Koncert měl dvě diametrálně odlišné roviny. Cembalista se ukázal být skutečným mistrem svého nástroje a zvláště Scarlattiho náročné, harmonicky i stylisticky progresivní sonáty byly zahrány s úžasným napětím a virtuozitou, podobnou způsobu hry naší skvělé cembalistky Zuzany Růžičkové. Bohužel hra Carol Lieberman byla fiaskem. Když nepočítám studenty hudebních učilišť, slyšel jsem doposud živě hrát téměř 200 houslistů a houslistek a dalších asi 100 znám z nahrávek. Carol Lieberman byla z nich určitě nejhůře intonující. Buďto byla silně indisponována, což na ní nebylo vidět, nebo tak hraje stále a pak je to přinejmenším velmi smutné. Dobře vím, jak je těžké vystoupit před lidi a hrát na tak choulostivý nástroj, jakým jsou housle, navíc se střevovými strunami, scordaturou a obloukovým smyčcem. Ale u ženy, o které koncertní program tvrdil, že je „po třicet let jednou z nejvýznamnějších hráček na barokní housle“, bych nepředpokládal tak zásadní technické problémy. Její výkon nelze nesrovnat s koncertem barokní houslistky Catherine Mackintosh, která triumfovala na Pražském jaru v roce 1999, mimochodem i ve stejné Biberově Passacaglii. Pro Pražské jaro to byl nedůstojný koncert a nebyla to dobrá vizitka. Škoda, že nepozvalo třeba Simona Standage nebo Andrewa Manzeho. Pak by takový recitál barokních houslí byl výjimečným zážitkem. Nebo mohlo zvolit „českou variantu“ a nabídnout barokní koncert Gabriele Demeterové, jež mimochodem hraje právě Bibera výborně. Bohužel koncert, který byl odměněn velmi vlažným potleskem, byl k uzoufání nudný.
