úterý, 31. březen 2020

Zuzana Mojžišová: Nepovažuji se za rebelku

Napsal(a) 

Zuzana Mojžíšová, foto Marta Földešová Zuzana Mojžíšováfoto: Marta Földešová

Patnáctiletá přestávka po tom, co slovenskou lidovou hudbu uvedla do rockového a jazzového kontextu a ne vždy jí za to všichni tleskali, vzbuzuje logické otázky. Je to pro zpěvačku Zuzanu Mojžišovou dlouho? Nezapomnělo se na ni? Odpovědí je album Puščaňa, natočené se slovensko-českou muzikantskou elitou.

Proč ti návrat trval tak dlouho? Přestávka souvisí s mým osobním životem a uměleckým postojem. Na slovenské scéně jsem začínala v roce 2000. Tehdy jsem vedle chuti zpívat a s folkrockovou skupinou Jej družina otevírat nové hudební obzory měla také ambici prosadit se. Nebylo to vůbec jednoduché období. Byli jsme prvními na scéně, kdo se k takovým úpravám lidové hudby odhodlal. Dnes už nemusím nikomu nic vysvětlovat, a ani nehledám uplatnění. Album Puščaňa beru za svou uměleckou výpověď a vyjádření se k hudebnímu dění na Slovensku. Během odmlky se mně narodily dvě děti, vytvořila jsem tedy své dva nejvýznamnější opusy, a naplno se věnovala práci ve Slovenském rozhlasu. Žila jsem v dost vysokém tempu, takže s rozhodnutím polevit se mi dostalo času na vlastní tvorbu.

V rozhovoru pro Týden jsi uvedla, že album Puščaňa je tvou formou vyjádření k tomu, jak někteří hudebníci k tradiční písni přistupují povrchně. Takže jsi zase za rebelku? Nepovažuji se za rebelku. Spíš se snažím k lidové hudbě přistupovat s láskou, vášní a pokorou a ne jen s úmyslem „nést se na vlně a vytlouct z toho co se dá“. Podle mě se v současnosti na hudební scéně odehrává spousta věcí na způsob hala, bala. Bez hlubší ideje a ponoru. Asi to bude mou výchovou, vzděláním a životem s klasickou hudbou, kde se nekvalita netoleruje, takže k povrchnosti a komerci neinklinuji.

To zní až příliš skepticky. S lidovým boomem vzniklo na Slovensku několik projektů spojujících folklorní prvky s rockem, jazzem a popem, o kterých si myslím, že u nich skutečně jde pouze o komerci a módní trend, kdy se do skladeb jen vkládají lidové prvky. Jazzmani si zase oblíbili improvizovat na lidové melodie a v podobném duchu se rozrostla také produkce hudebně-tanečních programů, ve kterých folklórní soubory tančí na skladby Elánu, IMT Smile nebo Kataríny Knechtové.

Pamatuji na tvůj nezájem o roubování cizích vlivů – třeba afrických nebo keltských – na slovenskou hudbu. Toho se stále držíš, ale musel jsem se usmát, když jsem se dozvěděl, že tvůj partner je cestovatel, a tudíž máš na společných výpravách určitě spoustu příležitostí poslouchat tradiční hudbu odjinud. Nikdy tě nelákalo vrátit se domů a pustit se do nějaké fusion music? Stále víc se mně líbí hudební projekty, ve kterých se muzikanti drží svého koryta. Neztotožňuji se s nahozením lidové písně na nějaký exotický rytmus. Vlastní zkušenosti mně potvrzují, že hudba mimo Evropu nepotřebuje do svého genu zanášet prvky evropské hudební tradice. To je středoevropský, a hlavně slovenský syndrom, snažit se podobat jiným. Podle mne si nevážíme toho, co máme doma. Nedokážeme dobře přijít na způsob, jak domácí potenciál inteligentně využít, nabídnout a vyvézt do zahraničí. A to nemluvím pouze o hudbě, ale obecně o kulturním dědictví.

Dost skladeb má překvapivě až soundtrackovou atmosféru. To byl záměr, nebo výsledek studiového jamování? Počátek souvisí s mými domácími klavírními aranžemi, na nich stojí základ alba. Vymýšlím harmonie, formu, nové melodické linky, rytmy, představuji si u toho nástrojové složení a dávám skladbám nový život. I tentokrát jsem ke spolupráci přizvala skvělého muzikanta Oskara Rózsu, zároveň producenta alba. Oskarův citlivý a sofistikovaný přístup k lidovému materiálu, důsledný způsob práce, schopnost realizovat moje zvukové představy a jeho absolutní oddanost a zanícení pro hudbu mě fascinuje. V práci se zvukem dokáže být přirozeně progresivní. Skladby jsme s ostatními nahrávali naživo ve studiu, teprve potom se přidávaly nástroje jako housle, kytary, píšťaly a zpěv. Při postprodukci jsme u toho strávili s Oskarem hodiny. Nepustí totiž z ruky nic, o čem by nebyl zcela přesvědčený. Navíc máme podobné hudební cítění, proto jsme o spoustě věcí nemuseli debatovat, jednoduše přišly samy. Oskar potvrzuje, co se dávno ví: vždycky když k tradiční hudbě přistoupí producent odjinud, u něho navíc se zkušenostmi z filmové a klasické hudby, najde v ní cosi, co v ní na tradici zaměření muzikanti neslyší, a dokáže vyhmátnout styčné body s okolním hudebním světem.

Stále tě neláká autorská tvorba? Netroufneš si na vlastní skladby, byť inspirované tradičními zdroji? Protože jsem byla až příliš dlouho v režimu offline, netroufla jsem si na vlastní tvorbu a ani se na ni necítila. Doufám, že u nějakého komornějšího projektu, v němž je všechno holé a odkryté, se mně to jednou snad podaří. V lidové hudbě ale stále vnímám spoustu  nepoznaného, neobjeveného a krásného. Nic nechci dělat na sílu, musí to přijít přirozeně, podobně jako se zrodila Puščaňa.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2020 (koupit).

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.