pondělí, 8. červenec 2019

Tomáš Jamník oživuje Ševčíkova génia

Napsal(a) 

 , foto Herbert Slavík foto: Herbert Slavík

Sám říká, že má troufalé plány, ale nutno říct, že se mu daří je uskutečňovat. Jeho Vážný zájem na podporu domácích koncertů stále přichází s něčím novým, (naposledy s webovou aplikací, kde si můžete objednat třeba i soudobou skladbu), Akademie komorní hudby pro mladé studenty stále koncertuje a vzdělává. V létě spouští další počin, tentokrát ve spolupráci s druhým uměleckým vedoucím Josefem Špačkem. Letní akademie a festival nese jméno Otakara Ševčíka.

Proč a jak vznikla myšlenka na založení Ševčíkovy akademie? Kdy tě to poprvé napadlo? Poprvé jsem na to pomyslel, když jsem začal v rámci Karajanovy akademie hrát v Berlínské filharmonii. Hned první den jsem vnímal od ostatních muzikantů velkou vřelost, všichni se snažili hledat společná témata, o kterých jsme se mohli bavit. A bez přehánění vždycky zazníval Ševčík. Skoro každý, když zjistil, že jsem z Čech, se ptal na Ševčíka nebo ho nějak zmínil. Díky tomu jsem si uvědomil, že Ševčík je velice známá značka. A co mě taky zarazilo – lidi ho zmiňovali napůl v legraci, protože je dneska často spojovaný s přehnaným drilem. Ale málokdo přesně ví, jak obrovské dílo nám tady zanechal. Je z něj znám jenom malý zlomek, většinou dílčí cvičení pro levou nebo pravou ruku. A proto vzniká mylně pocit, že Ševčík rovná se bezmyšlenkovité cvičení, gymnastika pro prsty, kterou mnozí vnímají jako přežitek. A tehdy jsem si uvědomil, že by bylo zajímavé se do toho tématu víc ponořit, protože jsem toho o něm věděl málo, i když jsem s ním vyrůstal. Odmalička mi ho pan profesor Škampa dával vedle stupnic, etud a přednesů.

 , foto Vážný zájem foto: Vážný zájem

A jak jsi Ševčíkova cvičení v průběhu svých studií vnímal? Měl jsi taky pocit zbytečného drilu? Vždycky velice pozitivně, protože člověka přirozeně donutí uvažovat systematicky. V tom pro mě asi tkví největší genialita jeho metody. Ševčík myslel na to, že jakýkoliv technický problém, který na nástroji mám, rozeberu na jednotky a potom na nich odděleně pracuji – jeden mikropohyb x-násobným opakováním vylepším, pak druhý, třetí a ve výsledku jsem schopen zahrát ty nejsložitější věci. Díky tomuhle začali mnozí zaměňovat genialitu těch cvičení za přehnanou mechanizaci a jakousi nehudebnost. Ale Ševčík tím chtěl naznačit, že jakmile člověk dokáže ovládat své tělo přesně, jak chce, může pak na pódiu dělat cokoliv. Takže já jsem to vždycky vnímal jako takovou nástrojovou jógu. Asi nejgeniálnější opusy Ševčíka spočívají v jeho analýzách nástrojových koncertů. On vzal partitury všech nejznámějších koncertů, a nejen že je zeditoval, ale ke všem taktům napsal jednotlivá cvičení. Takže když je člověk při studiu některého z těch koncertů v koncích a už není schopen vydávat energii, aby transformoval svoji interpretaci, Ševčík mu dává návod a říká mu: hele, kamaráde, vyzkoušej si to takhle. A tím většinou dojde k nějakému čistšímu osobnímu provedení.

Hráli Ševčíka i všichni ti muzikanti, se kterými ses v Berlínské filharmonii potkával? Ano, samozřejmě. Kdy jsme teď před pár týdny založili Ševčíkův institut, oslovil jsem některé kolegy, aby se k jeho osobnosti vyjádřili, mezi nimi i mého mentora z Berlínské filharmonie, koncertního mistra Ludwiga Quandta. Poslal jsem mu mail a čekal jsem týden, dva týdny, až jsem si říkal, že už nic nepřijde. A potom poslal odpověď, ve které se svěřuje, jak zásadní pro něj Ševčík byl, a dokonce tam píše: „Kdybych necvičil Ševčíka, nikdy bych se nestal koncertním mistrem Berlínské filharmonie.“

 , foto Herbert Slavík foto: Herbert Slavík

Tys říkal, že dneska je znám jenom zlomek jeho metodiky. Co to způsobilo? Jednak je to dáno tím, že tvořil na různých místech a velká část rukopisů ještě není dohledaná. Navíc je absence analýzy, kolik toho vůbec je. Neexistuje žádný zdroj, kde by se člověk podíval na to dílo ve svém celku. Jeho první motivace, proč začal psát metodiku, byla totiž ta, že se chtěl sám zdokonalit a prohlásil, že v tu dobu neexistovala žádná dobrá cvičení. Proto je začal sestavovat sám a vzhledem k tomu, že byl úžasně pracovitý, vzniklo během jeho života ohromné množství opusů. Je toho tolik, že smrtelník nedokáže vůbec pochopit, jak to má celé zapadnout do sebe. Zároveň známe poměrně málo o Ševčíkově životě, on měl údajně syna, kterého počal se svou láskou v Kyjevě... Takže je to velká výzva. Prvním viditelným úspěchem je vydání opusu č. 2 u Bärenreiteru, na kterém jsem pracoval poslední roky, dostal jsem se díky tomu k autografu, který se považoval za ztracený, a zjistil, že mezi rukopisem a pozdějším vydáním je spousta zásadních nesrovnalostí.

Co bys byl rád, aby si i ta nejmenší děcka odnesla, až budou odjíždět? Co by si měli absolventi o Ševčíkovi pamatovat? No právě. Když člověk hraje skladby Dvořáka, Šostakoviče, Beethovena, nějakým způsobem si za těmi notami představuje osobnost skladatele. U metodiky nastává to, co jsem zmiňoval na začátku. Člověk za ní vidí hlídacího psa. Ale Ševčíkovi studenti vzpomínali, že učíval celý den – leckdy vynechal i jídlo, aby se jim mohl věnovat intenzivně – a večer si vždycky vyšetřil čas, aby si s nimi sednul a popovídal. Tak to klobouk dolů. A když na sklonku života přemýšlel, co udělá s tím ohromným bohatstvím, které měl, inicioval založení Ševčíkovy koleje na podporu talentovaných nemajetných studentů. Bohužel zasáhly dvě věci, Ševčíkova smrt a druhá světová válka, která to úplně rozprášila. Ale byla tady instituce, které Ševčík věnoval skoro milion a půl, na tehdejší dobu ohromný obnos. Takže Ševčík nejen jako přísný učitel, který ví, jak z tebe vydolovat to nejlepší, ale taky velkorysý frajer a kamarád.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 7/2019 (koupit)

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.