Rakouská flétnistka Veronika Blachuta (* 12. 6. 1993) se letos stala absolutní vítězkou Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga 2011. Ta byla vypsána pro dechové nástroje: flétna, hoboj, klarinet, fagot a trubka. Během koncertního turné laureátů soutěže jsem měl příležitost udělat s Veronikou krátký rozhovor.
Veroniko, jak ses ke hře na flétnu dostala? V šesti letech jsem začala hrát na klavír na vídeňské Hudební škole J. S. Bacha. Zde jsem chodila na školní koncerty, kde jsem měla příležitost slyšet také flétnu. Moc se mi líbil její zvuk a byla jsem jí doslova fascinována. Na klavír však hraji ráda dodnes.
Toho si nešlo nevšimnout, během festivalu jsi vedle flétny cvičila na klavír prakticky denně. Hraje někdo u vás v rodině na nějaký hudební nástroj, měla jsi doma inspiraci? Vůbec ne, u nás v rodině nikdo na nic nehraje, jsem tedy první! (smích)
Byl zde tedy někdo, díky komu jsi se k hudbě a hře na flétnu dostala? Vlastně to byli ostatní spolužáci z hudební školy, které jsem měla příležitost slyšet hrát na koncertech. Flétnami mně učarovala krásným zvukem, ale i samotný nástroj se mi fyzicky líbil.
Máš nějaké oblíbené skladatele či žánr, který ráda hraješ či posloucháš? Obecně mám ráda francouzské skladatele z období romantismu. Jejich díla mi připadají velmi emotivní. Na druhou stranu je zde spousta dalších autorů, které ráda hraji, jako třeba Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart a další.
V tvém životopise jsem se dočetl, že máš za sebou řadu soutěžních úspěchů, nejen v Rakousku, ale také Belgii, Polsku, Srbsku a nyní i v České republice. Čeho si ve své kariéře považuješ nejvíce? Samozřejmě vítězství na soutěži Concertino Praga (smích). Ne, vážně, Concertino považuji za svoji největší soutěž, navíc zde vedle flétny byly i další soutěžní obory, což bylo pro mne nové, a také proto si svého absolutního vítězství hodně cením.
Když jsme se dostali ke Concertinu, jaké pro tebe bylo nahrávání v Rakouském rozhlase, kde jsi vytvářela svoji soutěžní nahrávku, bylo to jednodušší, nebo naopak těžší, než když hraješ před publikem a porotou? Tak především to pro mě bylo vůbec poprvé, co jsem nahrávala ve studiu. Měla jsem úplně jiný pocit, takový „nesoutěžní“, protože, jak bylo řečeno, nebyli tam žádní posluchači, pouze červené světýlko, které se rozsvítilo, když běželo natáčení. Svým způsobem to nebylo jednoduché, pro mě jsou totiž diváci velmi důležití, potřebuji s někým sdílet hudbu, kterou hraji. Představila jsem si proto, že jsem na koncertě, kde musím podat skvělý výkon a snažila jsem se, jak jsem nejvíce mohla. To mi pomohlo.
Jak je vidět, tvoji snahu ocenila i porota… Myslíš, že Concertino Praga ti dalo i něco jiného než ostatní soutěže? Určitě ano. Důležité byly události, které na soutěž navazují, čili vystoupení s orchestrem v pražském Rudolfinu a následně turné po jižních Čechách. Vystoupení s profesionálním orchestrem (účinkoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu SOČR pod vedením Jana Kučery – pozn. aut.) byl úžasnou zkušeností, navíc v tak velkém sálu a před rozhlasem a televizními kamerami! Opravdu jsem si jej užila. Moc se mi také líbil Jihočeský festival Concertino Praga, kde jsem měla možnost vystoupit a setkat se s dalšími soutěžícími. Bylo zajímavé vidět a slyšet další účastníky z různých zemí. Byla to pro mě velká příležitost. Myslím, že to je něco, co spousta soutěží nenabízí. Během pobytu jsem měla možnost se spřátelit s novými a zajímavými lidmi. Hodně se mi líbilo v Praze a pak v jižních Čechách, kde jsme vystupovali na několika překrásných zámcích. Tohle byl můj vůbec první pobyt v České republice a ráda bych se sem ještě někdy v budoucnu vrátila.
Máš nějaké koníčky? Ano, jistě. Mám sice velmi málo času, protože jsem studovala na gymnáziu a vedle toho na hudební škole, ale když to jde, snažím se hodně sportovat. V létě jezdíme s rodiči na dovolenou do Řecka, kde pravidelně surfuji na moři. Občas se také věnuji horolezectví.
Horolezectví?! Není to pro hudebníka trochu nebezpečné? Přece jen, je to velká zátěž na prsty. (smích) Ne, je to OK. Nedělám nějaké extrémní lezení, ale spíš rekreační. Je ale pravda, že musím být opatrná. V zimě jsem často jezdila na snowboardu, což byl můj oblíbený sport. Minulý rok jsem ale měla dost ošklivou nehodu, při které jsem si zlomila paži. Tehdy jsem si řekla, že se snowboardingem skončím, bylo to pro mě příliš nebezpečné. Sport jako takový však považuji za důležitý, zejména pro hudebníky, kteří se potřebují pohybovat. Několikahodinové denní hraní na nástroj potřebuje změnu, je dobré posílit si také ostatní svaly a umět je i uvolnit.
Co tě po Concertinu čeká? Jsou to zejména zkoušky na salcburské Mozarteum, kam bych ráda nastoupila do třídy Martina Koflera, který je také sóloflétnistou Mnichovské filharmonie…
…a také bývalým laureátem Concertina Praga. Jako pedagog, mimo jiné, připravil na soutěž absolutní vítězku z roku 2009, rakouskou flétnistku Danielu Koch. Ano, pan Kofler je vynikající hudebník a strašně ráda bych u něj studovala. Ale prosím, kdybych ty zkoušky neudělala, nepište o nich do rozhovoru! (smích)
Máš nějakou představu o své budoucnosti, co bys ráda dělala? Ano, ráda bych se jednou stala sóloflétnistkou nějakého významného orchestru, třeba jako Martin Kofler, ale také bych chtěla pokračovat v sólové kariéře a hrát komorní hudbu. Zkrátka mít možnost účinkovat na spoustě hezkých a zajímavých koncertů…
