pondělí, 22. červenec 2019

Nová (nejen) barokní opera o Libuši

Napsal(a) 

 , foto Michael Tomeš foto: Michael Tomeš

Čtenáře HARMONIE pravděpodobně nepřekvapí skutečnost, že Smetanova Libuše není zdaleka první ani jedinou operou zpracovávající téma vlády mýtické pramáti rodu Přemyslovců. Do operních domů vstoupila tato látka již koncem 17. století, bezkonkurenčně nejzajímavější je ale verze, kterou napsal italský tenorista a operní impresário Antonio Denzio roku 1734 v Praze. Denzio se pokoušel touto volbou námětu nalákat publikum a zvrátit (dlužno říci marně) finanční krach svého podniku, který v divadle hraběte Sporcka provozoval již po deset sezon. Za tím účelem také sestavil libreto tak, aby v něm mohl zužitkovat řadu efektních árií z oper Vivaldiho, Albinoniho, Jacomelliho a dalších dnes již neznámých autorů a děl. Denziovým nápadem se před lety inspiroval Robert Hugo, který připravil rekonstrukci Denziho opery pro festival Pražské Jaro v roce 2004.

 , foto Michael Tomeš foto: Michael Tomeš

Nová, v pořadí již třetí verze (byť lehce zkrácená), zazněla 19. července ve dvoraně pražské HAMU v ambulantním barokním divadle Florea Theatrum pod vedením Marka Štryncla. Režie se ujala Andrea Miltner, na přípravě partitury, sestavené tentokrát čistě z Vivaldiho árií, má hlavní podíl Eduardo García Salas. Coby pamětník a konzultant první rekonstrukce z roku 2004 mohu beze špetky resentimentu prohlásit, že nová verze je výborná a na své premiéře slavila zasloužený úspěch. Potvrdila nejen životnost Denziova libreta i Vivaldiho operní tvorby, ale dramaturgický cit inscenátorů, kteří dokázali vybrat a nakombinovat jednotlivé árie velmi zdařile. Velký úspěch sklidily také několikery smetanovské reminiscence, které do partitury nápaditě vložil Marek Štryncl. Ten je také autorem takřka všech recitativů, jež ale – a to je jediná výhrada recenzenta – neměly s Vivaldim či jeho dobou občas vůbec nic společného a místy působily rušivě nejen na zkušeného posluchače, ale činily jisté obtíže i zpěvákům.

 , foto Michael Tomeš foto: Michael Tomeš

Akustické podmínky dvorany HAMU nejsou, jak známo, zrovna ideální, orchestr Musica Florea však zněl i navzdory neustále se měnícím klimatickým podmínkám výtečně po celý večer, a to včetně cimbálu, který rovněž patří (byť pro mnohé překvapivě) do Vivaldiho instrumentáře. Ze zpěváků je potřeba jmenovat alespoň obě představitelky titulní dvojice, Sylvu Čmugrovou coby Libuši a Michaelu Šrůmovou jako Přemysla. Největší ohlas však měla španělská mezzosopranistka Marta Infante, která pěvecky i herecky zcela okouzlila v roli bojovné Vlasty. Velký podíl na úspěchu celého večera měla ovšem i režie, která navzdory žánru nepůsobila ani samoúčelně, ani ploše. Andrea Miltner dokázala i s pouhou dvojicí tanečnic, několika málo rekvizitami, ale především promyšlenou hereckou prací se zpěváky upoutat pozornost celého auditoria. Pěvecké virtuozitě a herecky převážně umírněným hlavním hrdinům zcela stylově a efektně kontrastovala komická dvojice Dievira a Lesbino, kterou výtečně ztvárnili Lucie Knoteková a Filip Dámec. Závěrem nelze než vyslovit přání, aby nezůstalo u tohoto jediného pražského představení a Praga nascente da Libussa e Primislao se konečně dostala širšímu publiku. Koneckonců, jde vlastně o národní operu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.