázal, že patří právem mezi tenorovou operní elitu v lyrickém „belcantovém“ repertoáru. Podstatě od počátku 21. století pěvecký svět hledá plnohodnotného nástupce Luciana Pavarottiho. Nějaký čas se zdálo, že by jím mohl být Rolando Villazón, potom například Jonas Kaufmann nebo Piotr Beczała. Z různých důvodů se tak nestalo. V roce 2010, kdy vzešla jeho hvězda, některá média tvrdila, že jím bude Vittorio Grigòlo a bude Italem, jenž nahradí největšího pěveckého Itala poslední čtvrtiny minulého století – Big P. Začal být nazýván „princem tenorů“. Jenže pak vtrhli na pěveckou scénu neskutečně talentovaní mladší tenoři, například Benjamin Bernheim, Jonathan Tetelman a na konci druhé dekády Freddie De Tommaso, kteří jsou mu minimálně rovnocennými soupeři. Nicméně to nic nemění na tom, že Grigòlo stále patří mezi hlasy, které stojí za to poznat a podlehnout jeho kouzlu. Jen je třeba pokusit se vnitřně nepolemizovat s faktem, že někdy pěvec musí zpívat v indispozici a že má svoje specifika, jež nemusí konvenovat s estetikou a zkušenostmi posluchače.
Jeho zpěv skutečně vyvěrá z nejlepších tradic tzv. italského belcanta, nicméně akceptovat jeho manýrismus v nesmyslných rubatech a střihové dynamice, kdy absurdně od árie k árii přecházel proti smyslu autografu ve frázi i během jednoho slova z forte do pianissima, kdy nebylo takřka možné identifikovat velký melodický oblouk, bylo náročné. Z dynamického kouskování melodií se tak stalo klišé. To nebylo inteligentní zpívání, jaké jsem kdysi slýchával třeba u Pavarottiho, Dominga, Bergonziho, Krause a slyším kupříkladu u Bernheima. Přemýšlel jsem, proč vyznává takovou manýru, když má tak mimořádný hlasový dar a zkušenosti s velkými dirigenty. Napadlo mě jediné – chce se za každou cenu odlišit o velkých mistrů 20. století, být jiný. Ale snad je pravda méně přízemní… Jestliže italský repertoár dopadl interpretačně v podstatě smutně, francouzský byl podstatně lepší a měl dokonce hvězdné okamžiky – výborný Massenetův Des Grieux a vtipný Offenbachův Hoffmann. Jsem přesvědčen, že kdyby byl v optimální kondici a byl v interpretaci kreativnější, mohl být výsledek oslňující.
Jak stručně postihnout hru Vincenza Scalery. Pod dojmem ohromujícího výčtu koho všeho doprovázel jsem čekal záchvěv hvězdnosti. Respektuji výběr sólových kousků daných koncepcí večera (mimo jiné Verdiho přídavková Romanza senza parole, Intermezzo z Pucciniho Manon Lescaut, klavírní aranžmá notoricky známé Meditace z Massenetovy Thaïs, Godardova duchaprostá Ukolébavka), ale čekal jsem tónovou vytříbenost, decentnější použití pedálu a méně „kapelnické“ hraní (Korzár). Z koncertu jsem opět odcházel přemýšleje, jaký má smysl být účastníkem recitálů operních hvězd.