středa, 11. leden 2017

Když sólista zastíní dirigenta

Napsal(a) 

Jana Boušková a Jamie Phillips, foto Petr Kadlec Jana Boušková a Jamie Phillipsfoto: Petr Kadlec

Řada České filharmonie představuje hlavně dirigenty, kteří ještě s orchestrem v Praze neúčinkovali nebo tu dokonce nikdy nebyli. O však znamená i odpoledne. Dne 7. ledna byla Dvořákova síň Rudolfina nečekaně bohatě zaplněná a atmosféra příjemná, ba přátelská. Na dirigentské podestě stanul pětadvacetiletý anglický dirigent Jamie Phillips. Jeho mezinárodní kariéra započala v roce 2012 úspěchem v soutěži Nestlé v Salcburku. Hostoval u řady kvalitních orchestrů a v letech 2012-2015 byl dokonce asistentem Hallé Orchestra. V Praze zaskočil za původně avizovaného Michaela Sanderlinga. Očekával jsem tedy zajímavý, možná netradiční přístup k vcelku běžné dramaturgii.

Odpolední koncert měl klasický rozvrh: předehra – koncert – symfonie. Česká filharmonie se rozehrála na ouvertuře z Rossiniho opery Italka v Alžíru. Už tady mě napadlo: kdeže je jeho schopnost „popadnout známou skladbu za pačesy, pořádně s ní zacloumat a dát jí tak nový život“, jak bylo uvedeno v citaci v koncertním programu?  Rossiniho nově neuchopil, nýbrž jen poctivě „odmával“, když pominu nepřesvědčivý větší tempový rozdíl mezi volnou introdukcí a vivace. Přesto jsem přesvědčen, že je to velmi muzikální mladík a třeba z něho bude i zajímavá umělecká osobnost. Od České filharmonie jsem tuto hudbu slyšel vícekrát, v tomto případě to bylo nejméně přesvědčivé a kupodivu i nevyrovnané (například skvělá pikola Jana Machata, vibrátem bohatýrský hoboj Ivana Séquardta).

Hlavním opusem koncertu měla být Beethovenova Sedmá symfonie A dur op. 92, v němž se prolíná radost s depresí a jež skýtá spoustu ploch pro řešení interpretačních detailů. Pan Phillips dirigoval zpaměti, což bylo sympatické, snažil se Beethovenem „zacloumat“, ale výsledek byl více než rozpačitý. Tempa byla za každou cenu kontrastní, občas mi to připomnělo sprint Usaina Bolta, ale nic nového a přesvědčivého jsem neslyšel. Zato jsem slyšel málo zpěvnosti, tónové kulatosti a lehkosti, občas až syrový zvuk, skromně využívané spodní dynamické pásmo, a viděl nepříliš inspirující dirigentská gesta. Nicméně ukázal dobré dirigentské řemeslo.

Jana Boušková, foto Petr Kadlec Jana Bouškováfoto: Petr Kadlec

A tak to dopadlo, jak jsem očekával. Vrcholem byla interpretace Jany Bouškové sólového partu Harfového koncertu Es dur Reinholda Moriceviče Glièra. Glièrovo dílo je posluchačsky vděčné, efektní a v každé frázi je znát blahodárný vliv ruské harfistky Ksenie Alexandrovny Erdely. Jinak je to hudba, kdy nevěříte, že vznikla v roce 1938. Za vše mluví kontext – v témže roce Martinů dokončuje Dvojkoncert, rok předtím se uskutečnila premiéra Šostakovičovy Páté symfonie, v roce 1931 Stravinského Houslový koncert, v roce 1932 spatřil světlo světa Pátý klavírní koncert Prokofjeva… Romantické utonutí posunuje skladbu na konec 19. století.  Nicméně Jana Boušková učinila skladbu příjemně poslouchatelnou a dala zapomenout na hudební klišé, unylost a filmovost. Poslouchat její zpívající harfu bylo neobyčejným zážitkem. Navíc měl výkon v souhlase s hudbou gradaci. Jestliže variační druhá věta byla plná jemných, takřka pavučinových proměn, pak melodicky výrazné finále, jež připomínalo jízdu tradičního ruského spřežení, bylo gurmánskou lahůdkou.

Koncert měl díky Janě Bouškové světový lesk. V případě dirigenta mě muselo zákonitě napadnout, že není Jamie jako Jamie (Oliver). Jsem přesvědčen, že by byl výsledek zajímavější, kdyby Česká filharmonie pozvala jiného mladého dirigenta, třeba Jiřího Rožně.  A věřím, že Praha někdy pozná i Michaela Sanderlinga…

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.