Čtyřem mladým klavíristům se dostalo té cti, aby se v komorním sále Hudební nadace Stadler-Trier ujali v úterý 19. května inaugurace křídla Steinway. Nadaci jej věnoval pan Christopher Scholz, syn vynikajícího violoncellisty Janose Scholze, který vzácné křídlo vlastnil. Anna Gaálová, Pavol Praženica, Eva Strejcová a Matouš Zukal předvedli výkony, které obecenstvo uvedly v úžas.
Koncertní klavír Steinway (model „B“) byl postaven v hamburských dílnách na konci 19. století. Prvním majitelem byl Ernest Schelling (1876–1939), pianista, dirigent a skladatel. V jeho domě poblíž Ženevy se scházeli mnozí velcí hudebníci té doby. Patřil mezi ně i Schellingův blízký přítel Ignace Paderewski (1860–1941), polský klavírista, skladatel, diplomat a politik. Po smrti Ernesta Schellinga se jeho vdova Helen Marshall Schelling provdala za violoncellistu Janose Scholze (1903–1993), člena slavného smyčcového kvarteta Roth Quartett a uznávaného umělce, který se přátelil například s Rudolfem Firkušným, Pierrem Fournierem či Arthurem Grumiauxem. Vzácný klavír, který je odteď ozdobou komorního sálu sídla nadace v pražském Hrzánském paláci v Celetné ulici, nese otisky nejen těchto umělců, ale i dalších, kteří na něj hráli nebo jím byli doprovázeni.
Večeru, který byl prost jakékoli okázalosti, byl přítomen i dárce, syn Janose Scholze Christopher, který skromně připomněl péči někdejších majitelů křídla o mladou generaci hudebníků a zdůraznil, jak je šťastný, že vzácný klavír bude nadále sloužit ku prospěchu českých klavíristů, kteří se těší podpoře Hudební nadace Stadler-Trier.
Čtyři klavíristé, čtyři nezaměnitelné osobnosti
K vystoupení pozvala ředitelka nadace Magdalena Nováčková dvě klavíristky a dva klavíristy mladé generace, osobnosti, které jsou svébytnými interprety. Hra každého z nich upoutala něčím jiným, ať to byla technika, hloubka výrazu, kvalita tónu či schopnost vystavět skladbu.
Jako první se z krásně znějícího klavíru, který si pochvalovali všichni účinkující, ozvaly tóny známého Liebestraum č. 3 Franze Liszta v podání Anny Gaálové, jež končí studia na pražské HAMU ve třídě Iva Kahánka. Pianistka doslova prožila na klaviatuře romantický sen lásky, gradovala základní motiv, vkusně používala rubata a pauzy, vedla skladbu k dramatickému vrcholu a mile a prostě vyzpívala v klavíru závěrečné vyústění. Jako druhou skladbu zvolila Sonátu pro klavír č. 5, op. 53 Alexandra Skrjabina, v níž ukázala svou jinou uměleckou tvář – technicky bravurní, energickou, všestrannou. Způsob, jakým přecházela z vypjatých poloh sršících energií do snových pasáží ozvláštněných barvami, jak jistě se vyrovnávala se změnami rytmu, jak přesně zvládala běhy a překlady rukou ve vysokém tempu, byl obdivuhodný. Anna ovládá umění kontrastu – ze zvukové a tempové smršti naráz přejde do klidnější polohy, výborně ztvárňuje široký rozptyl nálad – od animální energie po smírné zklidnění. Nároky, které Skrjabin klade na interpreta na konci skladby– dvojhmaty, akordy, běhy po klaviatuře, vše v extrémně rychlém tempu –, jsou enormní a posluchačům nezbývá naž nadšeně aplaudovat.
Po virtuózní Anně Gaálové dostal Pavol Praženica publikum do zcela jiného rozpoložení. Student Iva Kahánka na HAMU je znám svou všestranností, širokým interpretačním záběrem, sólovou i komorní hrou. V Salonu Celetná předvedl své pojetí Janáčkovy Sonáty 1. X. 1905 „Z ulice“ a svou hrou posluchače zmrazil. Poté co sonátu dohrál, nastalo dlouhé ticho, které nikdo nechtěl prolomit. Tak silný účinek na posluchače mělo neokázalé, hluboce prožité a promyšleně interpretované Janáčkovo dílo. První větu Předtucha obdařil Praženica mnoha zvukovými nuancemi, gradování akordu tušené smrti až fyzicky bolelo. Křehkost a jemnost až jakási ostýchavost (kterou slýchávám i v jiných Praženicových interpretacích, jimž tím přidává na přitažlivosti a neoposlouchanosti) se koncentrovala v závěrečném akordu první věty. Bylo až neuvěřitelné, kolik významů a emocí vyjádřil mladý klavírista v druhé větě nazvané Smrt. Základní téma nikdy nezahrál stejně, v jeho dynamických linkách probleskovaly bolest, bezmoc i naléhavost a smířenost. Stupňování dynamiky do forte a zlom do jemného piana, které následuje, přímo zasáhl emoce posluchače. Závěrečný tichý akord byl výrazem nekonečného klidu a smíření.
Čtyři z Preludií, op. 23 Sergeje Rachmaninova přednesla Eva Strejcová, studentka Lukáše Klánského na HAMU, která na sebe upozornila v loňském roce, kdy se probojovala do hlavní části prestižní Chopinovy soutěže ve Varšavě. Nároky, které na klavíristu Rachmaninov klade – v technice i polyfonickém vedení hlasů, jsou vysoké. V Preludiu č. 3 d moll okouzlila Eva Strejcová posluchače svým typickým krásným tónem, jemným úhozem, kontrasty křehkosti a majestátnosti, přehledným vedením hlasů a taneční hravostí menuetu. V Preludiu č. 6 Es dur si pohrála s detaily i s posluchači, přivedla je až k okraji propasti, ale stále je držela na samotné hraně a nepustila dolů. Velmi zralý výkon! Preludiu č. 10 Ges dur dodala až magickou snovost a měkkost, závěr patřil známému Preludiu č. 5 g moll. Strejcová publikum ohromila přesným pochodovým rytmem ztvárněným čistým, zřetelným úhozem i ve forte a v pedalizaci, výstavbou celku i jednotlivých frází a široce rozprostřeným zvukem. Její úhoz nikdy nezní tvrdě, i ve forte má příznačnou měkkost. Právě kvalita tónu je jednou charakteristickou předností této klavíristky.
Závěr večera patřil nejzkušenějšímu z mladých, Matouši Zukalovi, absolventu HAMU u Iva Kahánka a Jana Bartoše, laureátu mezinárodní soutěže Pražské jaro, který v současnosti dokončuje doktorské studium na HAMU a zároveň studuje na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Štyrském Hradci. Na program úterního koncertu zařadil nejprve Koncertní etudu gis moll „Na břehu mořském“ Bedřicha Smetany. V jejím přednesu se zřetelně projevila Zukalova klavíristická zralost, mužné pojetí v sobě neslo pevnost a sílu i něhu. Pianista svými prsty zhmotnil různé podoby mořských vln, od jemných, sotva zachytitelných, jimž dodal klavírní hladkost a perlivost, přes pozvolné rytmické kolébání až ke stále se valícím a vzdouvajícím se hradbám mořské vody, nebezpečným a bouřlivým. Tyty přírodní jevy Matouš Zukal ztvárnil sugestivně, v dokonalém gradačním oblouku od vlnek přes bouři po závěrečné zklidnění vodní hladiny. Po virtuózním Smetanovi následovala neméně virtuózní koncertní parafráze Alfreda Grünfelda na valčíkové motivy Johanna Strausse Soirée de Vienne, op. 56. Grünfeld se na počátku rozbíhá k valčíkovému tématu, stále posluchače napíná, až Straussovo téma naplno rozvine (a lehce ironizuje?) a přidá k tomu virtuózní běhy, trylky, skoky po klaviatuře a vysoké tempo. Matouš Zukal se skvěle vyrovnal nejen s těmito technickými nároky, ale skladbu okořenil i půvabnými, lehce a s radostí zahranými vídeňskými tématy.
Koncerty v komorním sále Salonu Celetná se konají pravidelně, na dalším 9. června vystoupí houslista Kristián Mráček a klavíristka Veronika Jaklová.
