
Bohuslav Vítek
Je tomu bezmála půl století. Na jednom z koncertů mezinárodního sborového festivalu IFAS v Pardubicích bylo očekáváno v té době bezkonkurenčně nejlepší studentské sborové těleso – Brněnský akademický sbor, do té doby vedený Lubomírem Mátlem. Jaké bylo překvapení publika i zúčastněných sborů, když se před BASem ve stejné umělecké konstelaci objevil mladý dirigent, u nás zatím neznámý Petr Altrichter (* 24. května 1951).
Tok lidského života je neúprosný ve svých časových omezeních. A je zcela lhostejné, kolik času je každému z nás vymezeno. V okamžicích jeho uzavření je důležitější, jak jsme své životy prožili, co jsme na světě zanechali našim následovníkům. PhDr. Jiřím Pilkou (zemřel 7. července 2018) jsme byli obdařeni schopnostmi vstupovat – ať jsme zkušení, či neprobuzení posluchači – do světa hudby ve všech jeho podobách a proměnách. V pozdní době Jiří Pilka rozšířil své pohledy na život v obecném slova smyslu, který se dotýkal ve svých jednotlivostech i souvislostech zdaleka ne jen hudbymilovných posluchačů. Vakuum, jež vzniká po odchodu jedinečných osobností, je těžké zaplnit a navázat tam, kde smrt přetrhla těmto mimořádným osobnostem to, co ještě nevyslovily, ač si to přály. To je i případ Jiřího Pilky.
Aristokratický i laskavý Václav Neumann býval ikonou České filharmonie, dnes je téměř zapomenut
1. září 2015Bylo to v roce 1964 ve svatovítské katedrále před začátkem jednoho z koncertů Pražského jara. Na programu bylo Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici, tedy festivalová událost číslo jedna. Na pódium před oltářem zasedli rozhlasoví symfonikové a tehdy ještě existující vynikající Pěvecký sbor Čs. rozhlasu. A právě nastupovali hlavní protagonisté - celá plejáda tehdejších slavných českých herců a pěvců v čele
Memoáry různých osobností hudebního života bývají považovány spíše za zajímavá čtení než za závažné publikace muzikologického významu. Je to chyba a tato publikace, jež byla vydána péčí Akademie múzických umění a jejího vydavatelství, ji plně potvrzuje. Její přínos je totiž několikerý. Pokud se domníváme, že osobnosti, na něž Jaroslav Smolka vzpomíná a o nichž píše, jsou dostatečně známé, opět se hluboce mýlíme. S nemilým překvapením zjišťujeme, jak rychle jsou právě ona jména zapomínána. Nástupem mladých generací ustává zájem...