čtvrtek, 7. srpen 2014

Příběhy předmětů z Muzea Antonína Dvořáka IV.

Napsal(a) 

Americké střípky

Náčelník Sitting Bull a Buffalo Bill, fota archiv Muzea A. Dvořáka Náčelník Sitting Bull a Buffalo Bill, fota archiv Muzea A. Dvořáka

Dvořákův americký pobyt je poměrně známou kapitolou skladatelova života. Na druhou stranu nás detailní pohled na jednotlivé předměty a dokumenty z tohoto období přivádí k novým myšlenkám a pohledům na Dvořákovu neuvěřitelnou americkou odyseu.

Cesta do Ameriky

V roce 1892 odjíždí „proslulý evropský skladatel“ Antonín Dvořák do Spojených států amerických, aby se zde stal ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Mecenáška a prezidentka konzervatoře Jeannette Thurber mu za to nabídla štědrý roční plat 15 000 dolarů (o třetinu vyšší než plat tehdejšího starosty New Yorku, zároveň částka představovala pětadvacetinásobek toho, co dostával jako profesor v Praze!). Tak velká suma mohla dobře zajistit celou početnou Dvořákovu rodinu, což byl jistě jeden z dů­vodů, proč se nakonec po jistém váhání pro cestu rozhodl. (Pravda, přispěli k tomu významně i členové rodiny, kteří Dvořáka v demo­kratickém rodinném hlasování přehlasovali, aby se do Ameriky jelo.) Dne 15. září 1892 se tedy Antonín Dvořák rozloučil na státním (dnes Masarykově) nádraží v Praze se svými přáteli a 26. září 1892 dora­zil s částí své rodiny na lodi Saale do New Yorku.

Kromě vyučování a řízení koncertů se od něj očekávalo také něco velkého a skutečně těžko splnitelného – měl vytvořit americkou národní hudbu. Amerika hledala svého hrdinu, svého národního skladatele. Dvořák se zdál být ideální postavou, snad proto, že se dokázal prosadit i jako zástupce malého národa uvnitř velké habsburské monarchie. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní.“ (Antonín Dvořák v dopise Josefu Hlávkovi, 1892).

„Americké“ kantáty

Pro Ameriku, avšak ne v Americe, vznikly dvě kantáty. Paní Thurber měla totiž výborný (dalo by se říci marketingový) nápad, že by bylo vhodné, kdyby se nový ředitel Národní konzervatoře mohl představit newyorské veřejnosti novou skladbou na koncertě, který se chystá ke 400. výročí objevení Ameriky a slíbila mu poslat nějaký vhodný vlastenecký text. Dne 25. června 1892 však Dvořák píše do Ameriky, že je škoda, že o tom nevěděl dřív, že nemá k dispozici text a že nyní je už příliš pozdě. Možná zkusí zkomponovat pro tuto příležitost Te Deum na latinský text, ale i tak pochybuje o tom, že by skladbu mohl dokončit včas. Jaké překvapení však skýtá pohled na poslední stránku kompletní skici této kantáty: „Vysoká, 26. 6. 1892.“ Den po napsání tohoto nejistého dopisu měl Dvořák již celé dílo zkomponované v hlavě a zaznamenané na skice. Zbývalo tedy „pouze“ dílo přepsat do partitury, což v době odjezdových příprav jistě nebyla maličkost. Na titulní straně kompletní partitury pak čteme: „Hymnus Te Deum laudamus pro sopran a bas solo, sbor a orchestr složil k uctění památky Kolumbovi (která se bude slavit v New Yorku 12. října 1892) Antonín Dvořák“. Během měsíce však Dvořák navíc obdržel od paní Thurber slibovaný text, báseň The American Flag (Americký prapor) od Josepha Rodmanna Drakea. Přestože Dvořák věděl, že už je příliš pozdě a že má náhradní plán v podobě Te Deum, pustil se v srpnu 1892 do skicování i této kantáty. Když Dvořák přijel do Ameriky, měl již s sebou celou partituru Te Deum a kompletní klavírní skicu kantáty The American Flag.

Te Deum, titulní strana partitury Te Deum, titulní strana partitury

Krátce po příjezdu do Ameriky zažil velkolepé oslavy 400letého výročí cesty Kryštofa Kolumba k dosud neznámým americkým kontinentům. Při té příležitosti skladatel spatřil tu nejpestřejší americkou skládanku v podobě koncertů, přehlídek a vystoupení, k níž sám také s velkým úspěchem přispěl koncertem 21. října, kdy bylo uvedeno Te Deum. Ve slavnostním projevu „zdejšího milionáře p. plukovníka Higginse“ se řečník obrátil k Dvořákovi s přáním, „aby ke kontinentu objevenému Kolumbem pomohl připojit nový svět hudby“. Přes první úspěch se však kantáta nikdy nedočkala takové popularity jako Stabat Mater či Requiem a také trvalo poměrně dlouho, než byla vydána (G. Schirmer, 1896). Přesto se jedná o dílo skutečně hodné kolumbovských oslav a vysoce originální. Dvořák nesleduje přirozené dělení textu, ale vytváří vlastní čtyři celky, které odpovídají dramaturgickému konceptu symfonie.

Ještě zvláštnější a publiku téměř neznámou je pak druhá zmiňovaná kantáta pro tenor, bas, sbor a orchestrThe American Flag. Struktura této skladby na rozdíl od Te Deum velmi striktně vychází z textu. Dvořák ji dokončil krátce předtím, než začal pracovat na Novosvětské. Při premiérovém uvedení v roce 1895 se však velkého úspěchu nedočkala a dodnes vzbuzuje řadu otázek, například jak napsat vlastenecké dílo pro cizí zemi? Každopádně dvě „americké“ kantáty můžeme nahlížet jako dva póly probíhajícího experimentu v podobě skladatelova přechodu k programní hudbě (série symfonických básní na Erbenovy texty, vytvořená po návratu z Ameriky).

Indiánská opera

Krátce po svém příjezdu se Dvořák začal zajímat o hudbu barevných obyvatel Ameriky a amerických indiánů. „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů... a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte“. (článek v New York Herald, 1893.) Hudbu černochů poznával především přes Harryho Burleighe, černošského studenta zpěvu na konzervatoři. S poznáváním „indiánské“ hudby to však bylo složitější, protože její autenticita je spíše sporná. Dvořák studoval dobové zápisy indiánských písní, které jsou však z etnologického hlediska značně problematické. Naživo poprvé uviděl indiány pravděpodobně ve Wild West Show neboli show o Di­vokém západu známého Bufallo Billa, na kterou ho vzala Jeannette Thurber. Tato atrakce byla v té době velmi populární také v Evropě. Konala se vždy venku a předváděla vše typické pro zanikající „divoký západ“ – cowboye, indiány, střelbu, koně a spoustu zvířat. Míchala však dohromady cowboye a indiány z celé Ameriky, kteří se ve skutečnosti nikdy nemohli potkat, ale to nevadilo, cílem bylo pobavit široké publikum. Ve skutečnosti již byla situace indiánů v Americe dobojována a více než 90 % z nich bylo přesídleno z východu na západ či do rezervací.

Koncem 19. století už však vnímal americký východ původní indiánské obyvatele jinak, než tomu bylo při krvavých bojích na západě ještě před dvaceti lety. Ve vznikající americké národní kultuře měli mít indiáni své místo. Nejpopulárnější literární vyjádření této tradice představuje Píseň o Hiawathovi / The Song of Hiawatha Henryho Wads­wortha Longfellowa, vydaná roku 1855. Dvořák ji znal již z Prahy v českém překladu svého přítele Josefa Václava Sládka. V Americe se tímto indiánským eposem začal opět zabývat a zamýšlel napsat celou operu Hiawatha, ke které si naskicoval dokonce sujet libreta. Tuto operu nakonec nenapsal, ale části eposu ho inspirovaly při psaní Novosvětské symfonie.

S indiány se pak Dvořák setkal také ve Spillville, kde si nikdy nenechal ujít The Kickapoo Medicine Show. V této show vystupovala skupina přibližně 10–20 indiánů, kteří předváděli léčitelské schopnosti, písně, tance, akrobacii a kouzelnické triky. O původní indiánskou kulturu však šlo již jen částečně. Indiáni běžně zahrnovali do své show i afroamerické minstrely s doprovodem banja a kytary. Není divu, že Dvořák dospěl k názoru, že indiánská a černošská hudba si jsou podobné.

Antonín Dvořák s rodinou v New Yorku Antonín Dvořák s rodinou v New Yorku

Český den v Chicagu

Po hektickém prvním roce v New Yorku se Dvořák těšil na prázdniny. Celá jeho rodina je strávila ve státě Iowa, v malé české vesnici Spillville (rodiště Dvořákova amerického průvodce J. J. Kovaříka). V tomto zapomenutém koutě Ameriky našel Dvořák kousek domova a klidu, což se odrazilo také v charakteru nových skladeb a na rychlosti, s jakou je zde napsal. Dlouhé bezstarostné prázdniny přerušil Dvořák jen nakrátko, aby dirigoval na Kolumbické výstavě v Chicagu koncert pořádaný v rámci „Českého dne“. Na počátku srpna vyrazil se svými dvěma staršími dcerami Otylkou a Annou na týdenní výlet na světovou výstavu do Chicaga. Kontrast mezí tím, co se ukazovalo na výstavě, a realitou města byl však příznačný. Chicago bylo po New Yorku druhé největší město, co do velikosti i neblahé proslulosti. Obyvatelstvo chudinských čtvrtí přesahovalo 150 tisíc, řeka Chicago River i vzduch byly zcela znečištěné odpadem z přeplněných továren. Naproti tomu se v nedalekém Jackson Park v „Bílém městě“ odehrávala karikatura amerického snu a velikášství v podobě absurdních staveb, paláců, vodotrysků a kanálů s gondolami. Jako v reklamě zde byly představovány kultury a národy celého světa v podobě například perského bazaru, africké vesnice či irského průmyslového městečka. Kdesi uprostřed tohoto bizarního mumraje se vyskytl Dvořák, aby se připojil k oslavám „Bohemian Day“. Před 12 tisíci posluchači dirigoval v Jackson Park svou 8. symfonii. Na rozdíl od některých dobových negativních hodnocení výstavy, na Dvořáka akce udělala skutečný „americký“ dojem: „Výstava sama je obrovská a psát o tom bylo by marné. To se musí vidět a vidět velmi často a člověk z toho přec jen nic neví, je toho příliš mnoho a všecko velké, vpravdě po amerikánsku vytvořené.“ (Dvořákův dopis Antonínu Rusovi, 1893).

Opera Dmitrij, část partitury Opera Dmitrij, část partitury
Ruská opera v Americe

V Americe však nová díla nevznikla pouze komponováním, ale také přepracováním. Naprosto unikátním případem je zásadní (již druhé) přepracování opery Dimitrij, ke kterému Dvořák přistoupil po 13 letech od vzniku díla na základě často se opakujících výtek vůči nedostatečně dramatickému účinku opery. Jeho cílem bylo zejména zestručnění některých rozsáhlých hudebních ploch, které byly podle kritiky na újmu spádu děje, a úprava vokálních partů směrem k deklamačnímu stylu wagnerovského typu. Na revizi intenzivně pracoval od dubna do července 1894, tedy asi čtyři měsíce, během nichž prošla zásadní proměnou podstatná část partitury. Na titulní straně se nachází: „Po třinácti letech (1881 v Čechách na Letné komponoval, 1894 v Americe přepracoval). Nové (a nově zpracované) scény (a hlavně výraznější instrumentace opery).“ To, že bylo přepracovávání a opravování operních partitur u Dvořáka běžnou praxí, dokládá vzpomínka jeho žáka Petra Mareše: „Zajímavé byly Dvořákovy návštěvy u pana Elsnice, archiváře Národního divadla... prohlížel partituru mladého českého komponisty, dlouho četl a prsty jezdil po kabátě jako na klavíru, pak chodil po pokoji, vrtěl hlavou a konečně pravil: ,Poslouchejte, Elsníčku, kdyby mi někdo řek’, abych napsal sedm oper, tak bych to udělal, ale tak čistě napsat partituru, jako je tahle, nikde neradýrovat a nevyškrabovat, to bych nedoved.‘“ Právě tyto postupy Dvořák využíval v přepracování Dimitrije hojně. Původní (značně odlišná verze opery) je zachovaná pouze v tisku a provozovacích materiálech, protože samotná originální partitura se přeměnila četnými úpravami v jinou operu. Dvořák vyškrtával, přelepoval, vystřihoval celé strany partitury a zcela nové vlepoval. Dvořák se tedy v Americe nenechával pouze strhávat inspirací, což můžeme nádherně sledovat v desítkách nápadů zachycených v amerických skicářích, ale také zde přistoupil k závažnému a pracnému úkolu – revizi své velké opery.

Odchod z Ameriky

Na Ameriku, a tím i na Národní konzervatoř dolehla finanční krize a Dvořákovi nemohl být vyplacen slíbený plat. Skladateli se již navíc velmi stýskalo po domově, po dětech (poslední rok s ním byl v Americe kromě manželky pouze syn Otakar), a tak se na jaře roku 1895 vrátil natrvalo zpět do Čech. Tříletý pobyt v Americe byl však nesporně jednou z nejdůležitějších kapitol v jeho životě. „Už jsem zde hezkej kus světa viděl, ale to nejhezčí bude, až opět uvidím Vás v tom našem světě.“ (Antonín Dvořák v dopise Antonínu Rusovi, 1893)


Psáno pro: HARMONIE 8/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.