sobota, 15. květen 2010

Glyndebourne - Rusalka

Napsal(a) 

Prestižní operní festival v Glyndebourne slavil v tomto roce 75. výročí svého vzniku. Je poctou, že v jubilejní sezoně zde byla mezi dalšími pěti inscenacemi (Giulio Cesare , Nápoj lásky, Tristan a Isolda , The Fairy Queen , Falstaff ) nastudována také Dvořákova Rusalka . Nemalou zásluhu na jejím uvedení má dirigent Jiří Bělohlávek , jenž je vracejícím se spolupracovníkem Glyndebourne (nastudoval zde Janáčkovu Jenůfu, a dvakrát Wagnerova Tristana a Isoldu). Jevištní podobu dala Rusalce anglická režisérka, v současnosti ve své zemi velmi úspěšná a populární Melly Still , jež si přizvala ke spolupráci scénografku a kostýmní výtvarnici Rae Smith . Rusalka v Glyndebourne byla opojná zvukem zásluhou dirigenta Jiřího Bělohlávka a provokující jevištní vizualizací. Již jsme uvykli vídat Rusalku v nepohádkovém výkladu, v šatech současnosti, a vkládat nejrůznější významy do jejího vztahu s Princem Nejde tolik o to, uchopí-li režisér tuto operu jako pohádku nebo příběh o vílách a jiných nadpřirozených bytostech, ani o to, v jakém optickém ztvárnění nám tento příběh představí. Zásadní je, zda jevištní realizace ponechá Rusalce podstatu, kterou na pohádkovém příběhu zpracoval Jaroslav Kvapil a zhudebníl Antonín Dvořák: tou podstatou je boj, převaha a vítězství dobra nad zlem, i když se v něm smrtí člověka platí za zradu citů. V inscenacích Davida Poutneyho i Roberta Carsena – beru-li za příklad režiséry dvou nejznámějších nepohádkových výkladů této opery – přes všechny proměny, jichž byl divák na jevišti svědkem, převažoval svět tajemného nadpřirozena s morální pravdou nad licoměrností okamžiku a lidské zrady v životě lidí. Režisérka použila a využila Rusalky, víl a všech ostatních prvků nadpřirozeného světa k tomu, aby vpustila na jeviště hrubost, místy až podprahovou vulgárnost, bohužel i násilí a brutalitu. Její vize počíná „kostýmem“ Vodníka (nahota starého, tlustého, převisy špeku se třesoucího těla, vytvořená neoprénem v barvě kůže), jenž s prvním vstupem na scénu vyvolával v divácích smích. V souladu s pojetím Vodníka je i Ježibaba pouhou ošklivou nafintěnou tetkou, se zdůrazněnými a přehnanými ženskými vnadami, a nemůže z ní jít strach ani přirozená autorita, o níž zpívá Rusalka a na níž stojí celý příběh. Tajuplný svět naplňující křehké víly jsou v tomto „vidění“ drsňačkami v tesilových plisovaných minisukýnkách a s vytahanými tričky; atmosféra toho, o čem zpívají, jim nejen nic nepřipomíná, ale vlastně i vadí. Vždyť naskytene-li se jim příležitost ve třetím dějství, zchvátí Hajného tak, že bez pomoci Kuchtíka by neutekl ani v tom spodním prádle. Vidíme-li v této výpravě, jak Prince doprovázejí lovci a všichni mají luky na střílení, zapochybujeme o všem, zkrátka vše se hodí a nic nevadí! Tím myslím průnik brutality, s níž je doprovázena árie Čury mury fuk, kdy víly a žínky „v krvi zaživa rvou“ z dívek rodící se mláďátka, jež pak vzápětí drasticky, a zase v krvi, zabíjejí, aby je přidaly do kotle... A divák se hlasitě směje, aby setřásl ošklivost. Nelze nepřiznat, že druhé dějství, režijně obtížné a téměř vždy v inscenaci Rusalky problémové, Melly Still vytvořila zajímavě, vtipně a s vkusem. Tepe životem (na středu scény velká moderní kuchyně v akci, na horizontu ples vysoké společnosti, vše výtvarně laděno do 60. let minulého století), shora dolů šikma, po níž schází páry tančící polonézu – Rusalka se jimi dere nahoru k Princi a když se s námahou prodere, s převahou tam stojí Cizí kněžna, reprezentující ne sokyni, ale moderní ženu nové doby.

Pro hudební nastudování Jiřího Bělohlávka bych mohla užít snad všechny superlativy, neboť jemnosti cizelace detailů v jasném celku koncepce interpretovaného díla dosáhla vrcholu. Zdá se, že dbát na vyhrání každé fráze, každé ozdoby je přece samozřejmostí; při poslechu takovýchto dokonalých živých provedení si uvědomíme, jak úžasný je dirigentem vystavěný celek, jak důležité místo mají všechny dynamické nuance a agogické proměny. Výsledkem pak je dokonale promyšlený hudební tok Dvořákovy řeči. Připomenu-li fakt, že pěvci zpívají bezchybně, s hlasy jasně prozrazujícími rezervu rozsahu, a navíc s češtinou tak čistou, jíž se na českých jevištích od operních pěvců nedočkáme, je zážitek oslňující. Nejtěžší roli co do režijního vedení měla Ana María Martínez jako Rusalka a byla schopna snadno a bez nejmenšího napětí požadavky vyplnit. S příjemným bohatým hlasovým fondem lyrické podstaty a dramatickým zabarvením naplnila všechny požadavky režisérky i dirigenta. Princ Brandona Jovanoviche na první poslech a pohled zvítězil: vysoký urostlý mladík s pohybovou schopností a jásavým sytým tenorem s rozsahem hladce nad známou árií ze závěru prvního dějství „Pohádko má“, okouzlil. Jeho herecký úkol – ztvárnit Prince opravdu pomateného, v podstatě nerozhodného a v závěru málo chápajícího – nebyl možná úkolem nejlákavějším, ale naplnil jej. Larissa Diadkova (Ježibaba), kterou jsem slyšela již v pařížském nastudování, měla kromě základního kladu, pochopení a naplnění požadavků na ni kladených, drobné chybičky ve výslovnosti (v poměru k ostatním výborně vyslovujícím), v malém distonování ve třetím dějství, a blízkosti k „rozšlápnutí“ režijně nabízených pokynů. Její hlas bez typického altového zabarvení, za to s dobrými výškami, však roli Ježibaby zvládá rutinně. Problémovou postavou je Vodník. Mischa Schelomianski má sytý a znělý bas barytonového zabarvení a tedy předpoklady k dobrému hudebnímu naplnění této role. Úkol, který mu režie vnutila, je pro mladšího muže o to víc nesnadný a trapná stařecká nahota mu brala všechny kladné možnosti jevištního uplatnění. Je směšný (jak to vyhodnotilo publikum) a tímto režijním výsledkem se nemůže dobrat postavy Vodníka. Cizí kněžna vychází z celé inscenace nejlépe; režijní „přepis“ do postavy nádherné, schopné, nikoli zlé ženy, která nad Rusalkou vítězí jasným zvýhodněním svého místa ve hře (ne pouze dočasným odlouděním Prince) je nový, zajímavý a díky výjimečným pěveckým schopnostem Tatjany Pavlovskoj zcela naplněný. Tři lesní žínky dopadly podobně jako Vodník – jsou to divoženky a zpívají nádherné melodie, neméně krásnými, technicky prvotřídně školenými hlasy. Naplnily režijní úkoly a i když zněly nadpozemsky, či právě proto, tím víc se jejich jevištní aktivita tloukla s hudbou.

Každé operní dílo má svůj jevištní život a lze ho jen zaznamenávat, občas komentovat a čekat, kam se ještě může posunout. V Glyndebourne byli diváci spokojeni. Je na budoucnosti, co z nápadů režisérky se do dalších výkladů Rusalky vstřebá – doposud tyto nové výklady sahají jen po kotníky už čtvrtstoletí starému výkladu Davida Poutneyho. Je utěšující a povzbuzující, že dokonalé hudební provedení „smylo“ režijní nedostatky. V historii interperpretace Rusalky zůstane její první glyndebourneské uvedení díky Jiřímu Bělohlávkovi na té nejvyšší příčce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.