Ludmila Dvořáková – Wagner, Smetana

Ludmila Dvořáková – soprán, Orchestr Národního divadla v Praze, Rudolf Vašata – dirigent. Text: A, Č. Nahráno: 1966, 1972 a 1976, Studio Domovina, Český rozhlas. Vydáno: 2013. TT: 75:03. AAD. 1 CD Supraphon SU 4137-2.

Ludmile Dvořákové se hovořilo v dobách její vrcholné éry zcela oprávněně jako o jedné z nejvýznamnějších reprezentantek českého operního umění ve světě. Příležitostí k setkání s ní doma nebylo mnoho. Pokud k němu došlo v rámci operních představení, vždy potvrdila vynikající kritiky našich i světových médií. Začínala koncem 40. let minulého století jako sólistka ostravské opery, které šéfoval její budoucí manžel Rudolf Vašata, už v té době známý dirigent, žák Václava Talicha. Ten ji potom provázel při operních představeních a koncertech doma i ve světě. Do Národního divadla byla v roce 1954 přijata už jako mladá perspektivní umělkyně v oboru dramatického sopránu. Ale již o rok později vystoupila jako Alžběta v opeře Don Carlos ve Vídeňské státní opeře. V té době již měla nastudovánu řadu rolí, v níž důležité místo zastávaly české opery. V roce 1957 přešla na tři sezóny do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Od počátku šedesátých let se datuje její světová kariéra. Ludmila Dvořáková se objevuje v Berlíně na jevišti Státní opery Pod lipami (ležící v dobách totality ve východním Berlíně) a na základě mimořádných úspěchů se jí otevřel na dobu 7 (!) let Wagnerův Bayreuth. Vedle své mateřské scény v Berlíně pravidelně vystupuje ve Vídni, Hamburku, Mnichově i v zámoří. A po tři léta také v newyorské Metropolitní opeře. Její hlavní doménou jsou wagnerovské role, ale vynikající postavy vytvořila i v operách Richarda Strausse. Byla skvělou Leonorou v Beethovenově Fideliu , Katěrinou v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu , Kostelničkou v Janáčkově Její pastorkyni . Řada rolí i míst, kde Ludmila Dvořáková vystupovala, je impozantní. Už ne tak početná je řada jejích nahrávek. Avšak každá, pod níž je podepsána, je umělecky mimořádná. Mezi ně patří dodnes dosažitelný komplet někdejší firmy Philips, na němž je zachyceno výtečné představení Wagnerova Prstenu z Bayreuthu v roce 1967 pod taktovkou Karla Böhma. Ludmila Dvořáková je na ní zachycena v roli Gutruny (v Soumraku bohů ). K těm nejstarším nahrávkám patří rozhlasový snímek velké scény Anežky z 2. dějství Dvou vdov pořízená v roce 1953 s Václavem Talichem (tehdy působil v rozhlase jako umělecký poradce hudebních těles) a snímek Supraphonu se scénami z Beethovenova Fidelia . Stejný monolog a árii Anežky obsahuje tento kompaktní disk – ovšem v novější stereofonní nahrávce – podobně jako všechny přítomné snímky pořízené v různých dobách s Orchestrem Národního divadla pod taktovkou Rudolfa Vašaty .

V dobách její největší slávy, v roce 1966, pozvalo Ludmilu Dvořákovou do pražské Domoviny tehdy naše jediné vydavatelství Supraphon k nahrávce scén z Wagnerových oper. Výsledkem bylo album dvou LP desek pro někdejší Gramofonový klub nazvané Scény z oper Richarda Wagnera . Jedna deska patřila Ludmile Dvořákové, druhá Theo Adamovi (toho doprovodil rovněž orchestr Národního divadla, ale pod taktovkou Bohumila Gregora). Tento projekt měl v té době u nás veliký význam – s výjimkou několika starších mononahrávek u nás nebyly wagnerovské operní scény prakticky k dosažení. Zvláště velkým přínosem byly úryvky z Prstenu Nibelungova . Prakticky celý tento wagnerovský recitál Ludmily Dvořákové byl nyní přenesen na CD a my můžeme konfrontovat naše dojmy s tehdejšími velkými zážitky. Zásadním poznatkem zůstává fakt, že Ludmila Dvořáková byla wagnerovskou heroinou, jež by zcela suverénně obstála nejen v pozdějších letech, ale i dnes vedle světových hvězd. Její Isolda má například na rozdíl od dodnes nedostižné Birgit Nilsson plnokrevný dynamický projev, zcela vzdálený tradiční statičnosti, Alžbětina modlitba vyznívá vroucí zbožností, Kundry (zde však jde o novější rozhlasový snímek) strhující dramatičností, Brünnhilda v závěru Siegfrieda milostným citem, v závěru celé tetralogie pak závažností velké katarze. Škoda jen, že tehdejší orchestr Národního divadla nebyl dostatečně vyzbrojen na tak velký úkol. Vašatovo nastudování je plně stylové a poučené, jako všechny jeho počiny (vzpomeňme na jeho projekty ve skromných prostorách liberecké opery, které v 60. letech šéfoval!). Avšak ve srovnání s dnes už běžnými nahrávkami chyběl tehdejšímu orchestru citlivější smysl pro zvukovou a výrazovou kompaktnost velkých ploch. U složitých partitur jsou znát limity, za něž už nelze jít. Intonace jednotlivých instrumentů (klarinet v Siegfriedovi ) a homogenita nástrojových skupin, zvláště dechových, nejsou vždy dotaženy do dnes už běžného standardu (doprovod modlitby v Tannhäuserovi , žesťové vstupy ve Valkýře ). Nicméně sympatické úsilí o co nejlepší a nejstylovější interpretaci z nahrávek patrné je (přesvědčivý a bezchybný výkon v Tristanovi ). Je také otázkou, zda se tenkrát nemělo raději nahrávat v Rudolfinu – pro velký zvuk rozhodně otevřenějšímu, než je Domovina . Poněkud lépe orchestru vyšel Smetana, v doprovodu Krasavy v 2. dějství Libuše dokonce výtečně! Vedle této scény zde Ludmila Dvořáková zpívá árii Milady a již zmíněnou Anežku – oproti svým tehdejším kolegyním možná o poznání dramatičtěji a závažněji. Ale i u těchto rozhlasových snímků jsou patrné rozdíly; například zvukově výrazněji a dynamičtěji vyšla Krasava než Milada. Celkově vzato: relativně lépe, zvukově bohatěji a dynamičtěji vyšly novější, zde „doplňující“ snímky rozhlasové než starší Supraphonu. V každém případě byl nejvyšší čas tuto skvělou českou heroinu připomenout tímto reprezentačním recitálem – s nadějí, že se může pro nastupující generaci našich pěvců stát v mnohém i její inspirací. I z tohoto důvodu zaslouží toto CD vysoké ohodnocení.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější