středa, 17. prosinec 2008

Zítra se bude... - Hudební meditace nad okolnostmi procesu s Miladou Horákovou

Napsal(a) 

Jan Mikušek (záběry ze zkoušky), foto Hana Smejkalová/ND Jan Mikušek (záběry ze zkoušky)foto: Hana Smejkalová/ND

Opera - proces

"Nová opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude... není pouhým připomenutím hrůzné události české historie, je především živým vyjádřením procesu lidské manipulace, citového prožitku a pevné víry ve svobodu lidské bytosti. Vyjádření o to výsostnější, že je vysloveno hudbou," přibližuje otevřeně a výstižně přínos komorní opery pro repertoár pražského Národního divadla šéf opery Jiří Heřman. Slavnostní premiéra díla psaného pro významnou umělkyni Soňu Červenou se uskuteční 9. dubna 2008 v Divadle Kolowrat.

"Projekty, které jsou svým tématem či zpracováním ojedinělé a mimořádné, jsou pro Národní divadlo a jeho diváky vítaným oživením. Platí to zejména pro operu Národního divadla, která se dostává do kontaktu se soudobými díly přeci jen méně často a která je téměř výhradně svázána s velkým jevištěm. Komorní opera Zítra se bude... se těmto zvyklostem vymyká, opera se tím dostává po čase i do studiového Divadla Kolowrat, což je dobře pro diváky, pro operu i pro samotné Divadlo Kolowrat," zohledňuje význam nové komorní opery v kontextu Národního divadla jeho ředitel Ondřej Černý.

V současnosti je projekce záznamu z hlavního přelíčení procesu s  Miladou Horákovou a dvanácti obžalovanými uložena v pražském Národním filmovém archivu. Státní bezpečnost záznam tehdy nechala pořídit v době od 31. května do 8. června 1950 v budově Státního soudu. Devítidenní politický proces je dodnes znám pod charakteristickým názvem "monstrproces", kdy v jeho průběhu byl manipulován celý národ našeho státu a později především vyvolal sérii dalších inscenovaných procesů, jejichž východiskem byly výslechové protokoly zosnované pod dozorem sovětských poradců vyšetřovatelským aparátem Státní bezpečnosti. Předem známé výsledky procesů, ve kterých se obžalovaní učili zpaměti textům a jednání vyšetřovatelů a vrchních orgánů bylo diktováno shora komunistickými mocnostmi, nesly v sobě různé teatrální podoby "boje o život" vesměs tragické či "groteskní" povahy. Dialogy jakoby neexistovaly, protože byly rozehrávány ze striktní formální stránky.

Pražští inscenátoři šli hudební cestou meditace, popřením dramatických postav. Proč? "Prázdný dobový obsah" dokumentárních textů je vyzval k možné formální podobě libreta, ve kterém postavy přejímají rozličné texty a nehovoří příliš samy za sebe. Tehdy lidé přítomní soudnímu přelíčení s Miladou Horákovou také nehovořili sami za sebe. Místa, kde se Horáková odchýlila svobodně od textů, libreto akceptuje a posouvá do vyšší symbolické roviny svobodného vyjádření. Herce libreto vybízí nejen ke stylizaci, ale i k herectví improvizovanému, autorskému a epickému. Dobového ducha mohou tak vnést do hry osobitým přístupem komentovaného postoje, to jest zcizujícího efektu Bertholda Brechta, odstupujícího od interpretovaných textů hlasem, jeho intenzitou a gesty. Na hercích stojí vyjádření svobodného odstupu od dokumentárních protokolů, záznamů i komentářů.

"Opera Zítra se bude..., napsaná na dobové texty z komunistického procesu s Miladou Horákovou, je pro Národní divadlo kromě jiného ojedinělá i svým tématem. Náměty z nedávné české historie, navíc v takto syrové podobě, jsou na našich jevištích vzácné. Tvůrcům se podařilo získat skvělé interprety v čele s legendou českého (a nejen českého) divadla Soňou Červenou. Neznamená to ale, že chceme v Národním divadle dělat nějaké velkolepé manifestace a demonstrativní soudy nad komunistickým režimem. Březinova opera má spíše meditativní, introspektivní ráz. Díky tomu můžeme do okolností procesu s Miladou Horákovou, který představuje jedno z českých historických traumat, proniknout tiše a o to vnímavěji," vysvětluje svůj postoj k novému hudebnímu dílu Ondřej Černý.

Emotivně by měla vtáhnout do dění opery nejen Březinova hudba, ale i scénografie Daniela Dvořáka, který vyšel ze základního principu užití stěny polopropustného zrcadla mezi jevištěm a hledištěm. "Zasvěcováním scenérie, intenzitou světla před nebo za zrcadlem se docílí toho, že diváci se zrcadlí částečně, úplně nebo vůbec ne, například najednou se uvidí v soudní síni. Je to snaha po sugesci jednoduchým optickým klamem. Abychom byli schopni realizovat jednotlivé situace, použijeme jednoduchý mobiliář. Veškerý děj na jevišti se odvíjí od rudého pozadí, které by mělo být tvořeno naskládanou látkou, kterou byly potaženy na různých akcích tribuny tak, jak si to všichni pamětníci pamatujeme," přibližuje Dvořák svůj scénický princip.

Použití kostýmů bude podle scénografa Daniela Dvořáka odrážet dvě významové roviny: náznak dobových reálií a nadreálný svět. Střídání rovin podtrhne měnící se identity postav. Muzikanti instrumentálního souboru PurPur by měli být v neutrálních barvách ve funkci masy. Přejímat party budou jak dívky z Canti di Praga, tak děti z Kühnova dětského sboru. Hudebně operu nastudovali dirigent Marko Ivanovic společně se sbormistry Jiřím Chválou a Janem Krejčíkem.

Většina umělců se současně shoduje na velkém přínosu hlavní umělkyně, k níž se Jiří Heřman s obdivem vyjádřil: "Soňa Červená je umělkyně, která se celou svou bytostí dokáže odevzdat slovu i hudbě zároveň. Při každém setkání s ní zažívám přítomnost životní moudrosti a jedinečnou radost ze života. Její profesionální přístup k divadlu je fascinující ."

Soňa Červená se bude na jevišti pohybovat v neutrálním kostýmu: "Její černý jednoduchý kostým bych přiblížil typu, ve kterém celý život vystupovala Edith Piaf. Velmi střídmý, který neevokuje žádný obsah. Tento obsah dává herec svým herecko -pěveckým výkonem. Nechtěl jsem jít ani cestou abstrakce, to jest do zcela neutrálního roucha, protože by postava zase ztratila kontakt s realistickými prvky, které se v textu objevují," líčí Dvořák své záměry a živě doplňuje zmínku o největším z reálných prvků v kostýmech: "Je tam univerzální komentátor (Jan Mikušek), protihráč Soni, který je nesmírně důležitý. Má standardní dobový kostým, ale látka bude potištěna novinovými články a titulky odsuzujícími Miladu Horákovou, například pracující ČKD žádají nejpřísnější potrestání. On vznese dobový detail atmosféry, čili největší realitu, kterou jsme chtěli použít a dál už jsme nechtěli jít."

Výslednou podobu scénické realizace nové opery Daniel Dvořák shrnuje do obecné platnosti otevírajícího hluboké zamyšlení: "Nemám tím na mysli realismus ve smyslu realistického převodu procesu na jeviště, od toho jsou filmové dokumenty. Divadlo je svou povahou stylizované a musí reálné příběhy traktovat v nějaké stylizované podobě, k čemuž se nejlépe hodí opera, protože ve své podstatě je tak stylizovaná, že se vlastně i velmi obtížně s realitou slučuje."

Pěvci jsou pro mne médium, nikoliv postavy ztvárňující muže nebo ženy

Aleš Březina je v současné době ředitelem Institutu Bohuslava Martinů. Aktivně rozvíjí u nás a v zahraničí svou muzikologickou, organizační, dramaturgickou a skladatelskou činnost. Přispěl významně do fondu filmové kinematografie spoluprací na filmech Knoflíkáři, Musíme si pomáhat, Horem pádem, Kráska v nesnázích a Obsluhoval jsem anglického krále. Ve spolupráci s režisérem Jiřím Nekvasilem se podílel na dvou dokumentárních filmech pro Českou televizi: Bohuslav Martinů: Návrat z exilu (1998), Martinů a Amerika (2000). Na scéně Národního divadla v Praze ztvárnil před pěti lety roli Marnixe v opeře Mořský geus Františka Škroupa. Do Divadla Kolowrat přichází se svou první operou.

Jak se zrodila vaše první společná spolupráce se Soňou Červenou a Jiřím Nekvasilem na nové opeře Zítra se bude...? Když byl Jiří Nekvasil šéfem opery Národního divadla v Praze, nabídl Soně Červené postupně dvě role, které ona nepřijala. Potom jí navrhnul, aby si sama vybrala, v jaké roli by chtěla vystoupit. Soňa se na mne obrátila, jestli bych pro ni nenapsal operu. Kdysi jsem pro ni sice složil melodram A-ha!, který měl premiéru na Mezinárodním festivalu melodramu v Praze, ale operu jsem nikdy nepsal. Soňa ovšem vždy dokázala lidi odhadnout, a tak jsem se rozhodl, že to zkusím, když mi tak věří, že bych to dokázal.

V  jakém časovém horizontu je možné operu datovat od doby hledání tématu po dokončení libreta? Téma jsem hledal asi šest měsíců v roce 2004, a pak jsem Soně nabídl tři různá a ona si z nich vybrala proces s Miladou Horákovou. Věděl jsem, že kdysi bylo přáním Jiřího Nekvasila věnovat se divadlu i jako autor libret. Dělali jsme spolu několik dokumentárních filmů a já mám velkou důvěru v jeho smysl pro dramaturgii. Libreto je naším společným dílem. Rozhodli jsme se ho sestavit z autentických dokumentů. Zabralo nám to asi rok a půl, protože materiálu bylo hodně. Teprve v polovině roku 2006 jsme měli definitivní verzi libreta.

Hudbu jste jistě promýšlel už při psaní nového libreta. Kdy jste partituru dokončil? Hudbu jsem samozřejmě promýšlel během vzniku libreta, premiéru jsme měli domluvenou na březen 2007, mezitím ale došlo k různým výměnám ministrů kultury, ředitelů a šéfů opery Národního divadla. A tak došlo k několika odkladům a nakonec jsem partituru opery definitivně dokončil v létě 2007. Nové vedení Národního divadla v Praze naštěstí o uvedení mé opery velmi stálo, jen z rozpočtových důvodů se posunula premiéra na duben 2008.

Jak se vyvíjela vaše hudební představa související s obsazením ? Na začátku jsem měl jasnou představu, že jsem chtěl Soňu Červenou a ještě jeden vysoký hlas a sbor. Po odstoupení Dětské opery Praha z projektu jsme svěřili sólové party malých rolí dětem z  Kühnova dětského sboru. Těžké sborové party si vzaly na starost odchovankyně pana profesora Chvály, které Kühnovým dětským sborem kdysi prošly a mají dnes vlastní sbor Canti di Praga. Sboristky jsou dívky, které si totalitu nijak zvlášť nepamatují. Mají více rolí, někdy jsou publikem procesu, někdy písařky zapisující si každé slovo. Jsou dychtivé nebo rozhořčující se pracující či šokované a zastrašené až skoro jako děti. Někdy navrhují, kdo by se ještě mohl zúčastnit procesu. V kontrastu k hlasu Soni Červené bude ostatní role zpívat a recitovat kontratenor.

Proč jste se rozhodl vrátit se do bolestné historie našeho státu a oživit opět téma procesu s Miladou Horákovou? Myslím si, že neexistuje lepší téma pro českého autora a české hudební divadlo než je toto téma. Má všechny prvky silného operního dramatu a zachycuje mašinérii doby. Je to taková až verdiovsko - pucciniovská tématika. Sama okolnost, že některé archivy se začaly otevírat po roce 2000, mi přišla nesmírně zajímavá. Kolem případu Milady Horákové se nová fakta vynořila teprve kolem let 2002 - 2003. I dnes je velká politická nevůle soudů, odsoudit a dosledovat lidi, kteří prokazatelně mučili vězně pro nedostatek důkazů. S  tehdejší prokurátorkou Ludmilou Brožovou - Poledňovou byl až vloni zahájen první proces, ve kterém někdo byl souzen a odsouzen za prokazatelnou justiční vraždu. Přitom tehdy byli bez důkazů lidé odsouzeni k vysokým trestům včetně čtyř trestů smrti, aniž by cokoliv bylo dokázáno, aniž by se přiznali. Na jedné straně je v tom tehdejším procesu všudypřítomná ohromná manipulace, touha zastrašit lidi a zahnat je do jejich koutů, vynutit si poslušnost národu. Na druhé straně je tam ohromná mravní síla i psychická, kterou Milada Horáková prokázala. Její případ má podle mne velkou emocionální sílu.

Analyzoval jste velké množství dobových materiálů, prošel jste si otevřené archívy. Jak byste charakterizoval svou přípravnou fázi a svůj pohled na Miladu Horákovou? Sledoval jsem její politickou kariéru ve třicátých letech, její činnost v ženském hnutí, četl jsem její dopisy, poslouchal jsem její rozhlasové projevy, obecnou literaturu typu Budování státu Ferdinanda Peroutky, bavil jsem se s historiky. Horáková je pro mne gándhiovskou figurou, která nedokáže nenávidět ani svoje katy. Ona burcuje jen tím, jak se chová. Je u ní samozřejmě silná víra v Boha, ale mě ta její připadá ještě silnější, než ta běžná křesťanská, její přístup k životu a zejména ke smrti se mi zdá být až buddhistický. V životě byla velmi aktivní a úžasně pracovitá. Gándhí přežil a snažil se za něco bojovat, zatímco Horáková se stala obětí.

Jaké konkrétní autentické texty se v opeře objeví? Zápis o procesu, program náčelníka StB z Českých Budějovic z 16. března 1948, který ukazuje, s jakým předstihem a jakým způsobem byl komunistický proces připravován. Libreto obsahuje zápis o zatčení, kde jsou sepsány dokumenty a předměty Miladě Horákové, které byly zabaveny. Tím je navozeno zdání určité preciznosti a exaktnosti procesu. Pak je tam výběr a příprava procesu, to je část, ve které se prochází materiály a ve které se nejvíc ukazuje manipulace procesu, kdy je známo, v jakých intencích má být proces veden a co jím má být demonstrováno. Nezbytnou částí je výslech Milady Horákové, který pouštíme z rozhlasového záznamu. Je z něj cítit míra nenávisti a manipulativnosti, prokurátoři ji nenechají domluvit, snaží se skákat do řeči a mást ji. Postavili ji tak do role ženy, která je ochotna jít přes mrtvoly i ve svém nejbližším rodinném okruhu.

Aleš Březina Aleš Březina
Důležitá je řeč Milady Horákové, ve které říká nezlomeně všechno, co chce, aniž by byla naplněna negativní energií. Říká, že by lhala, kdyby změnila své přesvědčení, které se formovalo pod vlivem nejvýznamnějších osobností Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Na její obžalobu máme reakci v podobě zhudebnění dvou dopisů rozhořčených pracujících, které jsem vybral z pěti obrovských krabic plných obdobných dokladů. Existuje jich tisíce, lidé je dostávali i předtištěné a museli je podepsat, aby nebyli vystaveni postihu. V závěru je žádost o milost, kterou sepsal otec Milady Horákové s její tehdy šestnáctiletou dcerou Janou, a pak už dopis na rozloučenou, který Milada Horáková napsala několik hodin před smrtí své rodině a který tehdy zlobou naplněná justice ani nepředala adresátům. Dostal se k dceři Horákové až v devadesátých letech. Rozsudek jsem zhudebnil jako antický sbor. Vložil jsem do libreta také dokumentární pasticcio vyrobené z textu Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude , které jsem rozstříhal na jednotlivá slova, smíchal, náhodně vylosoval a zhudebnil. Vyšel z nich zajímavý budovatelský patos, který se snaží nesmírně apelativně burcovat a aktivizovat lidi. Slova  na sebe až dadaisticky narážejí a text se dostane do absurdní polohy. Chtěl jsem dostat do libreta právě tuto atmosféru a jsem moc rád, že mi Pavel Kohout dal svolení užít jeho text jako stavební materiál části mého libreta. Samotný proces je inscenován jako divadelní představení, ve kterém má být něco demonstrováno, aniž by byla jakákoliv snaha o vyšetření toho stavu věcí.

Operu navštíví pamětníci nebo lidé, kteří znají záznamy a fotografie z  procesu s  Miladou Horákovou. V autentických záznamech figurovalo mnohem více mužů ve srovnání s vaším jevištním ztvárněním... Pěvci jsou pro mne médium, nikoliv postavy ztvárňující muže nebo ženy. Kdybych použil mužský sbor místo ženského, dostala by se do opery určitá nepříjemná bručivá naléhavost. Chtěl jsem naopak, aby má hudba byla projasněná.

Jakou jste zvolil instrumentaci ke svému záměru projasněné hudby? Potřeboval jsem nástroje, které nabízejí co největší rozsah a kontrastnost. Smyčce znějí výborně v hloubkách a výškách, basklarinet a fagot mají úžasné barvy, u cembala se mi líbí konkrétnost a ostrost zvuku. V repetitivních pasážích zní cembalo neúprosně a zároveň neosobně. K nim jsem přidal perkuse a starý psací stroj.

Z jakého hudebního principu jste vycházel při zhudebnění dokumentárních textů? Hlavní princip je neztotožnění, postavy mají mnohonásobné identity. Soňa Červená recituje nebo zpívá vrchního prokurátora, stane se otcem Milady Horákové nebo přednáší slova Milady Horákové. Ani děti, které jsou v opeře za prokurátory, nezpívají jejich slova, ale charakteristiky postav představovaných v předchozí fázi. Kdybych chtěl, aby každý ztělesňoval nějakou postavu, zabředl bych do psychologismu, který je mi úplně cizí. Hudba by musela být psychologizující a vyjadřovat duševní stavy postav. Dostal bych se tak do nešťastných souvislostí, postavy by byly patetické. Nechtěl jsem vytvořit hudební divadlo, které se bude snažit vzbudit v lidech prvoplánové emoce. Texty a jejich interpretace jsou pro mne v této opeře důležitější než psychologie postav.

Jakým způsobem jste se vyhnul psychologizaci v jednotlivých částech opery? Chtěl jsem, aby libreto mělo významový oblouk, a proto jsem se rozhodl pro řešení s prologem a epilogem, které mi současně navodí atmosféru dramatických padesátých let. Text obou krajních částí jsem nalezl v jedné silné básni Jana Vodňanského Oděvy levné a přitom tak divné. Rozhodl jsem se pro operu uzavřenou a číslovou. Každé číslo má svou tvář a vlastní rytmus. V hudebním ztvárnění libreta se tak vyskytují části belcantové, melodramatické, minimalistické, meditativní, a některé jsou dokonce založené na rockovém riffu. Jejich zhudebnění vychází z  demonstrujícího brechtovsko-weillovského divadla. Je to pestrá směsice. Chtěl jsem využívat i kontrasty různých časů, někde je nutné děj hudbou zpomalit a jinde zase zrychlit. Hudba má vytvořit určitou časovou strukturu, to je ostatně i jeden z hlavních úkolů hudebního divadla. Zhudebnění libreta bude mít svou zvláštní epičnost i oratornost. Po stránce výrazových prostředků bude opera velmi minimální. Nešlo mi o to, aby hudba časově a žánrově souvisela s padesátými léty. Divák se nedívá na dokumentární drama, ale na jevištní ztvárnění.

Nemůžeme mluvit o opeře s dramatickými postavami

Režisér Jiří Nekvasil realizoval za svou dosavadní uměleckou dráhu přes padesát operních a činoherních inscenací u nás a v zahraničí. Více než deset let se věnuje tvorbě hudebních pořadů pro Českou televizi. V letech 2002 - 2006 zastával post šéfa opery Národního divadla v Praze, kde nastudoval řadu oper, například Smrt Klinghoffera, Výlety páně Broučkovy, Adriana Lecouvreur, Její pastorkyňa, Řecké pašije, Tajemství, Děvče ze Západu. V Divadle Kolowrat se představí operou Zítra se bude... ve dvojí pozici, režiséra a vůbec poprvé také libretisty.

Jaké impulsy vás vedly ke vzniku nové opery, kde vystoupí přední česká umělkyně Soňa Červená? Se Soňou Červenou jsem chtěl pracovat, a proto jsem pro ni vymyslel komorní projekt do Divadla Kolowrat. První idea vznikla někdy na podzim roku 2002, kdy jsem hledal téma. Od skladatele Aleše Březiny po čase přišel impuls, který hledání tématu urychlil. Drama procesu Milady Horákové nebylo dosud zpracováno hudební formou, a protože je to věc, která se dotýká osobně i Soni Červené, rozhodli jsme se s Alešem politický proces hudebně-scénicky zpracovat.

Opera zpracovává výrazné politické téma soudního procesu. V reálu proces probíhal ve velkém prostoru, zatímco vaše inscenace se bude odehrávat v komorním prostoru. V Divadle Kolowrat neděláme rekonstrukci procesu, chceme evokovat jakousi pocitovou stránku věci. Nepředkládáme lineární příběh, ale spíš fragmenty, které vedou k zamyšlení a relativizaci, scénický tvar se tak tomu přizpůsobuje. Máme základní scénografický nápad s polopropustným zrcadlem, za kterým se budou odehrávat jednání. Zrcadlo nám umožní ukázat v obrazu určité prvky a zároveň přitáhnout diváky, protože diváci zobrazení v zrcadle budou součástí dění. Alešova hudba je velmi kontemplativní. V komorním prostoru má člověk možnost většího spoluprožití jednotlivých obrazů opery.

Jak byste charakterizoval tvůrčí proces vzniku opery? Ve výsledku je to dokumentární opera, ale není to opera, kde by byl vyprávěn příběh pomocí jednotlivých postav. Zhudebněné jsou v jistém smyslu nemúzické texty. Je dobré, že to není opera typu hraní postav. Nemůžeme mluvit o opeře s dramatickými postavami. Soňa Červená střídá texty Milady Horákové, vyšetřovatele a komentáře. Ale není to tak, že by Soňa hrála jen postavu Milady, různé texty užívá v kontrastu. Navíc mezi ní a Miladou Horákovou je i velký věkový rozdíl. U Soni Červené je důležitá váha její umělecké osobnosti, v opeře recituje a zpívá. Libreto má čtrnáct zastavení jako křížová cesta, což nebylo záměrem. Náhodou nám to tak vyšlo. Příjemně nás překvapilo, že libreto je strukturované jako politické utrpení.

Práce na opeře prošla určitým vývojem. Původní představa byla, že se Soňou Červenou bude vystupovat Dětská opera Praha, která od projektu odstoupila poměrně pozdě až koncem listopadu loňského roku. Nastudování opery se zřekla i Jiřina Marková, která měla ztvárnit zástupkyni dobové ideologie. Její role byla nahrazena kontratenorem Janem Mikuškem, jenž bude politickým pracovníkem zosobňujícím moc. V původní ideji byl kontrast, že část textů budou zpívat děti jako zmanipulovatelní hráči, po odstoupení sboru vstoupila do projektu děvčata z Canti di Praga. V poslední fázi příprav inscenace zůstaly děti jen v sólových výstupech, kde ztvární role prokurátorů. Texty budou v bizarním kontrastu zpívat děti z Kühnova dětského sboru.

Proč jste do opery zakomponovali dětské party? Mohl byste přiblížit záměr bizarního kontrastu, který inscenace nabídne? Jedná se o kontrast relativní dětské nevinnosti a zároveň té dobové manipulace, která provázela mnohé lidi od útlého věku v období totality. Na školách se psali dopisy na odsouzení a popravy. Dopisy dětí jsou dochovány a je vidět, jak byl celý národ zmanipulován. Takže motiv dětství nebyl jen v nevinnosti, ale je prostoupen v několika vrstvách, a proto jsme se rozhodli dát do opery přítomnost dětí. Současně je to stylizace, která dává opeře nový obsah. Kořenem nápadu byla také idea, že proces připomíná pionýrskou besídku a na ní se vrstvily další roviny, aby vyšla ještě více zrůdnost a současně bezradnost lidí, kteří se ocitli v soudní síni bez vlastní viny.

Z jakého důvodu jste upřednostnili v libretu výslech Milady Horákové s prokurátorem Vieskou? Scénu s ním jsme zvolili proto, že nám přišla nejagresivnější a nejhrůznější, on ji nepustil vůbec ke slovu. V procesu se zaměňují základní práv-

nické pojmy. Obžaloba byla zároveň obžalobou a téměř rozsudkem již ve svém počátku, protože se vědělo, jak vše dopadne.

Na rozdíl od jiných odsouzených, kteří se odpovědi procesů učili zpaměti, Milada Horáková neváhala si najít svou vlastní řeč. Milada Horáková si zachovala svou lidskou tvář. Jednalo se o politickou vraždu ženy, kdy byl zavražděn nevinný člověk. Svůj názor si uchovala v jinotajích. Citujeme v opeře Horákové závěrečný dopis "Jděte na louky a do lesů...", který dostala rodina až v devadesátých letech. Domnívám se, že Horáková je zřejmě vyzývá k odchodu, že je to tajná výzva k emigraci.

Ozvou se v inscenaci opery autentické zvukové záznamy? Scéna výslechu je poskládaná jako chorál ze zvukového rozhlasového záznamu. Jinak ostatní texty budou zhudebněny stylizací. Chtěli bychom libreto pozdvihnout zhudebněním do mystičtější roviny, dát mu rozměr atmosféry doby, moci a naléhavosti.

V čem podle vás přetrvává tehdejší naléhavost do naší současnosti? Nemůžeme se tvářit, že proces je už zapomenut. Vždyť až v uplynulých měsících došlo k procesu s žijící prokurátorkou Ludmilou Brožovou- -Polednovou, které je dnes jedenaosmdesát let. Vyrovnání s minulostí nebylo dostatečné. Naše komorní dílo nechce nic řešit, ani apelovat, ale vést k zamyšlení jak nad procesem, tak nad formou hudebního divadla.

Poslechem záznamů jsme si uvědomili, že praktiky manipulace jsou stejné a varování před ní tu v různých podobách zůstává.

Musíme mít se soudobou hudbou trpělivost

Operní pěvkyně, muzikálová a činoherní herečka Soňa Červená svou spolupráci s operními domy v Praze navázala již před svou emigrací do Německa a Spojených států amerických. V padesátých letech hostovala na scéně Stavovského divadla v roli Cherubína Mozartovy opery Figarova svatba a ve Smetanově divadle dvakrát vystoupila jako Carmen. Na jeviště pražského Národního divadla se vrátila po emigraci, v roce 2002 ztvárnila symbolicky pantomimickou roli Osudu stejnojmenné opery Leoše Janáčka, kterou nastudoval americký režisér Robert Wilson, jenž ji v době její emigrace angažoval

do řady svých hudebních projektů. Vloni se představila opět v Národním divadle v roli Vypravěče ve světové premiéře opery Slzy Alexandra Velikého soudobého skladatele Tomáše Hanzlíka. V nejnovější opeře skladatele Aleše Březiny Zítra se bude... vystoupí v Divadle Kolowrat v hlavní roli.

O jakém námětu nové opery jste uvažovala a proč jste ke společnému projektu vyzvala právě Aleše Březinu?
O společném projektu s  Alešem Březinou jsem začala uvažovat, protože si jeho skladatelské tvorby velmi vážím. Přemýšlela jsem dlouho nad námětem nové opery. Šlo mi o nějakou výraznou českou ženu. Úchvatný je například život a osud Terezy Štolcové, která odešla z Čech do ciziny, kde se proslavila po celém světě a to nejen jako pěvkyně. Málo se u nás ví, že se stala múzou Giuseppe Verdiho, který pro ni napsal operu Aida a také Requiem. Ale nakonec jsme společně s Alešem Březinou pochopili, že nejdůležitější postavou právě v dnešní době je Milada Horáková.

Opera Zítra se bude... se objeví na repertoáru v Divadle Kolowrat v době, kdy nedávno byl v Praze otevřen soud justiční vraždy Milady Horákové s její bývalou prokurátorkou Ludmilou Brožovou -Polednovou. Opera se tak dostala do živé paralely k současnému dění ve společnosti. Jsem ráda, že vám téma i v této souvislosti připadá přitažlivé. Chtěla bych právě, aby si mladí lidé uvědomili, jakou důležitou roli sehrála Milada Horáková v naší historii. Z celého souboru jsem její jediný pamětník, ale nejsem na to pyšná. Je to ve mně tak hluboká rána, že nerada o tom mluvím. Aleš Březina skvěle zhudebnil protokolární texty a já sloužím dílu a text respektuji.

Jak jste se připravovala na nastudování nové opery? Snažila jsem se prostudovat vše, co bylo přístupné v archivech. O Miladě Horákové jsem viděla v archivu českého filmu šestihodinový dokumentární film, který je otřesný. Znovu jsem si uvědomila, jaká to byla velká a statečná žena. Mou matku stihl stejný osud jako Miladu Horákovou, jenže nebyla veřejně popravena, ale zemřela za nevysvětlených okolností v cele na Pankráci. Nerada o tom mluvím, protože osobní stanoviska a pocity se nemají brát na jeviště, ale osobní zkušenosti naopak mohou pomoci.

Setkala jste se ve své kariéře i s jinou politickou operou? Z historie opery mne namátkou napadá Giuseppe Verdi, který napsal operu o španělské inkvizici Don Carlos . Já osobně jsem kdysi ve Frankfurtu nad Mohanem spolupracovala s režisérem Jürgenem Flimmem, nynějším šéfem Salcburských festivalových slavností, na roli Matky v politické opeře Luigi Nona Al gran sole carico d'amore. Byla to zajímavá práce. Luigi Nono byl při zkouškách přítomen, navzdory svému politickému smýšlení na mne působil velmi sympaticky, pokorně a choval se opravdu jak gentleman. Také jsem v San Franciscu zpívala v opeře amerického skladatele Gunthera Schullera The Visitation , libreto psal skladatel na námět knihy Proces Franze Kafky.

Jaký máte vztah z pozice interpretky k vážné soudobé hudbě? Moderní vážnou hudbu mám ráda, zabývám se jí, nezavrhuji ji ihned, když se mi nepodaří jí na první poslech porozumět. Dříve se také říkalo, že Claude Debussy a Alban Berg se nedají poslouchat, a dnes už je to klasika. Musíme mít se soudobou hudbou trpělivost. Aleš Březina je skladatelem 21. století a jeho opera je pro změnu operou o inkvizici komunistické.

Na zkouškách, které jsem viděla, jste byla velmi koncentrovaná. Připomněla jste mi inscenace amerického režiséra Roberta Wilsona, se kterým jste dlouho spolupracovala. Našla byste nějakou podobnost mezi Wilsonem a Nekvasilem? Podle mne je při zkouškách nejdůležitější disciplína a koncentrace. Zkušenosti s Robertem Wilsonem určitě při práci v divadle úročím. Jeho metodu znám dobře a souhlasím s absolutní disciplínou a odevzdaností na jevišti, kterou on vyžaduje. Jiří Nekvasil jde také do hloubky situací a žádá maximum.

Kde a jak často navštěvujete operu?

Za operou jezdím do světa, nedávno

jsem viděla skvělé představení Hoffmanových povídek v Hamburku, kde mám svůj druhý kulturní domov. Každým rokem navštěvuji Salcburské festivalové slavnosti a někdy zajedu do Amsterdamu, kde mám přátele a dělá se tam výborná opera. Inscenuje u nich například často režisér Peter Sellars. Ale také jezdím ráda po vlastech českých, vždyť tady je bohatá dramaturgická nabídka! Hodně se zajímám o činohru, takže v divadle jsem téměř každý den!

Milada Horáková

(27. 12. 1901 - 27. 6. 1950)

Milada Horáková Milada Horáková
Česká politička, právnička. Od roku 1927 pracovnice Ústředního sociálního úřadu, od 1929 členka a funkcionářka Československé strany národně socialistické. Za druhé světové války v odboji; 1940 - 1945 v koncentračním táboře. Od roku 1945 členka ústředního výboru národně socialistické strany, předsedkyně Rady československých žen, poslankyně Národního shromáždění a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů. Po únorovém puči 1948 odešla z politického života (10. března 1948 se vzdala mandátu), 1949 v souvislosti s komunistickými protidemokratickými represemi zatčena a obviněna z velezrady a špionáže. 1950 v zinscenovaném procesu (s takzvanou skupinou dr. Horákové) odsouzena k trestu smrti a popravena. Rozsudek vyvolal rozhořčené protesty demokratické veřejnosti celého světa; zrušen 1968, soudní rehabilitace až 1990.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.