V neděli 26. dubna 2026 zazářila v Praze Jiskra božského génia a uvedla všechny zúčastněné do velkého vytržení. Jeden z posluchačů událost popsal jako „hudební hostinu, při níž se v těle rozvibrují všechny buňky a naskakuje husí kůže“. Zazněla Mše Es dur z pera Franze Schuberta (1797-1828) z posledního léta skladatelova života v podání souborů Musica Florea (orchestr) a Collegium 419 (sbor). Ohlas přesáhl i do řad zkušených interpretů – jeden z nich se vyjádřil, že se jedná o dílo chvílemi jako z „jiného vesmíru“. Jenže tak tomu u Schuberta bývá: Běžně jej vnímáme jako osobnost známou z hodin hudební nauky, autora stovek písní a několika symfonií, obdivovatele Beethovena. A najednou přichází překvapení.
Program s názvem Jiskra božského génia vstoupil koncem dubna do velmi husté pražské koncertní nabídky, sahající od špičkových orchestrů až po komorní a populárně laděné programy. Mimo jiné zaznělo 29. dubna Mozartovo Requiem věnované památce Cyrila Höschla v podání Českého filharmonického sboru Brno a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Kdyby Mše Es dur Franze Schuberta zazněla v nastudování podobných těles, byl by to jistě také záslužný dramaturgický počin – zajímavé rozšíření etablovaných koncertních řad. Jenže s prováděním Schubertovy duchovní hudby se v Čechách příliš nesetkáváme. Výjimkou bylo mimořádné – a podobně odvážné – uvedení Schubertova oratoria Lazarus na Velikonočním festivalu duchovní hudby v Brně v roce 2012, kdy Český filharmonický sbor Brno zpíval pod taktovkou Helmuta Rillinga. Autorem tehdejšího nápadu byl muzikolog Vladimír Maňas.
Mimořádná událost rozezněla prostor pražského kostela U Salvátora. Rozsáhlou skladbu pro sóla, sbor a orchestr, kterou doposud v Čechách neuvedl žádný soubor specializovaný na historicky poučenou interpretaci, představil téměř osmdesátičlenný aparát. Soubory věnující se staré hudbě Schubertovu tvorbu u nás prakticky neuvádějí, na rozdíl od západní Evropy, kde se těší jejich soustavnému zájmu. Předloni na skvělém koncertě v Haagu v podání špičkového souboru specializovaného na starou hudbu The Orchestra of the Eighteenth Century, jejž založil legendární Frans Brüggen, zazněla mimo jiné Schubertova Pastýřka na skále v novodobé orchestrální úpravě. Interpreti zároveň bez zaváhání „vyšvihli“ i několik jeho dalších děl před zcela nabitým sálem centra Amare. Musica Florea se ale v případě Mše Es dur, jako již mnohokrát, vydala cestou u nás dosud neprošlapanou a zařadila koncert s dramaturgií sestavenou ze Schubertovy duchovní hudby dokonce do své hlavní koncertní řady s titulem „Musica Florea Bohemia“. Na první pohled by si někdo mohl klást otázku, co Schubert pohledává v cyklu orientovaném na českou hudbu. Odpověď je však prostá: skladatel má předky z Moravy a Slezska, otec se narodil v Neudorfu (dnešní Vysoká u Krnova) a matka ve Zuckmantelu (dnešní Zlaté Hory) v severovýchodním Slezsku…
Marek Štryncl přistupoval ke Mši Es dur ale i k ostatním dílům provedeným v rámci večera způsobem, který reprezentuje jeho dlouhodobý a studiem pramenů podložený interpretační postoj. Například tam, kde provozovací praxe v uplynulých obdobích lpěla na téměř dogmatickém oddělování dynamiky a tempa, Marek Štryncl tato dvě pásma přirozeně propojuje. Hudba dýchá. Zklidňuje se, když se stahuje do pianissima, a nabírá energii v dynamickém stoupání. Výsledek je emocionálně vřelý a nezaměnitelný. Dobové pedagogické spisy popisují právě tento princip jako samozřejmou součást interpretační kultury Vídně Schubertovy doby. Byl ale platný i v pozdějších dekádách 19. století. Že v dnešní době takový přístup občas rozčiluje některé pedagogy našich konzervatoří a akademií, je příznačné. Jsme stále v jistém smyslu na cestě osvěty v oblasti interpretace hudby starších období, včetně klasicismu a raného romantismu, stejně jako tomu bylo za doby muzikologů Davida a Michaely Freemanových. Kdo sleduje práci souboru Musica Florea soustavněji, tento postoj zná. Uplatňuje se v nahrávkách Dvořákových symfonií nebo Smetanovy Mé vlasti a pokaždé vzbuzuje tentýž dojem: hudba k posluchačům promlouvá, namísto pouhého „odříkávání“ partitury.
Již úvodní Kyrie některé z nás, posluchačů, doslova nadzvedlo ze židlí. Označení Andante con moto, quasi Allegretto nebývá v nahrávkách této skladby posledních dekád respektováno. Mše Es dur vyšla poprvé tiskem až v roce 1865 (téměř 40 let po skladatelově smrti), kdy přední německý romantik Johannes Brahms, který dílo hluboce obdivoval, anonymně připravil klavírní výtah pro nakladatelství Rieter-Biedermann. Dílo tak vstoupilo do světa v době plně rozvinutého romantismu, jehož estetika ztotožňovala hloubku výrazu s volnými tempy. K tomu posléze přistoupil i vliv ceciliánského hnutí 2. poloviny 19. století, jež důstojnost sakrální hudby spojovalo s potlačením světského vlivu zejména hudby operní. Přitom např. Heinrich Christoph Koch ve svém sborníku Musikalisches Lexikon z roku 1802 definuje Andante jako pohyb „držící střed mezi rychlým a pomalým“, a Johann Ernst Häuser v Musikalisches Lexikon (1833) upřesňuje, že Allegretto je „pohyb mezi Allegro a Andante, tedy o něco rychlejší než druhé“. Schubertovo „quasi Allegretto“ tedy není poetickým dovětkem, nýbrž jasnou instrukcí: neplout, neklesat do tíže hudebního toku, jít kupředu. Marek Štryncl se souborem Musica Florea tento pokyn uplatnil vědomě: Kyrie plynulo přirozeným krokem. Tříčtvrťový takt nesl živý impuls a schubertovský lyrický oblouk se mohl rozvinout v plném rozsahu. Mimochodem, na takové tempo si v Kyrie u této skladby netroufli ani Nikolaus Harnoncourt nebo Philippe Herreweghe.
Ve stejném duchu se oblouky klenuly a tempové proměny prolínaly všemi větami Mše. Dílo mimořádné hloubky a vnitřní naléhavosti o několik dekád předbíhá svou dobu a posluchač v něm slyší předzvěst Brahmse i Mahlera. V Agnus Dei zaznívají citace ze Schubertových písní, nezaměnitelně blízké světu Dvojníka (Der Doppelgänger), nebo snad dokonce parafráze na B-A-C-H? Fugy v Gloria a Credu svědčí o mistrné zběhlosti skladatele v kontrapunktu a připomínají, že Schubert plánoval pravidelné studium u Simona Sechtera, tehdy nejvýznamnějšího vídeňského pedagoga tohoto oboru a pozdějšího učitele Brucknerova. Již to nestihl: v listopadu roku 1828 jednatřicetiletý zemřel na tyfovou horečku. Hudební svět přišel o skladatele, o němž prý sám Beethoven prohlásil, že v něm přebývá jiskra božského génia. Sanctus přineslo opět okamžiky téměř kosmické: propady do jiné dimenze v hlubokých polohách střídaly výlety k nebeské klenbě sborového fortissima v As dur, které jako by nemělo strop ani hranice…
Dramaturgická rozvaha, s níž byl sestaven program večera, se naplno projevila v závěru. Po konfrontaci s existenciální tíží Mše zaznělo Salve Regina jako útěcha – návrat z absolutna do mateřské náruče, tichá oáza pro unavené poutníky. A právě když si posluchač oddechl, přišlo Magnificat C dur: radostné, živé, skoro mozartovsky průzračné. Sbor a orchestr se s námi rozloučily nikoli v zamyšlení, ale s energií a světlem – a bylo to přesně to, co po náročné duchovní cestě večerem bylo třeba.
Ze sólových výkonů zasluhuje zvláštní zmínku soprán Terezy Zimkové, který se naplno rozzářil v Regina Coeli. Její jiskřivý, kultivovaný hlas se širokou škálou výrazu se pohybuje s přirozenou lehkostí od lyrické něhy po zářivé výšky. Doposud je spojena především se starou hudbou – od roku 2019 je stálou účinkující Collegia 1704 a vystupovala na prestižních evropských pódiích od Vídně až po Paříž a Madrid. „Schubertovský“ koncert byl podle jejích vlastních slov jedním z prvních „výletů do romantismu“. Soudě dle jejího brilantního výkonu tento výlet rozhodně nebyl poslední.
Sólo v prvním tenoru ztvárnil Martin Javorský, zpěvák s neobvyklým hudebním příběhem. Původně laureát mezinárodních soutěží v oboru hry na trubku se posléze „zamiloval“ do belcanta a absolvoval magisterské studium zpěvu na HAMU pod vedením prof. Ivana Kusnjera. V jeho podání bylo slyšet vše, co Schubertova hudba potřebuje: lyričnost, lehkost, barva bez přemíry vibrata i jemné doteky operního světa, nikdy však na úkor stylu. Mimořádně vhodný interpret, jehož jméno stojí za zapamatování i mimo oblast staré hudby – ostatně nominace na Cenu Thálie 2025 za roli Rodolfa v Pucciniho Bohémě napovídá, že jeho umělecká dráha se rozvíjí přesvědčivě i na zcela jiných pódiích.
V altových sólech zazářila Sylva Čmugrová – hlas nezaměnitelné krásné barvy, zpěvný a přirozený, jedna z nepřehlédnutelných stálic nejen koncertů souboru Musica Florea. Obdobně přesvědčivý byl basový part Jaroslava Noska, jehož kultivovaný projev dodal dílu potřebnou oporu. Příjemným překvapením byl Jan Němeček, který se ze sboru chopil sóla druhého tenoru a obstál s přehledem.
Plnohodnotným partnerem souboru Musica Florea byl sbor Collegium 419, který citlivě a pohotově reagoval na všechny proměny dynamiky i tempa a prokázal, že jde o těleso schopné skutečného komorního dialogu s orchestrem. Sbor vznikl v roce 1998 a zakladatelka souboru Marika Pečená [MP1.1]stála i za myšlenkou tohoto koncertního setkání s Musicou Floreou. Sbor Collegium 419 patří již téměř tři desetiletí k průkopníkům historicky poučené interpretace v Čechách. Byl jedním z prvních pravidelně zkoušejících sborů, který se této oblasti systematicky věnoval, a v tomto smyslu předcházel později vzniklým profesionálním tělesům jako jsou Collegium Vocale 1704 či Collegium Floreum. Je trochu s podivem, že význam tohoto souboru dosud unikl širší dokumentaci, například v pracích mapujících formování světa staré hudby v Čechách. Po odmlce způsobené pandemií covidu se sbor vrací na scénu, a nedělní večer ukázal, že tento návrat stojí za pozornost.
Večer 26. dubna zanechal stopu, která jen tak nevymizí. Uvést Schubertovu Mši Es dur v celé její náročnosti, hloubce a poprvé v Čechách v podání souborů zaměřených na historicky poučenou interpretaci hudby starších období, to byl doslova „husarský kousek“, který se zdařil. Z koncertu odcházeli v atmosféře pohnutí nejen posluchači, ale i mnozí z účinkujících. Není se čemu divit: Schubertova hudba má tolik co říci a stále čeká na to, aby byla vnímána tak, jak si zaslouží. Historicky poučená interpretace nekončí u Bacha ani u Mozarta. A soubory jako Musica Florea dokazují, že přesah do 19. (ale i 20.) století je nejen možný, ale též umělecky mimořádně plodný a zůstává nadále výzvou. Doufejme, že se brzy dočkáme dalších takových počinů, které pomohou překonat teoretické mýty.
Neděle 26. 4. 2026 19:30, kostel U Salvátora, Praha 1
Jiskra božského génia
Program:
Franz Schubert (1797 – 1828)
Mše No. 6, Es dur, D.950
Salve Regina in A, op. 153, D.676
Magnificat D.486
Sólisté:
soprán – Tereza Zimková
alt – Sylva Čmugrová
tenor – Martin Javorský, Jan Němeček
bas – Jaromír Nosek
Musica Florea
Collegium 419
dirigent Marek Štryncl
