12. března zemřel ve věku devadesáti let skladatel a pedagog Marek Kopelent, jeden z nejvýznamnějších domácích představitelů Nové hudby. V zahraničí vyhledávaný, doma umlčovaný autor a neúnavný propagátor hudební tvorby. Poslední rozloučení proběhne v sobotu 18. března 2023 v 11 hodin v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v areálu kláštera premonstrátů na Strahově.
Marek Kopelent studoval nejprve na Francouzském gymnáziu, kompozici jej soukromě učil blízký přítel jeho otce dr. Josef Kubáň, varhaník u sv. Jakuba. Ten jej společně s manželkou připravil na studium na HAMU, kde se Marek Kopelent školil ve třídě Jaroslava Řídkého.
Zásadní pro jeho vývoj bylo zaměstnání notového redaktora Státního nakladatelství krásné literatury a hudebního umění, kde se od poloviny 50. let seznamoval s díly tehdejších autorů Nové hudby, s kompozičními principy Druhé vídeňské školy, se seriálními technikami – a postupně i vešel v kontakt s vůdčími skladateli osobně, včetně Luigiho Nona či Karlheinze Stockhausena, ale díky společenským večerům organizovaným Herbertou Masarykovou i s Petrem Kotíkem a Vladimírem Šrámkem.
Pod vlivem těchto objevů a na základě studia dostupných materiálů tak začal nacházet vlastní, osobitý tvůrčí jazyk – experimentoval s volnou dvanáctitónovou technikou, pracoval s témbrem, aleatorikou i mikrointervalikou. Zcela se v domácím prostředí vymykal také využíváním proporční notace. Jeho tvorba ovšem v průběhu let procházela postupnými proměnami, od upevňování struktur přes citování tradiční tonální hudby po striktnější intervalový výběr a pozdější snahu o projasnění hudebního proudu. „proměny osobního stylu mé hudby se odehrávaly téměř identicky s kalendářními dekádami: léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá. Nemálo souvisely i s mým osudovým postavením v tehdejším společenském řádu…“ uvedl Marek Kopelent v rozhovoru s Matějem Kratochvílem.
Od počátku 60. let rostlo Kopelentovo renomé doma i – především – v zahraničí, kde byl jedním z nejčastěji provozovaných českých autorů své generace. Jeho skladby zněly na festivalech jako Varšavská jeseň, Donaueschingen, Wittener Tage für neue Kammermusik, Musikprotokol Graz a dalších. Sám skladatel se jejich provedení ovšem účastnit nemohl. Doma pak bylo provádění jeho děl dlouho zapovězeno; zákaz provozování děl v Československu mu ovšem nezabránil v dosažení věhlasu na světové scéně.
V roce 1965 spoluzaložil Pražskou skupinu Nové hudby, kam patřili mj. skladatelé Zbyněk Vostřák, Rudolf Komorous, Vladimír Šrámek nebo Jan Klusák či teoretikové Eduard Herzog a Vladimír Lébl. V letech 1965–1973 vedl spolu se Zbyňkem Vostřákem soubor Musica viva Pragensis. V roce 1969 obdržel stipendium DAAD na roční tvůrčí pobyt v Západním Berlíně v rámci programu Berliner Künstlerprogram.
Po Sametové revoluci se navrátil do veřejného života, nastoupil jako pedagog na katedře skladby HAMU a v letech 1991–1992 zastával funkci hudebního poradce kulturní sekce Kanceláře prezidenta republiky. Spoluzaložil umělecké sdružení Ateliér 90., založené po zániku Svazu Československých skladatelů a koncertních umělců a nadále působil i jako hudební publicista. V letech 1995–1996 také působil v Radě ministra kultury pro Českou filharmonii. Byl držitelem francouzského řádu Chevalier des arts et lettres a české medaile Za zásluhy v oblasti umění I. třídy.
Mezi jeho žáky patří mimo jiné Petr Kofroň, Martin Smolka, Roman Z. Novák, Ondřej Adámek, Sylvie Smejkalová, Michal Macourek, Martin Marek, Ondřej Štochl, Michal Trnka, Tomáš Pálka či Jan Pták.
