Bavorští rozhlasoví symfonici s Danielem Hardingem přivezli na letošní Pražské jaro Sedmou symfonii Gustava Mahlera a korunovali tím tento ročník. Slovem strhující, oslňující, brilantní provedení, v celku i v detailu, bylo názorným dokladem toho, co znamená tradice. Přesněji, co může znamenat, je-li tato tradice cílevědomě pěstována, rozvíjena a po dlouhá léta naplňována konkrétním obsahem.

Armida, poslední opera Antonína Dvořáka, a vůbec jeho poslední dokončené dílo, není častým titulem v repertoáru operních domů. Příčiny jsou zřejmé. Především velmi chatrné libreto pocházející z pera Jaroslava Vrchlického, a to jak pokud jde o dramatickou stavbu, tak i o kvality textové. U tak velkého básníka to může někoho překvapit, ale máme dost dokladů o tom, že Vrchlický neměl příliš rozvinutý dramatický cit a fantazii (přestože napsal nejméně 30 dramat), což se ovšem projevuje i v jazyce, který je překvapivě nezpěvný, hýří archaismy, těžko srozumitelnými již v době vzniku, a celek působí, jako by byl chvatně spíchnut dosti horkou jehlou. Po dokončení překladu Tassova eposu Osvobozený Jeruzalém Vrchlický zužitkoval prostě zkušenosti z několikaleté práce ještě ve fomě operního libreta.

Česká mezzosopranistka Magdalena Kožená zpívá v komorním duu s britsko-japonskou pianistkou Mitsuko Uchidou již mnoho let, a je to spojení přinášející krásné plody. To ukázalo i jejich letošní vystoupení na Pražském jaru, laděném na výlučně francouzskou notu. Průřez písňovou tvorbou Clauda Debussyho, doplněný cyklem Oliviera Messiaena, však odhalil i určité limity, pokud jde o žánrové rozpětí české pěvkyně.

Mám-li rozvést tvrzení z webu ČT, pak tedy tento ročník Pražského jara patří k těm zahájeným Smetanovou Mou vlastí. Přitom právě tato instituce by měla dobře vědět, že Mou vlastí je PJ zahajováno nikoli téměř každoročně, jak se vytrvale objevuje na jejích webových stránkách, ale bez výjimky vždy, a to už od zakladatelského roku 1946. Myšlenka zahajovat PJ právě Mou vlastí byla dokonce jedním z ideových pilířů tohoto festivalu, spolu s uváděním Beethovenovy Deváté symfonie na závěr, a i když festival už není pokaždé zakončován Devátou, Smetanův symfonický chef-d’œuvre otevírá festival vždy. Česká televize ostatně přenáší toto slavnostní zahájení už drahně let – nevím to přesně na rok, ale myslím, že od doby, kdy přímý přenos byl technologicky v jejích silách – a od té doby rovněž bez výjimky. Tak i letos. Tentokrát i za ceremoniální přítomnosti prezidenta s chotí, přivítaných vřelým potleskem. K přenosu samému jen tolik, že málokdy má kritik možnost přijít z živého koncertu a bezprostředně poté si srovnat kvalitu TV zvukového přenosu s tím, co na vlastní uši slyšel. A varuji každého, kdo by si chtěl udělat obrázek o úrovni provedení jen na základě poslechu ČT, ať už živého přenosu či jeho záznamu. Byly to dva zcela nesouměřitelné vjemy.

Pražská komorní filharmonie přivítala na svém abonentním koncertu řady A7 prominentního hosta, amerického pianistu Garricka Ohlssona, který pod taktovkou Emmanuela Villauma přednesl Brahmsův Druhý klavírní koncert B dur, op. 83. Ohlsson představil svého Brahmse v lety vyzrálém pojetí – hraje tento koncert od pubertálních let, stejně jako o 22 let mladší koncert d moll – jemuž vévodí spíše přemýšlivý nadhled a vytříbená, nevtíravá elegance než vycizelovaná přesnost. Chyby v tomto Koncertu ostatně dělal vždy, a nikdy jich nebylo málo, ale to vůbec při hodnocení jeho výkonu není důležité. Na YouTube je živý záznam z Royal Albert Hall někdy z konce 70. let, s BBC pod taktovkou Jamese Loughrana; výkon znamenitý, ba strhující, ale platí o něm zhruba totéž. Já jsem jej slyšel někdy na počátku 90. let též v Londýně, a zde drobných překlepů snad ještě přibylo, pokud si pamatuji, takže v tomto světle dopadal úterní koncert v Rudolfinu s PKS ještě dobře.

Abonentní koncert České filharmonie řady A2 přivítal své letošní rezidenční umělce, Magdalenu Koženou a Simona Rattla, a to v ryze českém programu, sestávajícím z děl Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Hanse Krásy a Gideona Kleina.

Český pianista Igor Ardašev zahájil třetí, předposlední večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného vídeňskou klasikou, nejprve Mozartovými Variacemi na Duportův Menuet D dur, KV 573 a poté Sonátou C dur č. 3 z haydnovské trojice sonát Ludwiga van Beethovena.

Druhý večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného otevřela ruská pianistka Anna Vinnickaja, vítězka bruselské Queen Elisabeth Competition v roce 2007. Rodačka z Novorosijsku zahájila své vystoupení Preludiem, fugou a variacemi op. 18 Césara Francka, původně varhanní kompozicí. Franck ji napsal jako součást Six pièces pour le grande orgue v roce 1862, tedy v době, kdy v celé Evropě vrcholil kult varhan na koncertním pódiu. Dnes však dílo provádějí stejně často i klavíristé, liší se ovšem jednotlivými transkripcemi. Vinnickaja si zvolila úpravu Theo Wegmanna, švýcarského varhaníka i pianisty, který rezignoval na velký varhanní zvuk a spíše se snažil prodat klavír. Franckovo dílo zapůsobí svou výraznou, vřele diatonickou melodikou, i bez nosných pedálových tónů, jako vděčný a vhodný úvod do večera.

Abonentní koncert České filharmonie řady B1 měl na pořadu jediné dílo, 7. symfonii e moll Gustava Mahlera. Nepatří svou délkou kolem 80 minut k těm kratším, ale určitě k těm enigmatickým a ironickým. K záhadným dílům noci, oslavujícím spíše její démony než serenádovou romantiku. A to přestože Mahler v jedné větě použil mandolínu a kytaru, jako ikon nočních zastaveníček. Tonální zakotvení v e moll je velice vratké, 1. věta vede z h moll do e moll, a Finale je celé v C dur. Symfonie měla svou premiéru 19. září 1908 v Praze, pod taktovkou autora, jenž řídil spojené orchestry České filharmonie a Neues Deutsches Theater, tedy až po třech letech po dokončení, a byla přijata takřka bezvýhradně pozitivně. Vzbudila nadšení i Arnolda Schönberga, jenž se stal po mnohem méně úspěšné vídeňské premiéře jejím oddaným advokátem. Možná dokonce kvartové paralelismy 1. věty ovlivnily traktaci jeho zásadního díla na prahu atonality, Komorní symfonie č. 1 z roku 1906. Přítomen byl ovšem, vedle Bruno Waltera, i mladý Otto Klemperer, jenž pak dával celý život Symfonii v extrémně volných tempech (100 minut).

Komorní řadu mezinárodního festivalu Dvořákova Praha zakončil večer, jehož sestavě vévodilo jedno jméno. Martha Argerich. Každý, kdo sleduje vývoj světového klavírního umění v posledních šedesáti, sedmdesáti letech, ví dobře, co tento pojem obnáší. Věhlasnou argentinskou pianistku tedy netřeba blíže představovat a jsem rád, že si to mohu s čistým svědomím odpustit. Nestačila by mi celá noc na to, abych sepsal jen nějaký povrchní medailonek. A k čemu to, když jsou o této legendě klavíru sepsány knihy. Argerich není jen jednou z největších pianistek historie: její legenda je stále živá a patří spolu s Marií João Pires k největším pianistkám současnosti. Jen jedno je v jejím přístupu nepochopitelné, že se od konce sedmdesátých let vyhýbá celovečerním sólovým recitalům. Když po koncertě v Concertgebouw v dubnu 1979 oznámila, že končí se sólovou koncertní činností, zavládlo mezi jejími obdivovateli všeobecné zděšení. Ve známé edici Philips, Great Pianists of the 20th Century, má dva svazky – jen pro představu, např. Ivo Pogorelich, její chráněnec, zde není vůbec zastoupen, vedle mnoha dalších fenomenálních pianistů. V roce 1965 vyhrála Chopinovu Varšavu, o 15 let později již seděla v tamější porotě, z níž však vystoupila na prostest právě proti vyloučení Pogoreliche už ve 3. kole, následována Nikitou Magaloffem. Od té doby se skutečně dají její sólová vystoupení spočítat na prstech jedné ruky. Věnuje se nahrávání, založila či spoluzaložila několik festivalů, pravidelně vystupuje se svými přáteli na komorních koncertech v Luganu či Verbieru, abych jmenoval jen dva renomované festivaly. Komořina jí pomáhá v tom, aby se na pódiu, jak říká, necítila tak opuštěná.