pondělí, 20. červenec 2015

Pohádka i pravda v Ostravě

Napsal(a) 

Operní studio Fakulty umění Ostravské univerzity připravilo scénické nastudování opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Operní studio vzniklo v roce 2009 a má za cíl systematicky připravovat mladé talentované studenty na uměleckou praxi a předávat jim průběžně praktické zkušenosti při přípravě a realizaci operních představení. Produkce kompletní opery dává studentům jedinečnou příležitost vyzkoušet si své umělecké dovednosti na profesionální úrovni.

Premiéra se konala v divadelním sále Domu kultury města Ostravy a inscenace sama se stala součástí letošního XXII. mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy, kterým se hlásí moravskoslezský kraj k tvůrčímu odkazu Leoše Janáčka, který se zde v Hukvaldech nedaleko města Ostravy narodil 3. července 1854 a který zde shodou okolností skončil svůj život v ostravské nemocnici 12. srpna 1928. Ač celý život prožil v Brně, k moravskoslezskému kraji měl vřelý vztah. V Hukvaldech měl příbuzné, trávil zde chvíle volna a po celý život mluvil rád v okruhu svých přátel ostravským nářečím, ač samozřejmě své proslovy pronášel perfektní spisovnou češtinou. Dnes se stal Leoš Janáček, který za svého života tak dlouho čekal na své uznání, jedním z nejhranějších autorů 20. století. Jeho díla symfonická a komorní jsou trvalou součástí repertoáru symfonických a komorních těles, v operních domech celého světa nemine sezona, aby se nekonala premiéra některé z jeho oper.

Příhody lišky Bystroušky patří k pětici jeho nejhranějších oper a dobyly si světového ohlasu právě pro sepětí originální Janáčkovy hudby se svérázným operním libretem, kde se prolínají příběhy lidské a zvířecí v jeden kaleidoskop obrazu přírodního všehomíra a kde Janáček plně využil osobitého stylu brněnského literáta Rudolfa Těsnohlídka, který ve svých fejetonech nabitých svébytným humorem a hlubokou životní filozofií propojil svět zvířecí a lidský v oslavu věčného koloběhu života,  ponořiv do realistického a humorného obrazu všechny ty na první pohled pitoreskní, hašteřivé a malicherné životní příběhy zvířátek i lidiček toužících po lásce a porozumění a přitom se utápějících v každodenních hádkách, konfliktech i závistivých útocích, aby toto lidské i zvířecí hemžení plné chlubivého sebevynášení i nevraživosti vůči těm druhým bylo posvěceno mohutným hymnem apoteózy věčného života.

Právě to všechno v sobě obsáhla na první pohled skromná inscenace mladých umělců. Režisér Tomáš Surý nechal stranou exhibice soudobého postmodernismu a snažil se inscenovat dílo v duchu tvůrčích záměrů jak skladatele, tak i autora literární předlohy. Na jedné straně hýřila nápaditostí v koncipování jednotlivých scén i v hereckých detailech dílčích situací, kde postavy podpořené výraznými stylizovanými kostýmy, které vždy vyzdvihovali výrazné detaily typické jak pro charakter člověka i jeho sociální zařazení, tak i prvky spojované s představou zde předváděných zvířat, těch domácích a všelijaké lesní havěti, ptáku i hmyzu.

Výtvarníci scény a kostýmů – Tomáš Surý a Marcel Hanáček – přišli s nápaditým a proporčně domyšleným řešením. Scéna byla v podstatě minimalistická a svým způsobem abstraktní. Na jevišti hned zpočátku nebyla znázorněna lesní mýtina, ale stály tu poházené tři židle a dominovaly velké dřevěné štafle. V každém obraze se pak rozestavoval tento strohý nábytek, což umožňovalo vytvářet nesporně neotřelé a netradiční mizanscény. Tak jsme se průběžně setkávali s uvolněnou fantazií režiséra, ale nikdy nedocházelo k naprostým nepřijatelnostem. Štafle položené na zem kupříkladu vyčlenily na dvoře jezerské myslivny koutek pro lišku i psa Lapáka, slepice v čele s kohoutem se producírovali naopak na druhé straně scény. V hospodských scénách u Pásků stály štafle rozevřené uprostřed jeviště a mezi protilehlými příčlemi stačila položená deska k vytvoření iluze hospodského stolu, kde stálo pivo a kde se mastily karty. Námluvy lišky i závěrečné revírníkovy sentence byly pochopitelně rozehrány v prvním plánu jeviště. Možná že diskutabilní, ale svým způsobem působivý, byť Janáčkem nezamýšlený, byl samotný závěr opery, kdy revírník po svém hymnickém velebení přírody a v atmosféře apoteózy věčného koloběhu života padá mrtev k zemi. Pochopitelně tím byla poněkud zastíněna smrt lišky Bystroušky, takže by opera měla spíše nést název Příhody revírníkovy, ale rozhodně revírníkova smrt svým způsobem završuje kaleidoskop jednotlivých scén opery. Dobře si režie poradila i se slunečnicemi a scénou nastraženého zajíce v pasti. Samozřejmě že by se našly i drobné nedostatky, kdy zbytečně docházelo k rozporu s textem, anebo použité rekvizity zcela neodpovídaly životním zvyklostem zobrazovaných postav. Tak kupříkladu pytlák Harašta neměl nůši s drůbeží, ale jakýsi batoh, také lišku nezastřelil pytláckou flintou, obvykle sesazovanou ze dvou dílů, ale revolverem. Jinak vše plynulo ve vyhrocené komediální stylizaci, kde zejména lidské scény charakterizovala groteskní ostrost a naopak v kontrastu k tomu zaznívala lyrika liščí lásky i tesknění Lapákovy melancholie, takže všechny scény dostávaly svou divadelní podobu, nechyběl ani patos pro liščí sen o lásce či revírníkovo tak trochu nostalgické vzpomínání na ráno po svatební noci nad nalezeným hříbkem i překvapivé zjištění, že onen žabák, který se zase připletl při jeho marné snaze opět chytit malou lištičku, není už oním skokánkem ze začátku opery, ale jeho vnoučkem.

Celkovou atmosféru Janáčkova osobitého stylu samozřejmě udržel především dirigent Jakub Žídek, který s pečlivostí vygradoval jednotlivé scény, dal prostor typicky janáčkovské úsečnosti stejně jako rozezpívaným melodickým plochám, které vždy v polyrytmické faktuře Janáčkova hudebně dramatického ztvárnění plnily svou adekvátní funkci. Pěvci se zvířecích i lidských postav chopili s chutí a vnitřním espritem . Dominovala představitelka lišky Bystroušky Veronika Holbová, která voluminózním hlasem podmanivé barvy každou situaci vyhrotila do dynamicky kontrastních poloh. Subtilněji již působila v lyrickém mezzosopránovém partu lišáka Natália Flórová, která ovšem vtiskla postavě přirozený šarm a humor. V dvojroli rechtora a komára našel Rudolf Medňanský výraznou, až drsnou sebeironickou polohu a rovněž Vlastimil Škoda v dvojroli faráře a jezevce exponoval rázovitost a jistou vnitřní nadřazenost, tedy výrazové polohy spojující hudební portrét obou postav. V roli Harašty pěvecky i herecky doslova exceloval Tomasz Suchanek, který dal postavě pytláka několik vrstev – vedle materiální potřeby získávat ze života, co se dá, i za cenu všelijakých úskoků a vytáček to byla především lyrická nota po uši zamilovaného fanfaróna, pro nějž nadcházející svatba s Terynkou znamená začátek další životní kapitoly. O to víc pak vyzněl humorně jeho pád a rozbitý nos s upřímnou obavou, jak to bude své nevěstě vysvětlovat. Ještě třeba zmínit další ženské role, které inspirovaly představitelky k jadrnému humornému výrazu i komické snaze za každou cenu dominovat, ať už to byla Ivana Ambrúsová jako melancholicky roztoužený pes Lapák a zároveň jako hostinská Pásková, Soňa Jungová jako panovačná paní revírníková a pomlouvačná sova, Marina Kostková jako namyšlený datel, který se ujímá při liščích námluvách role žehnajícího faráře, a Anna Bocanová jako přihlouplý kohout i zvědavá sojka a Nikola Novotná coby vyplašená slepice Chocholka. Zbývají ještě epizodní postavy, ale i ty dostaly svou nezaměnitelnou podobu, ať už to byl Tomáš Kočan jako štiplavě jízlivý hostinský Pásek, Kateřina Juřenová a Alena Juřenová v dvojici kluků Pepíka a Frantíka či laškující cvrček (Andrej Kuĺbaga) a kobylka (Alena Juřenová). Úmyslně nakonec zmiňuji postavu revírníka, kterého ztvárnil se vší vnitřní přesvědčivostí i razantností člen ostravské opery Martin Gurbaľ.

Jako celek tedy působilo nastudování Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky ostravským Operním studiem i díky Orchestru Fakulty umění Ostravské univerzity nejen jako důstojná pocta tomuto hudebnímu a divadelnímu géniu, jehož díla dnes patří k základním kamenům repertoáru všech operních domů na světě, ale zároveň jako doklad činnosti studentů Katedry sólového zpěvu, kteří se na veřejnou produkci odborně připravují v mnoha předmětech. Pečlivá příprava korunuje i líheň daných talentů jako příslib, že svou uměleckou dráhu nevolili nahodile, ale dokázali své umělecké vlohy zúrodnit hledáním odpovídajícího stylu i snahou být důležitou součástí kolektivní divadelní tvorby, která pro každé představení potřebuje nebývalé vnitřní nasazení.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.