Pondělní (20. května 2024) koncert Pražského jara měl hned dva velké magnety. Do Prahy přijel po mnoha letech Riccardo Chailly se slavným orchestrem milánské Scaly, jedním z nejlepších operních orchestrů na světě, a s velkým zájmem se rovněž očekávalo vystoupení Alexandra Malofejeva, mladého, ještě ani ne třiadvacetiletého ruského pianisty. Začnu-li hned od konce, mohu za sebe říci, že prvý magnet nezklamal. Jak blíže dovodím dále, očekávání vyšla stoprocentně, jak pokud jde o dirigentův výkon, tak i hru skvěle připraveného orchestru. Ve druhém případě už to tak jednoduché není. Samozřejmě že nelze mluvit o zklamání, mladý ruský hrdina ověnčený superlativy nejvyšší třídy rozhodně dostál své pověsti, pokud jde o technickou brilanci. Čekal bych však od „zázračného dítěte“, od „ztělesnění mistrovské hry na klavír pro nové milénium“ (Il Giornale) přece jen trochu více muzikantské zralosti a méně histrionství. Ve třidvaceti letech to již žádat bezpochyby lze. Zvolil si ovšem ke svému pražskému vystoupení Čajkovského populární blockbuster, Bémol, jak se mu od nepaměti říká mezi příznivci popíku, kteří se chtějí vytáhnout, že taky znají „klasiku“ (a znají právě jen to slavné vstupní téma, které je ovšem v Des dur). Čajkovskij napsal tři klavírní koncerty, ty dva pozdější nejsou o nic horší, ale trochu experimentální, a ne ve všem všudy vydařené, a tedy obtížné na poslech, takže se hraje prakticky jen tento trhák. Obsahuje spoustu nádherné, dodnes živoucí muziky a Nikolaj Rubinstein se strašlivě mýlil ve svém počátečním odsudku. Nicméně pokud si jej zvolí pianista pro své prvé vystoupení, říká tím jasně, že mu půjde především o efekt. To dílo je výkladní skříní té nejokázalejší technické brilance, méně již dovoluje pianistovi odhalit hlubší valéry jeho muzikantské duše. Ne že by tam nebyly zasněné, kontemplativní pasáže, ale ne každý si je tam najde; určitě ne ten, kdo jde jen po efektu. Malofejev se rozhodl oslňovat extrémními tempy a pomalé pasáže přelétl bez hlubší reflexe. Ve třetí větě byla již tempa tak přešvihnutá, že i trochu vázlo stoprocentní porozumění v souhře. Jistě, nebyly to žádné vážnější výpadky, tak zkušený orchestr a dirigent zvládne vše, ale jako posluchač jsem měl nepohodlný dojem jakýchsi závodů v rychlosti. Ruský mladík to hraje tak rychle, co jen mu jeho hbité prsty dovolí – kdyby to šlo ještě o čuc rychleji, jistě by neváhal přidat. Nad hudební hodnotou takovýchto zběsilých laufů mnoho neuvažuje. I když Čajkovskij by byl možná spokojen, neboť podle svých slov zde usiloval o nejvyšší stupeň virtuozity. A rád též uznám, že Malofejev je výjimečně nadaný mladý muž. Doporučuji počkat pár let, třeba se dostaví i hloubky. Zatím jeho provedení z rychlíku, jemuž se kupodivu nedokázala vzepřít ani tak silná dirigentská osobnost jako Chailly, působilo na mne příliš uspěchaným dojem, trochu moc „over the top“. To je totiž mystérium tempa. Nejde tu o jeho absolutní míru, ale o to, jestli ho interpret dokáže sám ustát. Jestli dokáže posluchače přesvědčit, že jeho tempo je to správné. Martha Argerich, mám-li jmenovat jen jeden příklad za všechny, to nehraje o nic pomaleji, ale její tempa nám přijdou logická, protože naše ucho není ani v těch nejzběsilejších pasážích o nic ochuzeno, všechno tam je, jak má být. Dokáže tam vtěsnat všechna rubata, byť je na ně proklatě málo času, zatímco Malofejev to přejede brutálně jako tank. Ostatně i encore svým způsobem dosvědčil, že se chce především blýsknout: na té ukázce nebylo zajímavé zhola nic, jen to, že ji celou zvládl levou rukou. Hezký kousek do varieté. Svým způsobem měl ten italský žurnál vlastně pravdu: toto je mistrovská hra pro naše milénium. Hrají tak všichni ti médii oslavovaní pianisté dneška, kterým stačí ke slávě jen okázalá pyrotechnika a nebo rafinovaný „lyrický“ kýč. Opravdu nečekejte, že je tady všechny vyjmenuju. Už bych si jako kritik nevrzl.
Trochu podivně, atypicky postavený pořad večera pak pokračoval operní ouverturou. Neměla by spíš zaznít na úvod? – možná by namítl konzervativní posluchač. Ale i toto centrální postavení Janáčkově Žárlivosti docela slušelo. Nehraje se příliš často, z pochopitelných důvodů. Není pro ni jaksi místo. Tento strohý sevřený útvar, traktovaný s typicky janáčkovskou úsporností, měl být původně, v roce 1895, předehrou k ještě nezkomponované Její pastorkyni. Janáček však později od svého úmyslu upustil. A udělal dobře. Hudba je to dramatická, silná právě ve své úsečnosti, ale do příběhu Jenůfy se vůbec nehodí. Chailly, jako zkušený operní dirigent, vytáhl ze sedmiminutového kousku všechno, co stojí za pozornost a oděl do působivého hávu. Víc pro tuto skladbičku udělat nelze.
Třetí Prokofjevova je extrémní dílo, zvláštním způsobem vybočující z řady jeho sedmi symfonií. Dirigent, který se rozhodne jím zakončit program večera, si koleduje o průšvih. Hovořím-li tu o jeho extrémnosti, mám na mysli především nároky na posluchače. Jistě i na hráče, ale Prokofjev zahustil svou podivuhodnou partituru (psanou naštěstí in C, jak bylo jeho zvykem) tolika zbytečnými, totiž neslyšnými notami, že tady jde spíše o celkový bestiální, brutální hluk než o precizní detail. Odhaduji, že pětina všech not je sluchem nezachytitelná (docela zaměstnané harfy prakticky nejsou slyšet, trubkové vstupy v p oproti ff celého orchestru by neslyšel ani netopýr). Kritici se shodnou, že obsahuje místy tu nejlepší hudbu, kterou Prokofjev do té doby napsal (bylo mu v té době sedmatřicet). Dodal bych k tomu, že opravdu jen místy. Celek působí na nás dodnes zvláštním, ambivalentním dojmem. Budí jistě úžas, co všechno lze z orchestru dostat. Běsnící masa hráčů vydává zvuky jak z jiné planety, surové, neúprosné, běsnící. Jsou to orgie živočišnosti, divoké, chtělo by se až říci divošské oddávání se vášni. Když se ale seznámíte s námětem, který symfonii předcházel, s Prokofjevovou operou Ogněnnyj angel (Ohnivý anděl) – a stačí jen s libretem –, tak asi uznáte, že nějak takhle to Prokofjev napsat musel. V tom je ovšem právě podle mne skryto jádro problému. Prokofjev, když viděl, že jeho opera se hned tak neprovede pro odpor každého, komu byla či bude nabídnuta, rozhodl se, že z hudby udělá symfonii. Rozhodnutí symetricky opačné než u Janáčka, a tentokrát podle mne nedomyšlené. Na divadle tento syrový tvar může působit, či být aspoň akceptovatelný. Dostane-li tato hudba svůj scénický protějšek, může vzniknout kontroverzní tvar úžasné i úděsné působivosti, díky mystickému symbolismu Brjusovova námětu, jenž Prokofjevova fascinoval svou chlípnou erotickou zvráceností. I z hudby Symfonie je to samozřejmě slyšet, jenomže posluchač už žádný pandán k tomu, co slyší, nemá. A nevěří svým uším. Zvláště uchu, jež očekává na půdě absolutní hudby symfonický tah – tah, jenž odněkud vyšel a někam směřuje, se tu předvádí hudba instantní vášně, která sedí na duši a tlačí proklatě, aniž byť na okamžik povolí své sevření. Je to hudba, která nespěje odnikud nikam, jenom předkládá své statické obrazy líté, nezkrotitelné vášně. To může být v symfonii strukturální problém. Riccardo Chailly této hudbě rozumí dokonale, má ji vnitřně hluboce zažitou, a je to slyšet. Provedení bylo, jistě ne dokonalé – to u partitury na hranici proveditelnosti nelze očekávat –, ale přesto fascinující. Chailly dokáže z tohoto báječného orchestru, založného Claudiem Abbadem v roce 1982, orchestru, s nímž sám spolupracuje na vrcholné úrovni již prakticky od téže doby, vytěžit myslitelné maximum. Slyšel jsem zde barvy, které nejsou obsaženy ani v těch nejlepších snímcích, a to jsem porovnával se Seiji Ozawou (Berlínští filharmonikové), Valerijem Gergijevem (London Symphony Orchestra), a dokonce snad s vůbec nejdynamičtějším snímkem Riccarda Mutiho a Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu!
Šostakovič i Prokofjev měli své běsy. Dovolíte-li mi být teď trochu osobní, tam, kde jim šílenství těchto běsů již narušuje koncept symfonie (jejž se jinak ze všech sil snaží respektovat), tam začínám mít s nimi problém. Mluvím tu o Leningradské Šostakovičově a právě o Třetí Prokofjevově. Tragická bezútěšnost Šostakovičova má pravda zcela jiné zdroje, než Prokofjevova fascinace erotickou posedlostí, kterou nám prezentuje s hnusem i obdivem současně. Symfonický tvar to nicméně v obou případech těžce odnáší. Tuto Třetí zachránilo Chaillyho velkolepé nastudování, k němuž lze vztáhnout jen slova nejvyššího obdivu, tím spíše, že zde interpret statečně bojuje na poli, kde nemůže vyhrát.
