Radovan Tariška – altsaxofon, Ondřej Štveráček – tenorsaxofon, Ryan Carniaux – trubka, Ondřej Krajňák – klavír, Tomáš Baroš – kontrabas, Marián Ševčík – bicí. Nahráno: 5/2009, Studio Svárov, Praha. Vydáno 2009. TT: 57:36. 1 CD Hudobné centrum HC 10024.
Loni v říjnu jsem si během dlouhého sóla Radovana Tarišky v rámci vystoupení CZ-SK Big Bandu Matúše Jakabčice na festivalu Jazz Goes To Town maně vybavil dávná dravá sóla Jiřího Stivína v triu s Marcolem a Vitochem před téměř čtyřiceti lety směřující k free jazzu. Pak jsem se zaposlouchal do Tariškových duet s Krajňákovým klavírem. Výsledkem byla radost, že v bývalém federálním prostoru se objevil další mimořádný talent, tentokrát saxofonový. Tariškovo mezinárodní sexteto je z většiny složeno právě z jeho kolegů ze jmenovaného orchestru: mimo kapelníka jsou jimi ještě Ondřej Štveráček , Tomáš Baroš a Marián Ševčík . Pianista Ondrej Krajňák , v počátcích ovlivněný především Oscarem Petersonem, později také například Coreou a dnes už u nás zapomenutým výborným Polákem Adamem Makowiczem (v Supraphonu mu dokonce vyšlo sólové LP Zimní květy, 1978, v CD reedici samozřejmě v Polsku, nikoli u nás) je už také dobře zaběhnutý na české scéně a „zbytek světa“ zde reprezentuje trumpetista Ryan Carniaux protřelý hraním v klubech rodného New Yorku, teprve nedávno usazený v Evropě. Tariška, Krajňák a Baroš, abychom naznačili dlouhodobé prolínání muzikantských kariér protagonistů sexteta, například už v roce 2003 doprovázeli zpěvačku Olgu Škrancovou na jejím debutu When I Fall In Love (Amplión).
Všichni účastníci aktuální nahrávky se k její podobě dopracovávali od bopového mainstreamu, prošli si však vývojem, u Tarišky například silně ovlivněným též poslechem a spoluúčinkováním se střední a nejmladší generací v New Yorku, k hard bopu v jeho vyšším vývojovém stádiu. V ten čas už někteří, jako Coltrane, podvědomě tušili, že dalším pokračováním může být jen uvolnění hry, směřování k tomu, co celé generace našeho jazzu děsilo – k free jazzu. Hned úvodní Blues Lee (Tariška) je prodchnuto coltraneovskou spiritualitou, slyšitelnou dobře ze hry obou saxofonistů, ale také Krajňákova klavíru. Ve směru, kterým John Coltrane naznačil cestu od Spiritual či Impressions (1961) přes Crescento (1964) a Living Space (1965) k jednomu z nejodvážnějších projevů hudby vůbec, k úplnému otevření duše, jakou byla jeho hra na konci let šedesátých. Jinak převažují expresivně podané hardbopové kousky (Inertia ), leckdy baladické formy (Think About It ). Půlku repertoáru napsal Ryan Carniaux, dalšími přispěli Tariška, Štveráček a Brendan Carniaux . Sexteto hraje při souhře i v sólech strhujícím způsobem, rytmikou a frázováním je blízké americkým klasickým vzorům.
Na závěr je třeba se zmínit o obalu Michala Ragače, jehož kvalitní a střízlivá podoba je v souladu s dobou, kdy se rodil jazz inspirující účinkující muzikanty. Je možno jej označit za „jazzově“ moderní: graficky zřetelně nabízí vše podstatné a je doplněn dvojjazyčným obsažným vysvětlujícím textem (včetně rozhovoru s Tariškou) jednoho z nestorů československé jazzové publicistiky Igorem Wasserbergerem, čemuž dal vydavatel přednost před obligátním děkováním tuctům spolupracovníků a příbuzných, jak je současným mravem, leč čtenáři bookletu to nic k hudbě neřekne.
Body: 5 z 6
