Norský pianista Leif Ove Andsnes patřil k největším hvězdám letošního Pražského jara. Do Prahy však tentokrát nepřijel sám, ale s Mahler Chamber Orchestra , aby společně provedli Beethovenovy Klavírní koncerty č. 1 C dur, op. 15 a č. 3 c moll, op. 37. Oba tyto koncerty byly zařazeny na jeden večer, přičemž Andsnes nejen hrál jejich sólový part, ale zároveň je také od klavíru dirigoval. A co víc – umělec uvedl v Rudolfinu celý program dokonce dvakrát – ve dvou dnech za sebou: poprvé v úterý 22. 5., podruhé ve středu 23. 5. Oba večery byly beznadějně vyprodané, ale opakování stejného programu ve dvou dnech nebylo v tomto případě úlitbou pořadatelů Pražského jara Andsnesovým ctitelům. Důvod byl zcela praktický: klavírista připravuje pro Sony Classical soubornou live nahrávku všech pěti Beethovenových klavírních koncertů a akustiku Dvořákovy síně považuje za natolik jedinečnou, že se rozhodl realizovat svůj projekt právě zde.
Andsnes je interpret značně introvertní a neokázalý, což jsou vlastnosti, které se zdánlivě příliš neslučují s jeho dirigentskými ambicemi. Jenomže pianista nejen hrál, ale i dirigoval na obou koncertech tak samozřejmě a přirozeně, jako by na světě nebylo nic snadnějšího – a Mahler Chamber Orchestra mu byl skvělým parterem. Jeho členové hráli s fantastickým osobním nasazením a zároveň byli po celou dobu obdivuhodně koncentrovaní. Oba Beethovenovy klavírní koncerty se tak staly v této umělecké konstelaci nezapomenutelným zážitkem s puncem jedinečnosti a výjimečnosti. První větu Koncertu C dur hráli sólista i orchestr s nenapodobitelnou mozartovskou čistotou a průzračností. Ve volných větách obou koncertů měla Andsnesova kantiléna hebkost a jemnost sametu. Při pizzicatovém doprovodu ve 2. větě Koncertu C dur se vznášel les smyčců nad orchestrem tak lehce a elegantně, že působil téměř dojmem baletního představení. A hlavní téma 3. věty Koncertu C dur hrál orchestr s takovým elánem, že už jen kvůli tomu budu chtít mít toto Andsnesovo CD ve své diskotéce (introvertní klavírista měl navíc v této větě pár míst, která zněla málem až démonicky). Dramatičnost závěru první věty Koncertu c moll sugerovala pocit, že se na pódiu hraje o život a finální strettu 3. věty tohoto díla už asi nelze zahrát rychleji. Po doznění závěrečných akordů ocenilo obecenstvo umění Leifa Oveho Andsnese a Mahler Chamber Orchestra oprávněně standing ovations. Přídavky volil Andsnes ryze pragmaticky. Aby bylo při definitivním sestřihu CD z čeho vybírat, přidával na prvním večeru finální větu z Beethovenova 1. klavírního koncertu, na následujícím večeru pak finální větu ze 3. koncertu.
Hrát a zároveň dirigovat v jednom večeru dva klavírní koncerty muselo být pro Andsnese psychicky i fyzicky nesmírně vyčerpávající. Mezi obě Beethovenovy skladby byla proto do programu zařazena suita ze Stravinského baletu Apollon musagète , během níž si mohl pianista trochu odpočinout, neboť Mahler Chamber Orchestra hrál toto dílo (určené pouze smyčcovým nástrojům) bez dirigenta, respektive pod vedením koncertního mistra Stevena Copese. Posluchačsky nenáročná skladba vnesla do programu příjemné osvěžení, a to tím spíš, že se jednalo o opravdu špičkové provedení.