Další projekt s unikátní dramaturgií a zároveň přínosem odkrývajícím publiku méně známou tvorbu nabídl v neděli 25. června spolek Lieder Company Prague. Ve Velkém sále pražské Novoměstské radnice vystoupili pěvci – sopranistka Jana Sibera, tenorista Ondřej Holub a barytonisté Roman Janál s Vojtěchem Šemberou ve spolupráci s klavíristy Janem Duškem a Bohumírem Stehlíkem. Ti přednesli písňová díla dvou skladatelských osobností se shodnými letopočty narození a úmrtí, a to ve své úplnosti. Zněla tak hudba Viktora Kalabise a Györgye Ligetiho.
Ačkoliv je uvádění kompletního díla určitého skladatele určeného jednomu obsazení, ať už v rámci jednoho či několika večerů, na světových pódiích vcelku běžné, v České republice bývá spíše výjimečné. Spolek Lieder Company Prague se však rozhodl připomenout významné výročí shodného narození dvou skladatelských osobností – českého skladatele Viktora Kalabise a maďarského skladatele Györgye Ligetiho, a uvést jejich kompletní písňovou tvorbu v rámci jednoho večera.
„Spojení těchto dvou autorů se může jevit jako nečekané, neboť se jejich hudební estetika ve stěžejních dílech značně odlišuje. Zatímco Kalabis převážně vycházel ze stylu neoklasicismu, který výrazně chromatizoval a ve zralých dílech dosáhl výraznější exprese, Ligetiho nejznámější tvorba je spíše témbrového charakteru. Jejich písňová díla se však z těchto zařazení významně vymaňují, ačkoliv náznaky pochopitelně patrné jsou,“ vysvětluje předseda spolku, skladatel a klavírista Jan Dušek.
Oba autoři se shodně narodili v roce 1923 a zemřeli v roce 2006. Jejich raná písňová tvorba vzniká prakticky ve stejných poválečných letech a nese v sobě vazby na národní básníky, lidovou poezii a folklór. Raný cyklus Viktora Kalabise Poučení synovské, op. 1 zkomponoval ještě jako student konzervatoře na básně Františka Halase. Cyklus nikdy nevyšel tiskem, nebývá tudíž vůbec uváděn. Sólového partu se ujala Jana Sibera, která písně přednesla s patřičnou dikcí a smyslem pro hravost, kterou texty nabízely. Skvěle sopranistku podpořil klavírista Jan Dušek. Obecně, i v průběhu večera, nebyly Kalabisovy klavírní party primárně založeny na melodických linkách, jsou spíše technicky náročným, ale zvukomalebným partnerem texům, které jsou také spíše „vyprávěny“ na notách, a to bez výraznějších kantilénových postupů, spíše se jedná o kroky, skoky, i pro pěvce určitě ne zcela pohodlné… Následující Ligetiho raný cyklus Három Weöres-dal (Tři písně na Weörese) vznikl také v letech 1946 až 1947 a je jediným, který z tohoto raného období nechal za svého života vydat tiskem. Zvukomalebná podobnost tvorby obou autorů je zřejmá, ovšem Ligeti působí tonálněji a dává prostor pěvcům ke tvoření alespoň malých frází. Pro ucho ne zcela poučeného návštěvníka je Ligetiho hudební jazyk určitě pochopitelnější a snad i líbivější.
Kalabis svůj další cyklus Ptačí svatby, op. 5 téměř složil vzápětí (1949) na lidové texty s ptačí tematikou, a ačkoliv by se z titulu mohlo jevit, že jde o cyklus dětský, opak je pravdou. „Nejen že klade na interprety vysoké nároky, i jeho výrazová stránka je závažnější a zabývá se v přenesené (až bajkové) rovině láskou a vztahy,“ vysvětluje Jan Dušek. S ním cyklus přednesl tenorista Ondřej Holub. V kontextu s Duškovým vysvětlením mohu jen potvrdit, že se jedná skutečně o dílo kontrastní, technicky velmi náročné a složité. Oba interpreti podali skvělý výkon! Můj obdiv patřil zejména technickému zvládnutí vysoko posazenému tenorovému partu.
Tematicky, ale i folklorní stylizací velmi podobný je i Ligetiho cyklus Öt Arany-dal (Pět písní na Aranyho) z roku 1952. Toho se ujali barytonista Vojtěch Šembera s klavíristou Bohumírem Stehlíkem. Už z podstaty folklorních vlivů bylo pro posluchače Pět písní na Aranyho určitým zklidněním. Šembera má krásnou barvu hlasu a využil každé možnosti klenout fráze, zároveň bylo znát, že textům rozumí detailně, což se projevilo i v jeho výrazu.
Jak Jan Dušek uvádí, velmi shodně se oba autoři od žánru komorní písně v padesátých letech odklánějí. Až v roce 1974 vzniká Kalabisův působivý cyklus Pět romantických písní o lásce, op. 38 na básně Reinera Marii Rilkeho. Ten existuje ve dvou verzích – s doprovodem smyčcového orchestru a s doprovodem klavíru. Druhá zmíněná je značně intimnější a dává interpretům větší prostor pro výrazové i dynamické nuance. Opět musím pozitivně ohodnotit výkony Ondřeje Holuba i Jana Duška. Tento cyklus je technicky ještě náročnější než Kalabisovy Ptačí svatby. Pěvecky náročný part obsahuje veliké kroky a skoky, je exponovaný a bez velmi dobré pěvecké průpravy by nebyl zvládnutelný. Pokud někdo hledá odpověď, proč se písňová tvorba Viktora Kalabise neobjevuje často na pódiích, jednou z příčin je jistě její technická náročnost.
Po delší pauze se k písni vrací Kalabis ještě v letech 1988–89 a dává vzniknout svému poslednímu cyklu Kolotoč života, op. 70, který je jasným odrazem jeho postojů k tehdejší politické, ale i kulturní situaci. Nejen, že volí velmi závažné až filozofické Rilkovy básně, i stylizace vokálního a klavírního partu je silně expresivní, takřka nemilosrdná, což dodává cyklu až tragické vyznění. Ani toto dílo nevyšlo tiskem a pro svou extrémní náročnost není uváděno příliš často. V podání barytonisty Romana Janála a Bohumíra Stehlíka byl cyklus Kolotoč života zlatým hřebem večera, a to zejména díky fantastickému výkonu pěvce. Roman Janál je zkušeným interpretem s hlasem, který mu umožňuje veliké dynamické rozdíly, jeho vokální umění je dodnes naprosto výjimečné. Od prvního tónu bylo jasné, že je ve skvělé kondici a písně si doslova užíval, respektive je prožíval. Nejvíce mě zasáhla píseň Smrt velká je, která nese myšlenku „Smrt velká je, my jsme tu pro ni. Na tváři smích…“ Těžko hledat interpreta, který by z jedné písně vytvořil tak silný zážitek.
„Ligeti se k písňové tvorbě naposledy navrací v roce 1989, kdy komponuje velmi originální samostatnou píseň Der Sommer na báseň Friedricha Hölderlina. Ta je ve srovnání s ranou tvorbou výrazově i hudebně závažnější. Z tohoto hlediska je zajímavá shoda v příklonu obou autorů k německým klasikům i tematické zvážnění,“ doplňuje Jan Dušek. Tohoto závěru se pěvecky zhostila Jana Sibera. Právě v této písni měla možnost ukázat nádherné výšky a dynamické nuance. Píseň ukončila velmi poučný večer. Dramaturgie koncertů spolku Lieder Company je objevná a záslužná. Skladby jsou interpretovány na vysoké umělecké úrovni, překlady textů jsou promítány na pozadí, dramaturgie, programy a průvodní slova se zakládají na odborné práci Jana Duška a jeho kolegů. Stejně tak velmi pozitivně hodnotím i grafické zpracování materiálů. Nezbývá než spolku popřát, aby ve svých snahách neustal a dále přinášel zajímavé projekty.
