pondělí, 16. květen 2022

Putování staletími

Napsal(a) 

Collegium Marianum, foto Petra Hajská Collegium Marianumfoto: Petra Hajská

Pro sobotu 14. května připravil MHF Pražské jaro v Anežském klášteru quasi meditační šňůrku tří koncertů zaštítěnou sloganem Vize a sny. V programu byla avizována hudba středověku, renesance, baroka a žhavé současnosti. Dočetl jsem se, že půjde o „dialog mezi starým a novým“. Bývalý klášter založený ve 13. století, jehož mocné zdi vzpírající se všem sítím a pamatující mimo jiné charitativní řád klarisek, naplnila světská hudba.

Úběžníkem úvodního více než hodinu trvajícího programu souboru The Breathtaking Collective byla jako vždy dokonale připravená a báječně zpívající Hana Blažíková, jejíž skvělým konduktem byl cinkenista Bruce Dickey. Stará hudba (Palestina, D’India, Castella…) vedla inspirativní dialog s hudbou novou (Wachler, Tsoupaki, Moody).

To se dělo od 16. hodiny. V 19 hodin nastoupilo na klášterní pódium poněkud početnější hudební společenství – ženská schola Tiburtina Ensemble v čele s Barborou Kabátkovou, která se během doby vyprofilovala v silnou uměleckou osobnost, několik výborných instrumentalistů a multižánrový hudebník Michal Nejtek, tentokrát v roli dirigenta a komponisty. Koncert měl totiž pouze jediné číslo – jeho skladbu Trobairitz, vokálně-instrumentální cyklus na texty středověkých okcitánských trubadúrek. Někdo by označil hudbu za nenápadnou, nevýraznou. Dle mého mínění je to skladba mimořádná, silná, možná i zlomová. Pro pana Nejtka zlomová určitě, protože do tak starých a mlhavých inspiračních vod ještě nevstoupil. Po ženské protiváze trubadúrů toho mnoho nezbylo (jak příznačné), nicméně Michal Nejtek hodně studoval, nejspíš i hodně naslouchal nejen paní Kabátkové a vytvořil pozoruhodné dílo, silně imaginativní, které mělo moc budit v mysli nejrůznější nálady, představy, obrazy, možná i iluze a snění, u někoho možná i vize. Tiburtina je excelentní soubor skvěle zpívajících a sezpívaných žen a každé setkání je pro mě vzácným kořením života.

Hana Blažíková, Bruce Dickey, foto Petra Hajská Hana Blažíková, Bruce Dickeyfoto: Petra Hajská

Pro vnímaní současné hudby je zásadní otevřenost posluchače, přijetí výpravy do neznámé doby. Michal Nejtek nabízí tímto zásadním dílem jednu z možností citlivé komunikace mezi tvůrcem, posluchačem a mlhavou dávnověkostí, jež ale může být aktuální. Kdybych měl řešit, co na mě z devítidílného cyklu zapůsobilo při premiéře nejsilněji, pak by to byla Lombarďanka, jež mi nevím proč připomněla svět Jana Nováka, Přemnoho jsem se soužila s téměř jazzovým drivem, nostalgická Na Maria a Zase přišel chladný čas, z něhož by mohl být středověký šlágr. Na konci jsem měl pocit úžasu, úcty a říkal si, jak je možné, že se skladatel dokázal tak teleportovat do světa, který je dávno zapomenut. Vše mělo jen dvě vady: zaprvé zvukově špatně čitelná elektronická recitace, zadruhé neslušné neuvedení jmen členek Tiburtiny v programu, které by si to rozhodně zasloužily.

Michal Nejtek, foto Petra Hajská Michal Nejtekfoto: Petra Hajská

Téměř přesně v 21 hodin započal anežský koncert společenství Collegium Marianum. Kombinace hudby baroka a 21. století. Další pokus o propojení světů, které je docela v módě. Jsou pokusy podivné až pokleslé a tvůrčí expedice, které jsou nadějné, občas i vítězné. Tento večer skončil pro mě někde v polovině. Dialog s minulostí vedl nejdříve Jan Ryant Dřízal, z jehož Jména růže jsem měl prvoplánový pocit výjimečných nástrojových schopností flétnistky Jany Semerádové a kompozičně tápajícího cembala. Nejsa skladatel, ale jen kritik, určitě bych potřeboval více soustředěnosti, vícerý poslech a analýzu partitury, abych pochopil případnou originalitu hudební struktury. Druhým pohledem současnosti do historie skrze staré nástroje byli Skřítci a přízraky (Elfi e fastasmi) Jiřího Gemrota, příjemná syntéza typické tvůrčí poetiky skladatele a inspirace dávnověkem. Přiznávám, že to bylo pro mě poněkud nudné a jakkoliv jsem byl leckterými opusy skladatele kdysi silně zaujat, tentokrát mě upoutal jen fakt, jak se staré nástroje výborně zhostily novodobého hudebního jazyka a jak mi vojenský pochodový závěr s decentně orientálním přídechem připomněl výsek hudby Zdeňka Lišky z filmu Karla Zemana Baron Prášil.

Tiburtina Ensemble, foto Petra Hajská Tiburtina Ensemblefoto: Petra Hajská

Životodárnou půdou je pro Collegium Marianum hudba 17. a 18. století. Tentokrát zvolila umělecká vedoucí Jana Semerádová Antonia Vivaldiho a Georga Philippa Telemanna. Nejefektnější byl rozhodně Telemannův Koncert pro flétnu, housle a orchestr e moll TWV 52:e3. Myslím, že jsem tak báječné provedení sólových partů ještě neslyšel. Pro mě to byla pohádková tečka za celým dnem. Jakkoliv už léta s úctou poslouchám výkony houslistky Lenky Torgersen (například vřele doporučuji její excelentní provedení koncertů Františka Jiránka na nahrávkách Supraphonu), tentokrát byl její výklad Vivaldiho Koncertu c moll „Il sospetto“ RV 199 málo výrazný a dokonce výjimečně intonačně jemně podezřelý. Vstupní flétnový Koncert g moll „La notte“ RV 439 měl magickou atmosféru nejen intimním nasvícením, ale hlavně pojetím partu sólové flétny. Paní Semerádová totiž hrála Vivaldiho jinak, než jsem to slyšel nejen od jiných „barokních“ flétnistů, ale i od ní. Jako by se na přibližně deset minut odpoutala od pozemského světa – tónem, frázováním, dynamikou, zdobením… Bylo to velmi zvláštní a doteď mám z toho sporný pocit. Bylo to báječné, ale zároveň provokující a pro mě zneklidňující. (Možná že podobný pocit mohl mít vnímavý posluchač při změně techniky a tónu Jana Kubelíka po 1. světové válce.) Musím se zastat osmi hudebníků a hudebnic Collegia Marianum. Pořadatel měl dost místa, aby odtajnil jejich jména.

Byl to podivuhodný den. Sice dle mého skromného mínění bez vizí, zato hodně snivý a magický. Na závěr čistě osobní pocit. Kompoziční vklad 21. století měl být méně maskulinní. Rozpor mezi převahou žen na pódiu a převahou žijících mužů za partiturami působil v roce 2022 podivně.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.