Blíží se jediné pražské uvedení společného projektu divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten a orchestru Musica Florea – Divadlo světla. Inscenace na motivy románu Le Théâtre de Slávek francouzské spisovatelky Anne Delaflotte Mehdevi propojuje v hudbě i v režii současné přístupy s barokní estetikou. Fiktivní příběh muže, který rozsvítil divadlo hraběte F. A. Šporka, se odehrává v Praze 18. století, nabízí poselstvím o lásce k prknům, co znamenají svět, ale také o světle naděje a síle umění, které pomáhá překonávat překážky. Hudbu k nové opeře složil Jan Jirásek, s nímž Musica Florea spolupracuje poprvé. A právě o této společné práci si povídáme s uměleckým šéfem orchestru a dirigentem Markem Štrynclem. Na inscenaci se mohou diváci těšit 15. září 2026 v Divadle Hybernia.
Jak dlouho ses rozmýšlel, než jsi přijal nabídku ke spolupráci na operní inscenaci Divadlo světla? Co pro tebe a orchestr Musica Florea znamená spojení s Geisslers Hofcomoedianten?
Činnost Geisslers Hofcomoedianten jsem z hlediska historicky poučené interpretace v minulosti sledoval a byla jen otázka času, kdy se naše cesty spojí. Stalo se tak díky hudbě Jana Jiráska, která přes svoji modernitu koresponduje s dobovým hudebním cítěním, myšleno poloviny 18. století. Myšlenka participovat na tomto díle mě hned zaujala a nijak jsem se spoluprací neváhal. Inscenace Divadlo světla se mi od počátku jevila jako žánr, který historicky navazuje na tzv. barokní školské hry, ve kterých dominovala herecká složka vycházející z principů antického divadla. Také je zde zastoupeno spojení vrcholné profesionality se „záměrným“ amatérským uměním, které se tak stává nositelem poselství či celkového výrazu, které v jiných žánrech (např. opery) nenajdeme. Zde je to zajištěno tím, že de facto profesionální herci zároveň zpívají, i když se zde s profesionálním zpěvem také setkáme. Přítomnost živé profesionální interpretace na dobové (barokní, či spíše klasicistní) nástroje se současnou hudbou z pera člověka, který dobovým nástrojům esteticky rozumí a souzní, je pro mne ideální spojení.
Jaké myslíš, že inscenace předává divákům poselství? Jak se ti líbí myšlenka fiktivního dramatu v kulisách barokní Prahy?
Hrabě Špork začínal doslova jako naprostá „nula“ – z hlediska ekonomického či společenského postavení. A tak to, co se mu podařilo pak „baťovsky“ vybudovat, je až neuvěřitelné. Pominu-li skutečnost, že je zde na můj vkus romanticky vykreslen takřka jako světec či mučedník, což je nutné také do určité míry počítat mezi fikci, je poselství odvahy, nezdolné vůle vůči despotickému okolí a naděje pro dnešek naprosto jasné. I když se odehrává v reáliích 18.století. Barokní Kuks, Praha – je mi to velmi blízké.
Po dlouhé době jde o projekt, v němž Musica Florea interpretuje autorskou hudbu současného skladatele. Hudba Jana Jiráska mívá filmový charakter, proto ve mně spojení s barokem vzbuzuje zvědavost. Jak probíhala spolupráce?
Jan byl přítomen hned na první zkoušce, kdy se tzv. četly noty. Historicky, podobně jako si herec 17. až 19. století měl při učení textu zpaměti osvojovat tzv. gestiku, tedy pohyby těla, které symbolicky vyjadřují povahu textu, by stejně tak hudebník měl vědět, jaký výrazový charakter by měl být spojen s tím či oním „chuchvalcem“ not, zapsaných v jednotlivém partu. Respektive jaký afekt by měl v ten či onen moment hudby interpret v posluchačích vyvolávat. A na rozdíl od moderních nástrojů, u dobových instrumentů toto hudebník potřebuje vědět podle hesla „čím dřív tím líp“, protože se tím rozhoduje i o přístupu k interpretačně technickým záležitostem. Takže spolupráce se skladatelem nepostrádala punc vzájemného obohacení a hledání toho nejlepšího tvaru. Ostatně se zde projevilo, že pan skladatel měl jako instrumentalista jistou zkušenost s estetikou dobových nástrojů, které se vykazují velikou paletou barev či charakteristikou, jež se lépe pojí s jednoduchostí „nezpívajících“ zpěváků-herců.
Jan Jirásek také používá samply, jak je to v případě Divadla světla? Je využita i elektronická hudba?
Ano, moderní přístup v této opeře je Janem dán mimo jiné tím, že se samplovaná – elektronická hudba střídá s živou ansámblovou hudbou. Jen v několika málo případech dochází k průniku.
Musica Florea už má za sebou uvedení na Smetanově Litomyšli a na festivalu Theatrum Kuks. Jaké bylo hrát tuto operu naživo? S jakými úskalími se jako dirigent vyrovnáváš a co si naopak užíváš?
Pěvecké party herců jsou neuvěřitelně obtížné. Sotva je zazpívám já sám. Mám velký obdiv k tomu, co tito herci dokážou. Takže je zde velikou výhodou, že jako dirigent klasicky „nemávám“, ale hraju na violoncello z upravené partitury, a tak mohu být se zpěváky spojen hudebně, nakolik je třeba pro zdárný výsledek. Někdy také klasicky diriguju, ale musel jsem si osvojit něco zásadního. Herci klasická gesta dirigentů vlastně neznají, nebo je dokonce spíš pletou. Bylo nutné, abych doslova vytvořil taková gesta, která jsou pro ně srozumitelná (častokrát pro každého jiné).
A co reakce publika?
Je to zejména střídání různých hudebních charakterů (včetně samplované – elektronické hudby), které způsobuje, že si tam své může nalézt i mladá generace. A zdá se mi, že si to i oni náležitě užívali.
Důležitou složkou je už z podstaty věci světelný design – jak na tebe působí, máš vůbec příležitost ho při představení ocenit?
Z velké části jsem otočen směrem k pódiu, takže světelný design občas vnímám. Je opravdu rozmanitý a působivý. Od kultivovaných „zastřených“ nálad, trochu připomínajících intimitu barokního svíčkového osvětlení, až po kresby mnoha světelných směrů s různorodým efektem „dopadu“, a to mimo jiné s pomocí uměle vytvořené mlhy, díky které je vše dobře viditelné.
V minulosti Musica Florea hrála Requiem současného skladatele Aleše Březiny, v onom koncertním programu účinkovali jako hosté Iva Bittová a Viktor Dyk. Vzpomněl bys ještě na nějaké podobné spolupráce – ať už to bylo se skladatelem nebo s výjimečnými interprety a kdy se Florea dotkla jiných hudebních světů?
Jako dirigent se tu a tam účastním jak komornějších, tak i symfonických projektů současné hudby. Zejména to byla hudba slovenského skladatele Vladimíra Godára, koncertně (nejen s Ivou Bittovou a orchestrem Solamente naturali) i pro filmy (např. Šulíkův Orbis pictus apod.). Za zmínku stojí např. příležitost, při níž se Musica Florea zapojila do projektu s Filharmonií Hradec Králové, kde zazněla střídavě slavná Hudební obětina J. S. Bacha i velké symfonické skladby současných skladatelů a skladatelek (např. Sofie Gubajduliny), které pojilo použití fugového tématu této Bachovy skladby. Pozoruhodná je také spolupráce se soudobým skladatelem Robertem Jíšou v rámci jeho cyklu Hourglass, vystoupila s námi také Lenka Dusilová. Za zmínku stojí spolupráce na jeho opeře Hlasy světla a dalších skladbách. Alternativním „dotekům“ se občas nevyhneme téměř každý rok při tzv. improvizačních programech, kdy se soubor Musica Florea odváží předvést nejen barokní „jazz“, „rock“ či „pop“ díky dobovým improvizačním technikám a přístupům. Je vlastně udivující, jak někdy mají na první pohled rozličné světy k sobě blízko.
