Poslední devátá

Jedna jediná věta z Hábova třívětého rozměrného Violového koncertu byla možná v závěrečném programu Pražského jara nezbytností, ale i tak především a hlavně dramaturgickou kuriozitou. Čtvrthodinová "ukázka" skladatelovy netematické hudby před přestávkou a před Beethovenovou Devátou , nemohla přes snahu sólisty Pavla Peřiny příliš zaujmout. Symfonie pak vyzněla pod taktovkou Libora Peška v příjemně nepřekvapivém výkladu Beethovena jako velikána. Dirigent by asi rád přišel i s osobními důrazy, ale ne vše mu Pražští symfonikové v této skladbě udělali přesně tak, jak by si přál. V orchestru nebyl navíc cítit nutný přetlak, rezerva, z níž se může rodit něco jedinečného, takže větší oporou byl nakonec v Ódě na radost Pražský filharmonický sbor . Sólisté - Lada Birjukov , Dubravka Mušovič , Božidar Nikolov a Gustáv Beláček - splnili úkol v různé intenzitě. Na otázku, zda je dobře, či škoda, že od příštího roku už tato výjimečná kompozice při posledním koncertě festivalu zaznívat nebude, není jednoznačná odpověď, pocity jsou smíšené. Pokud se ale položí otázka jinak, totiž zda je dobře, že festival zakončí právě ta a ta skladba (v příštím roce Novosvětská ), pak asi odpovídat v každém konkrétním případě lze.