Dobývání Číny Českou filharmonií

V Číně už jsou všichni. A také Česká filharmonie. Letošní zájezd navazuje na předchozí aktivity Jiřího Bělohlávka a je nový v tom, že orchestr zahájil v Nankingu pětiletou rezidenci. To znamená nejen stáže mladých čínských hudebníků u našeho tělesa, ale též pravidelné vystupování filharmoniků v tomto bývalém hlavním městě Číny.

Do Číny se hrnou opravdu všichni, například nahrávací gigant Deutsche Grammophon podepsal v dubnu exkluzivní smlouvu s nejstarší čínskou filharmonií – Šanghajským symfonickým orchestrem. Ve spolupráci s šéfdirigentem Long Yuem a houslistou Maximem Vengerovem začne vydávat řadu nahrávek. Že jsme toho o 140 let starém orchestru zatím mnoho neslyšeli, nic neznamená. Klasická hudba je dlouhodobě preferovaným žánrem čínské vlády a odpovídají tomu i počty studentů či prodaných nástrojů. Je tedy přirozené, že velké vydavatelství chce tento obří trh též exploatovat.

 , foto Jiangsu Centre for the Performing Arts

Takové komerční ambice naši filharmonici nemají, nicméně při současných zájezdech do Číny je jim inspirací Japonsko. Tam si v minulých desetiletích česká hudba vybudovala díky filharmonii i třeba Smetanovu kvartetu skvělé postavení, a když tam dnes náš soubor či sólisté přijíždějí, dostává se jim náležité pozornosti. Ale to samozřejmě nespadlo z nebe. A v Číně to bude mít filharmonie o to těžší, že místní publikum na kultivaci teprve čeká. 

První dva koncerty, které filharmonici odehráli 11. a 12. května ve Velkém ťiang-sujském divadle (Jiangsu Grand Theatre) v Nankingu, byly nahrávány a současně vysílány on-line, takže čínští pořadatelé náš orchestr nezanedbali. Během druhého večera vystoupili i hudebníci z Ťiang-sujského symfonického orchestru (Jiangsu Symphony Orchestra) a demonstrovali tak fungující spolupráci.

 , foto Jiangsu Centre for the Performing Arts

Českou filharmonii na tomto turné řídí Petr Altrichter a jako sólista vystupuje houslista Josef Špaček. Program je sestaven výhradně z českých skladeb, s výjimkou druhého koncertu v Nankingu, kde na závěr zazněla čínská nesmírně populární Má vlast skladatele Liou Čch’.

Kdo se podívá na program celého turné, možná se ušklíbne – tohle je přece dramaturgie „Od Bacha po Vlacha!“ Je a není. Filharmonici zajíždějí i do míst, kde nikdy nehráli, a jistě by šlo „pustit“ na posluchače nějakého Mahlera nebo Janáčka (a to jsou autoři v našem slyšení velmi populární a přístupní). Jenže cílem, alespoň na těchto koncertech, není ohromit znalce provedením něčeho výjimečného, ale zapsat se do pamětí co nejvíc posluchačů jako ten orchestr, co pěkně hraje. Takových je v Evropě deset do tuctu, ale jen ty, kteří si získají posluchače v téhle zemi, sem budou dál zvát. Filharmonie se sice může těšit vědomím, že je národním tělesem, ale v Asii to nic neplatí a naši západní sousedé se sem derou stejně odhodlaně se svými orchestry jako s firmami. Tak už to je.

Sdílet článek: