Orchestr Musica Florea a sbor Collegium 419 se oba věnují historicky poučené interpretaci. Společně připravují na 26. dubna koncert z díla Franze Schuberta zaměřený na skladatelovu duchovní hudbu, zazní na něm monumentální Mše Es dur, doplněná o skladby Salve Regina a Magnificat. Program Jiskra božského génia zazní pouze jednou, a to v prostorách kostela U Salvátora na Praze 1 . Sbor Collegium 419 se pro tuto příležitost sejde po dlouhé odmlce – svou činnost přerušil v roce 2020 během covidové pandemie. Jeho význam na poli staré hudby je ale neoddiskutovatelný. O jeho historii a repertoáru, ale také o charakteristikách sborové interpretace hudby starších epoch, o pramenech a zdrojích a mnohém dalším jsme si povídali s jeho zakladatelkou Marikou Pečenou.
Je nasnadě zeptat se, proč jste vybrala Franze Schuberta, a to právě mši Es dur: co je pro vás na ní tak zvláštního, že si zaslouží vlastní program?
Když jsme Collegium 419 v roce 1998 zakládali, netušila jsem, kam nás tato cesta dovede. Soubor se od roku 2020 po pandemii odmlčel, minulý rok jsem však byla přizvána ke spolupráci na koncepci projektu, v němž se jeho členové sejdou, a pro tuto výjimečnou událost jsem chtěla vytvořit takový program, aby koncert nebyl jen návratem k osvědčeným Bachům či Zelenkům, ale aby vyjádřil, že hudba je cesta, která se nezastavuje. Schubertova Mše Es dur není retrospektivní, ale směřuje k novému horizontu. Není to hudba „poslední“, ale přechodová. A takový charakter chceme dát i tomuto projektu – ne opakování známého, ale pohled dál.
Proč jste ke spolupráci oslovila orchestr Musica Florea?
Musica Florea je pro nás v tomto projektu ideálním partnerem. Jako jediní v Česku dlouhodobě a systematicky ukazují, že historicky poučená interpretace nekončí u baroka či klasicismu. Jejich práce např. s Dvořákem dokládá, že romantická hudba může znít nejen stylově a na dobové nástroje, ale zároveň s mimořádnou energií, barevností a lidskou bezprostředností. Je to důkaz, že historicky poučený přístup není otázka epochy, ale způsob uvažování. Marek Štryncl je dirigent, který dokáže vést takové dílo s lehkostí i hloubkou – a to je pro Schubertovu Mši Es dur zásadní. A zároveň je to vůbec poprvé, kdy tato mše v Čechách zazní v podání souborů specializovaných na historicky poučenou interpretaci.
Jak vznikl titul programu „Jiskra božského génia“?
Na smrtelné posteli se Beethoven údajně „zahleděl do některých děl mladšího muže“ a zvolal: „V tomto Schubertovi skutečně dřímá jiskra božského génia!“ Beethoven prý také předpověděl, že Schubert „způsobí ve světě velkou senzaci“… Duch výroku je pravděpodobně reálný, ví se, že Beethoven skutečně ocenil, že Schubert má v sobě velký talent, ale doslovná formulace „jiskra božského génia“ je nejistá. V přeneseném smyslu však „jiskra božského génia“ v Schubertově díle skutečně je, protože se odvážil ve své době vstoupit do dosud nepojmenovaného prostoru.
Zdá se, že Collegium 419 má podobný vývoj specializace jako Musica Florea, nejprve se sbor specificky soustředil na starou hudbu, respektive baroko, ale pak záběr rozšířil – a Schubert je už romantismus. Zachází repertoár Collegia ještě dále do současnosti?
Jak se historicky poučená interpretace stávala samozřejmou součástí hudebního života, bylo přirozené hledat nové výzvy i v repertoáru pozdějších epoch. V tomto kontextu Schubertova Mše Es dur nepůsobí jako odklon, ale jako logické rozšíření prostoru, v němž se Collegium 419 během let pohybovalo. V době jeho založení a prvních let už v Čechách existovaly výrazné osobnosti a soubory, které se věnovaly historicky poučené interpretaci. Chyběl ale větší sbor, který by se systematicky zaměřoval výhradně na starou hudbu. V tomto ohledu bylo naše zaměření v českém prostředí poměrně nové a přirozeně jsme se soustředili především na baroko a klasicismus – Michnu, Monteverdiho, Schütze, Buxtehudeho, Bacha či Bortňanského. Od roku 2004 začal se souborem spolupracovat sbormistr Čeněk Svoboda, který jej v roce 2007 převzal. Pod jeho vedením se repertoár rozšířil dvěma směry: jednak k renesanci – Collegium 419 uvádělo díla Tomáse Luise de Victorii, Thomase Tallise, Giovanniho Pierluigiho da Palestriny, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a dalších, a zároveň i skladby autorů 19. a 20. století, například Felixe Mendelssohna Bartholdyho, Josepha Rheinbergera, Bohuslava Martinů, Jiřího Temla či Antonína Tučapského. Zhruba od roku 2017 vedl Collegium 419 Lukáš Vendl. I on navázal na hlavní osu barokního a klasicistního repertoáru, ale zároveň přinesl zájem o soudobou tvorbu. A tak vzniklo mimo jiné také jeho autorské a velmi originální zhudebnění nejoblíbenějších kuchařských receptů Antonína Dvořáka, uvedené v Muzeu Antonína Dvořáka v létě 2020.
Jaká hudba nejvíce zajímá a povznáší vás?
Často se vracím k barokním kantátám a duchovní hudbě německého okruhu – k Bachovi, Telemannovi, Schützovi nebo Zelenkovi. Fascinuje mě jejich rétorika a čistota linií. Zároveň mě zajímá hudba, která stojí na prahu epoch a má v sobě jemnost a vnitřní napětí. To je případ Schuberta – jeho písňový repertoár i klavírní tvorba mě provázejí už mnoho let. Velmi blízká je mi také hudba Petra Ebena nebo Alfreda Schnittkeho, která dokáže být současná, a přitom nese velkou míru vnitřní pravdivosti a pokory. Nepřemýšlím tolik v kategoriích stylů. Spíš mě oslovuje hudba, která není efektní, ale poctivě vystavěná, má jasný výraz, pracuje s jemností a otevírá prostor pro soustředění i hlubší vrstvy významu.
Collegium 419 jste založila při studiu hudební vědy jako první sbor v Čechách zabývající se historicky poučenou interpretací staré hudby? Z jakých pramenů jste v té době čerpali informace o tom, jak poučená interpretace vypadá?
Koncem devadesátých let jsme jistě nebyli úplně první, kdo se v Čechách věnoval ve sborovém formátu staré hudbě. Před námi tu působily výrazné osobnosti a soubory, které měly k tomuto repertoáru hluboký vztah: Venhodovi Pražští madrigalisté, Bach-Collegium Praha Vladimíra Nováka, Cantores Pragenses Josefa Hercla, svatoignácký sbor Jana Blably a řada dalších. A už v 60. letech se v Praze objevila mimořádná provedení, například Monteverdiho Nešpory v kostele sv. Ignáce. Byli to mimořádně vzdělaní hudebníci, kteří pracovali metodami své doby a opírali se o tehdejší muzikologii – o osobnosti, jako byli Jan Racek, Milan Poštolka, Jiří Berkovec nebo Jiří Sehnal a další. V čem jsme byli jiní, bylo spíš generační záležitostí. Koncem 90. let jsme do toho vstupovali jako nová generace lidí, kteří vyrůstali už s vědomím evropského hnutí zaměřeného na historicky poučenou interpretaci – v době, kdy už dávno existovalo Collegium Vocale Gent, Monteverdi Choir, Les Arts Florissants a další. Měli jsme přístup k novým edicím, k řadě nahrávek na CD, k literatuře o interpretaci a přirozený zájem o práci s prameny – nejen notovými, ale i teoretickými texty o dobové praxi. Pro nás bylo vlastně samozřejmé, že se touto cestou vydáme. A také jsme od začátku měli velkou podporu a pozornost lidí, kteří se staré hudbě věnovali dlouhodobě. Velmi nás inspiroval a povzbudil Michael Pospíšil. A také Michaela a David Freemanovi o nás věděli už od prvních koncertů a jejich zájem pro nás byl tehdy velmi povzbudivý.
Marek Štryncl dovede velmi poutavě mluvit o rozdílech v interpretační praxi, o zaniklých a zapomenutých hudebních figurách, zapomenutých improvizačních technikách z baroka, o romantickém flexibilním tempu… Jsou také takové zapomenuté nebo odvržené techniky a jevy v praxi sborového zpěvu?
Odpověď na tuto otázku by vydala spíš na nejednu knihu nežli na odstavec v rozhovoru, ale pokusím se být stručná: existují konkrétní prameny, které nám dávají jasný obraz o tom, jak vokální a ansámblová interpretace staré hudby vypadala. Dobové metodické texty jasně popisují tehdejší techniku zpěvu, práci s textem, artikulaci, ozdoby, velikost ansámblů, estetické zásady atd. Pro 17. století je významné Praetoriovo Syntagma musicum, zajímavé jsou např. též předmluvy Heinricha Schütze k jeho tiskům (zejména ke Geistliche Chormusik). Tyto prameny mluví o rovnosti hlasů, střídmosti vibrata, rytmu přirozené mluvené řeči, srozumitelnosti a komorním obsazení. Pro 18. století máme mj. učebnici od Tosiho (Tosi sice píše o sólovém zpěvu, jeho důraz na rovný tón, čistou intonaci, srozumitelný text a uměřenost ozdob ale tvoří základní estetiku, která platí i pro ansámblový zpěv té doby). O rovném tónu, o výslovnosti frázování, ozdobách i práci v ansámblu pak píše opět též např. J. Agricola. Máme shrnutí dobových pramenů i v moderní muzikologické literatuře, klasická je např kniha Andrew Parrotta The Essential Bach Choir, která dobové metodické prameny interpretuje a ukazuje, jak blízko měla tehdejší vokální estetika k rétorice a k přirozenému výrazu. I v českém prostředí dnes existuje více muzikologických prací, které se vokální interpretací staré hudby věnují – od diplomových prací o barokním zpěvu a rétorice až po disertace o českých barokních pramenech.
Utrpěla sborová interpretace také tolik necitlivým sjednocováním a zbytečným „purismem“ ve 20. století jako koncertní hudba?
Historicky poučená interpretace staré sborové hudby není ani tak revoltou proti klasické interpretaci 20. století, ale spíš návratem k tomu, že různé epochy mají různé estetické ideály. A že vedle velkého romantického sborového zvuku existuje i komorní, na běžný tok řeči orientovaný způsob zpěvu, který je pro starší repertoár přirozenější.
U Marka Štryncla jste, pokud vím, studovala sborové dirigování: ovlivnil také vztah ke staré hudbě? Měla jeho práce s orchestrem Musica Florea vliv na to, že i vy v Collegiu 419 jste studovali málo známá díla a uváděli novodobé premiéry?
Nejsem přímo absolventkou oboru Sbormistrovství staré hudby, který Marek Štryncl v Týnské škole (na Pedagogické fakultě UK) vyučoval, ale několik jeho seminářů jsem navštívila a měla jsem s Markem i několik sbormistrovských lekcí. Byly pro mě nesmírně cenné – dodnes si pamatuji jeho postřehy k Schützovu duchovnímu koncertu Das ist je gewisslich wahr, jedno drobné gesto, které interpretaci skladby zásadně proměnilo. Vztah ke staré hudbě a potřeba objevovat méně známý repertoár byla však cesta, kterou jsem šla už dříve. Můj první skutečný kontakt s prameny proběhl ještě pod vedením doc. Vladimíra Nováka v Bach Collegiu Praha, kdy jsem se počátkem devadesátých let učila spartovat a katalogizovat českou duchovní hudbu z pramenů 18. století v prostředí archivů a chrámových sbírek. S Collegiem 419 jsme pak často pracovali též s kvalitními vydanými edicemi, zejména německými, kde je obrovské množství krásné, u nás neznámé hudby. Pokud nebyl čas na vlastní práci s prameny, bylo možné přinášet nové podněty právě uváděním takovýchto děl. Podobně dnes pracuji například s edicemi Telemannových kantát.
Co byl pro vás za dobu existence sboru takový největší hudební objev?
To je těžká otázka, protože Collegium 419 prošlo několika uměleckými etapami a každý sbormistr měl své vlastní sny, ideály i objevy. Mám-li mluvit jen za sebe a za to, co jsem v různých obdobích vnímala jako zásadní, byla pro nás ve své době velkým objevem třeba Buxtehudeho Membra Jesu nostri, nebo Scheinovo Israelisbrünnlein nebo Bachova moteta – to byla díla, která nám otevřela nové způsoby slyšení a práce s textem. A dnes je pro mě obrovským objevem Schubertova Mše Es‑dur: dílo, které se tváří známě, ale když se do něj ponoříte, otevírá se jako nový, téměř neprobádaný svět. Každá etapa měla své vlastní objevy – a to je na té práci krásné.
Kdybychom Collegium 419 měli představit, kolik má dnes členů, hlasů? Kdo tito členové obvykle jsou – pěvci, hudebníci, pedagogové, studenti…?
Collegium 419 dnes už nemá stálé obsazení, protože po roce 2020 soubor svou činnost neobnovil. Když jsme ale na podzim 2024 sestavovali seznam všech zpěváků, kteří v Collegiu 419 působili během více než dvaceti let, došli jsme k číslu kolem osmdesáti. Obsazení se v průběhu let přirozeně proměňovalo, ale jádro souboru zůstávalo dlouhodobě stabilní. V posledních letech před pandemií mělo Collegium přibližně dvacet členů, obvykle čtyři až šest zpěváků v každé hlasové skupině, a poměr ženských a mužských hlasů býval vyrovnaný. Členy byli zkušení zpěváci, mnozí se soukromým sólovým školením, většina s hudebním vzděláním, ale ne profesionální sboroví zpěváci na úvazek – byli to lidé pracující v různých oborech, kteří však měli dostatečně vysokou vokální úroveň. Zajímavé je, že v průběhu let zhruba polovina zpěváků Collegia 419 prošla také řadami Collegia Florea a někteří jsou jeho pravidelnými účinkujícími dodnes.
Kdo se může stát členem pěveckého sboru? Jaký pozorujete o tuto činnost zájem?
U komorních ansámblů, jako bylo Collegium 419 nebo jako je Collegium Floreum, nejde o otevřený sbor, kam může přijít kdokoli, kdo má chuť zpívat. Tyto soubory pracují s malým obsazením a s velkou mírou hlasové zběhlosti, takže členy bývají zpěváci, kteří už mají zkušenosti, často sólové školení a schopnost pracovat stylově. Nejsou to jen profesionální sboroví zpěváci, ale jsou to i další lidé s vysokou vokální úrovní, kteří profesně působí v jiných oborech. Zájem o tento typ práce bývá stabilní hlavně u mladé nebo střední generace u lidí, kteří se chtějí věnovat hudbě do hloubky. To je jiná situace než u velkých amatérských sborů, které jsou otevřené široké veřejnosti.
Sbor jste založila a vedla, jaká je teď vaše funkce nebo spojení s ním?
V Collegiu 419 dnes žádnou funkci nezastávám. Soubor po roce 2020 svou činnost neobnovil a já nejsem jeho aktivní členkou ani vedoucí. Vedení mě pouze oslovilo s prosbou, zda bych pro tuto příležitost nenavrhla program a podobu koncertu a nedojednala společné provedení s orchestrem Musica Florea. Moje role je tedy čistě dramaturgická a koncepční. Provedení se budu účastnit jako řadový zpěvák a možná udělám pro sbor jednu korepetici před zahájením řádných zkoušek.
Minulý rok jsem zaznamenala kauzu, kdy se jednalo o neoprávněném odstranění hesla věnovaného vašemu souboru na Wikipedii. Jak to dopadlo?
V létě 2025 proběhla na české Wikipedii nešťastná epizoda: jeden z editorů, který nebyl obeznámen s oblastí staré hudby, navrhl smazání hesla Collegium 419 s odůvodněním, že soubor nemá dostatečnou encyklopedickou významnost. Ukázalo se, že šlo o omyl vycházející z nepochopení kontextu a z mylného dojmu, že někdo uměle vytváří významnost. Po doplnění faktických informací a po reakci dalších wikipedistů, včetně odborníků z oblasti umění, bylo smazání zrušeno a heslo bylo plně rehabilitováno. Sama jsem nebyla autorkou původního textu ani obnoveného textu, ale jsem ráda, že se podařilo uvést věci na pravou míru. Wikipedie je vyhledávači velmi viditelná a myslím, že Collegium 419 si své místo v ní zaslouží.
Hlavní profesí jste lékařka. Co bylo dřív – láska k hudbě, nebo k vědě? Lékařská fakulta, nebo hudební věda na FF? A jak to jde vůbec dohromady, skloubit tak vzdálené světy?
Hudba i přírodní vědy mě provázejí od dětství a nikdy jsem neměla potřebu rozhodnout se jen pro jeden z těch světů. Vystudovala jsem medicínu, která je dnes mojí hlavní profesí, a několik semestrů jsem studovala také hudební vědu na Filozofické fakultě – tam jsem ale studium nedokončila, protože jsem se už naplno věnovala medicíně a necítila jsem vnitřní potřebu mít i druhý formální titul. Hudba pro mě ale nikdy nebyla „koníček“; je to povolání v tom původním smyslu slova, stejně jako medicína. Ty dva obory se mi nikdy nezdály vzdálené – oba vyžadují soustředění, cit pro detail, ale současně i schopnost vidět celek. Spíš se navzájem doplňují a drží mě v rovnováze.
Byla jste i jste také organizátorkou hudebního života. Podílíte se teď na nějakých projektech?
V minulosti jsem založila a několik let vedla mezinárodní festival Musica Figurata v Želivském klášteře a spoluzaložila jsem také letní školu duchovní hudby Convivium. V posledních letech se ale věnuji spíše komorní práci na kůrech a interpretaci duchovní hudby v jejím původním liturgickém kontextu. Máme nový soubor Collegium pro duchovní hudbu Brandýs nad Labem, který navazuje na podobná profesní východiska jako kdysi Collegium 419, ale působí především při bohoslužbách. Zaměřujeme se na méně známé duchovní kantáty 17. a 18. století, jejich textovou a hudební analýzu a na to, aby některé z těchto skladeb zazněly po staletích znovu tam, kam původně patřily – v liturgii a v mateřském jazyce věřících, to je u nás v češtině. Je to velmi zajímavá a hluboká zkušenost, která nás vede jak ke komornímu, tak někdy i sborovému obsazení.
Musí sbormistr sám zpívat? Když je někdo sbormistrem, znamená to tedy, že je sborovým dirigentem?
U komorních ansámblů staré hudby je sbormistr obvykle buď zpěvák, nebo např. též varhaník‑regenschori, nebo hraje na jiný hudební nástroj. V menším obsazení se historicky ani nepracovalo s frontálním dirigováním v dnešním slova smyslu – vedoucí byl jedním ze zpěváků, případně řídil provedení od varhan, od houslí apod., udával puls a ansámbl se orientoval podle společné znalosti stylu a manýry. Proto je důležité, aby sbormistr sám dobře zpíval nebo byl např. zkušeným varhaníkem (nebo i kombinace obojího): umožňuje to vést soubor zevnitř, hlasově i stylově. V Collegiu 419 se tyto dvě tradice přirozeně doplňovaly – Čeněk Svoboda jako výjimečný zpěvák a Lukáš Vendl jako vynikající varhaník a mimo jiné zkušený regenschori – kantor. V současnosti na kůrech též sama vedu provedení skladeb od varhan, což je pro tento repertoár přirozené a funkční.
