Skladatel měsíce: Giuseppe Tartini

Mládí
Pár desítek kilometrů pod Terstem, na istrijském pobřeží Benátského zálivu leží město Pirano, kde se 8. 4. 1692 narodil v rodině florentského kupce Giovanniho Antonia Tartiniho a piranské rodačky Katariny Zangrado syn Giuseppe. Jeho otec byl v Piranu nejdříve úředníkem benátského solného monopolu a později klášterním syndikem. Matka pocházela ze staré slovinské měšťanské rodiny, takže Giuseppe Tartini byl vlastně částečně i Slovan. Otec chtěl mít ze syna duchovního, ale církev Giuseppeho nelákala a nakonec dal přednost studiu práv v Padově, v jedné z nejstarších evropských univerzit. Mocně ho však přitahovala hudba a nástrojem pro poznávání mu byly housle. V podstatě byl samoukem, například jeho učitel Terni se záhy proměnil v jeho žáka. Tartiniho život, zvláště pak mládí, provázejí pověsti a bílá místečka. Jednou z nich je například romantická pověst o tajném sňatku s Elisabetou Premadzore, neteří kardinála, před jejímiž příbuznými pak údajně měl utéct do Assisi. Faktem je, že studium na univerzitě nedokončil, žil nějaký čas v minoritském klášteře v Assisi a vylepšoval svoje houslové a kompoziční umění. (Napsal zde například první verzi proslulé Sonáty „Ďáblův trylek“.) Zdá se, že ho silně ovlivnilo setkání s Veracinim, v jehož skladbách obdivoval chromatismy, neobvyklé dvojhmaty a harmonické postupy, smyčcovou a prstovou techniku. Seznámil se také s Geminianim a Viscontim a jeho umanutost po dokonalosti ho prý vedla k tomu, že cvičil i osm hodin denně. Aby realizoval svou vizi smyčcové techniky, prodloužil délku smyčce o šest centimentrů a předváděl pak neslýchané skákavé smyky. Vliv Itálie jako kolébky operního zpěvu se promítnul vedle vedení melodické linie i ve vlastním způsobu portamenta. Během pečlivého a alchymisticky přesného studia dvojhmatů objevil Tartini akustický jev nazvaný „terzo suono“ – třetí zvuk; dnes tomu říkáme „Tartiniho tóny“, ve fyzice „diferenční tóny“. Existenční zajištění mu poskytovalo místo prvního houslisty v divadle v Anconě a hostování v kapele v Assisi.

Socha Tartiniho ve slovinském PiranuLéta zralosti
Na jaře 1721 se Tartini vrátil do Padovy jako uznávaný hudebník. Byl jmenován prvním houslistou kapely baziliky sv. Antonia del Santo, jež patřila v té době k nejlepším. V době korunovace Karla VI. na českého krále byl v roce 1723 spolu s dalšími tehdejšími hudebními hvězdami pozván do Prahy. Přijel k nám se svým přítelem, prvním cellistou padovské kapely Antoniem Vandinim. Je dost pravděpodobné, že se v Praze seznámil s pražskými hudebníky, například se Zachem a Tůmou, a že zde vznikly některé jeho kompozice. Po návratu do Padovy pak už nikdy na delší dobu Itálii neopustil. Padovská kapela „Santo“ plně stačila k jeho seberealizaci a sloužila mu jako hudební laboratoř v jeho neustálém tvůrčím hledání. Vedle mimořádného interpretačního a kompozičního talentu byl také vynikajícím pedagogem (založil proslulou „padovskou školu“) a břitkým teoretikem. Jeho myšlenkové bohatství, jež je cenné i dnes, nacházíme v jeho korespondenci a polemikách například s Martinim, Carlim a Rousseauem; zajímavý je dopis jeho žačce Magdalene Lombardi o houslové technice.

Konec života
V posledních letech byl často nemocný a celé měsíce neopouštěl lůžko. Ještě více než předtím se projevil jeho zájem o filozofii a mystiku. Zaobíral se úvahami o harmonii jako kategorií estetiky v duchu antické pythagorské filozofie. Zemřel v Padově 26. 2. 1770 a u postele nechyběl jeho žák a věrný přítel Pietro Nardini. Byl pohřben v kostele sv. Kateřiny vedle své manželky. Téhož roku, 31. 3., provedli Padované na jeho památku veřejnou tryznu a zádušní mši od Padre Vallotiho. V roce 1806 pak vztyčili v Padově v Parco della Valle Tartiniho pomník a v roce 1896 totéž učinili i v jeho rodném městě Piranu.

Psáno pro: HARMONIE 2/2003

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější