pátek, 5. říjen 2007

Osobnost: Karel Růžička jr.

Napsal(a) 

Karel Růžička jr. - deset let v New Yorku, foto JazzBoo Karel Růžička jr. - deset let v New Yorkufoto: JazzBoo
Karel Růžička Jr. (1973) se v červenci na skok objevil v Praze, rozhovor jsme ale spáchali posléze telefonicky a elektronicky. Vzpomínky na mladého, extrémně talentovaného a bebopově dravého saxofonového jezdce, jehož nápřahu a egu byla Praha těsná a na jamsessionech si pletl sóla s maratónem, bylo po letech nutno poopravit. New York mu těsný být nemůže, vyhovuje jeho naturelu a Karel navíc překročil Kristova léta.

Vyzařuje z tebe americky pozitivní přístup k životu. Přitom pocházíš ze země, kde si přece pořád někdo na něco stěžoval! To tě ta Amerika tolik změnila?

Amerika ani ne. A i v Americe jsou lidé, co si rádi stěžují. Já jsem jen cílevědomě šel za tím, co jsem chtěl dělat. Nechtělo se mi pořád poslouchat ty nářky, že je málo klubů a že v nich muzikanty špatně platí. Také mi pomohlo studium buddhismu. Vždycky víc záleží na tobě, na tvé vůli a odhodlání než na životních okolnostech, jakkoli jsou ošemetné. Okolnosti se často dají změnit, a pokud ne, můžeme k nim alespoň přistupovat pozitivně. Kdybych se neusadil v NYC, byl bych naštvaný sám na sebe a možná bych zatrpknul. Vyrostl jsem v Praze za komunismu a pořád jsem ho viděl kolem sebe. Teď už tam ta minulost tolik znát není, deset let je dlouhá doba. Od 17. listopadu uplynulo skoro osmnáct let! Nicméně, taky někdy ve stresu bývám negativní a i tady mám samozřejmě svoje náladičky. Důležité je naučit se z nich rychle dostávat a nikdy jim nepodléhat. Například nemá smysl snažit se být perfektní za každou cenu a to nejen v muzice. A jestliže člověk pořád naráží, musí se zeptat proč. Nikdo (snad kromě Dona Quijota) nemůže žít v permanentním konfliktu s okolnostmi. To tě zbytečně unaví a ještě předtím to unaví všechny tvé přátele, když plaveš proti proudu a jsi neustále v opozici. Přitom se dá z té řeky vylézt a jít pěšky po břehu, když už si musíš prosadit svou. Je to mnohem lepší, než se jen pro samou touhu po zadostiučinění utopit.

V roce 1994 jsi mohl využít stipendium na Berklee College of Music, podobně jako například David Dorůžka. Místo toho jsi tři roky poté skočil rovnýma nohama do praktického provozu newyorských jazz klubů a vzdělával ses soukromě. Jak vidíš ty začátky z odstupu? Měl jsi krize?

Uchytit se tady je těžké pro každého. Ale já jsem se svého cíle nikdy nevzdal a to je to nejdůležitější - vydržet. V Praze byl pro mě muzikantský život sice mnohem jednodušší, ale neuspokojoval mě. Necítil jsem se tam tehdy dobře a nebylo by pro mě zdravé tam zůstávat. V absolutní krizi - jako že bych neměl kde bydlet a co jíst - jsem se v New Yorku díky Bohu neocitl nikdy. Ale je to velmi drahé město a trvalo rok až dva, než jsem se uživil vcelku bez problému. Samozřejmě jsem měl momenty, kdy jsem si řekl, že to tady zabalím, ale naučil jsem se s tím bojovat.

Právě ses vrátil z festivalu smooth jazzu v Alabamě, kde jsi vystupoval se zpěvákem Michaelem Franksem. Franks je ikona jemné inteligentní jazzové hudby. Jak ses k němu dostal a jaké to bylo?

No úplně super. Byl to záskok, viděli jsme se poprvé. A Michael si hned zapamatoval moje jméno a asi čtyřikrát ho řekl na pódiu, což bylo hodně příjemné. Má rád saxofon a ve svém hitu Lady Wants To Know mi dal velké sólo. Saxofonovou improvizaci má ve většině repertoáru. Teď má výjezd do Japonska, bylo by hezké jet s ním. Totiž Charles Blenzig, ten pianista, co mě dostal do Blue Note, s ním hraje, je to jeho umělecký vedoucí. Charles mi pomohl snad ze všech muzikantů nejvíc. Krátce poté, co jsem přijel do New Yorku, mě přizval do slavného klubu Blue Note na páteční a sobotní jam sessiony. Tam jsem se potkával s Joey Calderazzem, Chickem Coreou, bratry Breckerovými a mnoha dalšími jazzovými velikány. A tamní angažmá mi přineslo spoustu důležitých kontaktů.

Karel Růžička jr. - deset let v New Yorku, foto JazzBoo Karel Růžička jr. - deset let v New Yorkufoto: JazzBoo

Jsi jazzový hráč. Nakolik je newyorský jazzový svět, ve kterém se pohybuješ ty, ponořen do své postbebopové současnosti a nakolik se otevírá něčemu jinému?

New York má jednu z nejprogresivnějších a nejotevřenějších jazzových scén a všichni muzikanti, co něco znamenají, uznávají historii. Hudba se neustále vyvíjí, ale poklady, které nám zanechali lidé jako Charlie Parker, Miles (Davis), Trane (John Coltrane), Dexter Gordon nebo Sonny Rollins, budou vždy součástí vzdělání každého jazzmana. Mně osobně je jazz nejbližší a je to pro mě nejtvořivější druh hudby. A saxofon mě fascinuje stejně jako když mi bylo pět. Ale zdaleka nejsem jen jazzový muzikant, jsem muzikant. Hraju různé žánry a beru to tak, že je skvělé, že máme dnes tolik nových nástrojů - myslím elektroniku všeho druhu, že hip hop používá jazzové samply. Často skládám a nahrávám ve svém domácím studiu, hraju na EWI a používám kytarové efekty na saxofon. Jenže nic mě neinspiruje tak, jako hrát v jazzovém combu nebo big bandu, ať svoji hudbu nebo standardy a skladby jazzových mistrů minulosti i současnosti. Jazzová improvizace má pro mě neodolatelné kouzlo, už od dob, kdy jsem jako kluk chodil poslouchat tátu na jeho koncerty.

A co se týče vstřebávání jiných než jazzových vlivů?

Otevírání se ostatním žánrům mě tolik netrápí, co opravdu nemám rád, je, když se z jazzu dělá snobárna, protože pro mě je to naopak muzika se životem hodně propojená. A co se týče stylů... záleží na tom, co hudba zrovna vyžaduje. Michael Brecker měl přece také nejdříve elektrické Brecker Brothers a pak akustický kvartet, projekty Chicka Corey jsou naprosto současné, a přitom si jede zcela po svém. Je to věc nálady a toho, jak ty se osobně cítíš, co slyšíš. Miles Davis se naopak nevrátil k akustické hudbě, protože kolem sebe slyšel zvuky, které mu evokovaly elektrifikované nástroje. Hudbu si muzikant volí podle osobních preferencí a ne podle toho, co diktuje trend. Někteří posluchači jsou otevření novým věcem a jiní tolik ne. Například když John Coltrane hrál půlhodinové sólo, bylo to sice velice muzikální, ale pro laickou veřejnost strašně těžké na poslouchání. Já osobně to miluju, a když to vnímáš do detailů, najdeš tam víc hudby než kde jinde.

Duke Ellington to řekl nejlíp: "Na světě jsou jen dva druhy hudby - ta dobrá a ta špatná." A tak je to i s populární hudbou - některá je dobrá a jiná příšerná.

Když byla řeč o Coltraneovi, se saxofonistou Ravim Coltranem, synem slavného otce, jsi pořídil před lety domácí nahrávku. Jaký je její osud?

Ta nahrávka byla super, pořídili jsme ji tehdy u něj v kuchyni a nic se s ní dál nedělalo. Ale to neznamená, že z té spolupráce v budoucnu ještě něco nebude. Jsme dobří kamarádi. Teď Ravimu zemřela máma.

Alice Coltrane, vdova po géniovi, pianistka, co se starala o jeho pozůstalost.

Ano. Ravi je člověk, se kterým mohu hodinu telefonovat jenom o muzice. Podobně mi občas zavolal Michael Brecker a bavili jsme se o technických saxofonových věcech, o byznysu. Mike mě velmi povzbuzoval, abych v New Yorku zůstal, říkal: musíš to vydržet, nevzdávej to! I proto mi hodně chybí. Byl jsem na jeho pohřbu a potkal tam právě Raviho. Hodně brečel, tak jsem ho utěšoval a bylo to emotivně velmi silné.

Michael Brecker zemřel letos v lednu...

Na pohřeb přišla celá newyorská jazzová komunita a všichni jsme byli smutní. Ještě než umřel, hrál jsem s Randym (Michaelův bratr, trumpetista - pozn. autorky ) a mluvili jsme o tom, jak je to s Mikem špatné. Takže jsem přesně věděl, co se s ním děje. Muzikanti se musejí navzájem podporovat a v tomhle směru funguje newyorská komunita skvěle. Když jsem byl před několika lety v nemocnici, zavolal mi najednou Mike Stern a ptal se, jak mi je. A hned mi bylo líp! A teď, když jsem byl na skok v Praze, měl jsem dobrý pocit, že už to tam funguje taky. Že jsou muzikanti rádi spolu a už neřeší takovou tu muzikantskou politiku.

Úspěšně sis zažádal o zelenou kartu v době, kdy už jsi byl etablovaný na scéně. Šlo to hladce?

Bylo na tom spousta práce, ale nakonec jsem jim předložil dokonalé detailní portfolio, které prokazovalo, že se tu nepřiživuji, ale že ze mě v USA plyne užitek. A oni mi to ani jednou nevrátili, jak to často dělají, a hned mi to schválili. Obvolal jsem tehdy ta největší jména a dobrozdání mi dali Lovano, Brecker, Mintzer, Margitza, Ravi Coltrane a další.

Čemu se dnes nejvíce věnuješ, čím se živíš? V jakých hraješ skupinách? Učíš?

Hraju třikrát, čtyřikrát týdně, například ve fusion kapele, kde bubnuje Cindy Blackman. Tuhle spolupráci považuji za jednu z osudových věcí - baskytarista Benny Rietveld, který hrál se Santanou nebo Herbiem Hancockem, mě našel na myspace.com, protože jsem si ho přidal do "přátel". A vloni jsme spolu začali hrát. V sobotu zase hraju současnou brazilskou muziku. Pak mám vlastní kvartet, ale koncerty se musí plánovat tři měsíce dopředu, a když mi do toho vlítne gig například s Franksem, tak je holt musím i zrušit. Pracuji v domácím studiu a kromě toho soukromě učím a téměř denně se účastním výukového hudebního programu pro děti. Učíme je jazz rock, funk... prostě hudební abecedu. To se mi dost vyplatí, protože se tam schází hodně mladých muzikantů a dobře se tam navazují nové kontakty. A taky za to jsou poměrně dobré a stálé peníze. Co je ale ze všeho nejdůležitější - dáváme dětem základ pro jejich vlastní muzikalitu a není nic pracovně uspokojivějšího, než když se všem těm capartům na tvářích rozehraje úsměv. Label Warner Brothers/Rhino už s touhle akcí vydal tři cédéčka s názvem Little Maestros a chystá se televizní show. Jinak hraju v mnoha klubech. Ve Fat Cat například s bigbandem, tam je hodně beboperů, v září jsme v Birdlandu dělali poctu Jamesi Brownovi a tak dále.

Karel Růžička jr. - deset let v New Yorku, foto JazzBoo Karel Růžička jr. - deset let v New Yorkufoto: JazzBoo

Dnes se dost rozlišují pojmy americký a evropský jazz, i když jsou samozřejmě zobecňující.

V USA se logicky spíše stále navazuje na vlastní tradici, zatímco Evropa stírá rozdíly mezi jazzem a vážnou hudbou a experimentální elektronikou... Všechno je relativní. Nedávno jsme natáčeli jeden kousek, který má blíž spíše k Bartókovi než k Budu Powellovi a například v Itálii se pořád hraje jako v padesátých letech minulého století. Třeba Davidovi Dorůžkovi New York nevyhovoval. A David je geniální muzikant. Tak šel zpátky do Prahy, a pak do Paříže, a teď je znovu v Praze. Přitom by se tu tehdy po škole určitě uchytil, muzikanti ho velmi brali. Prostě každý na zdejší poměry nemá povahu a newyorský stres je enormní, je to fenomén svého druhu. S prostředím je samozřejmě spojená i hudba - energeticky nadupaný post bop vyjadřuje přesně zdejší životní tempo, to jak tu troubí taxíky a všechno se děje hekticky jako ve filmech Woodyho Allena. Je tu velký tlak na lidi v jakémkoliv oboru. Ale i Praha má svůj stres, New Orleans má zase svoje specifika, v Chicagu je tradičně víc free jazzu... V New Yorku najdeš všechno - avantgardu, fusion, hip hop... tady platí víc než kde jinde, že muzika je jenom jedna.

Ještě pořád tě hudba zaměstnává na maximum jako dřív?

Je mi třicet čtyři a ne osmnáct, takže už jsem si něco prožil. Během let jsem začal intenzivněji vnímat i jiné věci, na kterých mi záleží a které jsou mnohem důležitější než jen muzika. Hudba je abstraktní forma vyjádření a ty máš při improvizaci absolutní svobodu. A pokud v muzice nejsou emoce, tak bývá velmi nudná a prázdná - je jenom o notách. Napsat knížku, která má perfektní gramatiku a sloh a nemá dobré téma, je přece taky k ničemu. Film bez zápletky jsou kilometry ztraceného celuloidu. Na začátku kariéry každého jazzmana je samozřejmě důležité, aby se naučil používat kombinace takzvaně "správných" not, intervalů a frází. Otázka je, jak přitom být originální a také - které to vlastně jsou, ty "správné" noty? Ty, co nás zaujmou, co nás inspirují? O muzice je v tomhle směru složité mluvit - pokud svojí hrou a psaním chceš něco sdělit o svých pocitech, o pocitech jiných lidí, o nějakém dialogu, o přírodě, musíš vědět, co se kolem tebe děje, být přítomný v každém okamžiku. Všechny tyto věci by měly být slyšet ve tvé hře. Posluchače zajímá mnohdy jen to, jaké v něm hudba vzbudí emoce.

Kdo byl nebo je tvým největším rádcem nebo guruem v těchto věcech?

Herbie Hancock, Joe Lovano, Kenny Werner. A Dave Liebman, Bob Mintzer. Kdykoliv dělají master class, jdu se tam podívat. Jsou to velmi vyzrálé a pozitivní osobnosti.

Tvé poslední album Brooklyn Moods se prodává na iTunes. Jaký je jeho další osud? Používáš ho k vlastní propagaci?

Samozřejmě. Nevím, jak se prodává doma, ale když hraju v klubu tady v NYC, tak je okamžitě vyprodané. Lidé se mě na to pořád ptají, mělo by být ve všech velkých prodejnách k dostání, alespoň doufám. Ale teď se chystám natočit další cédéčko, tak zatím píšu muziku, přemýšlím o konceptu, aktivně vyhledávám sponzory a šetřím. Chtělo by to nějakých deset tisíc dolarů, ale sextet už by byl dražší. Tak uvidíme.

Radil bys českým muzikantům, aby to dnes zkusili v New Yorku?

Těžko říct. Ale každý by si to měl vyzkoušet. Dnes je to ještě těžší než před deseti lety. Občas potkávám někoho ze střední nebo východní Evropy, ale málo. Nejvíc je tu Japonců a Japonek. Je tu mimochodem spousta muzikantek, saxofonistek, moje dívka je basistka... a americké školy chrlí spoustu muzikantů. Ono je od akademického vzdělání k jazzové praxi dost daleko, ale zdejší akademické zázemí jazzu stejně hodně pomáhá. A bez lidí, jako je Wynton Marsalis a organizací jako Jazz at Lincoln Center, by to pro muziku bylo mnohem těžší. Hodně lidí na Wyntona nadává, že prosazuje jenom "čistý jazz", ale on udělal pro společenskou pozici jazzu tady i v zahraničí strašně moc. Další generace potřebují vědět, že jazz je původem americká muzika, která zdomácněla v různých "dialektech" takřka po celém světě. A já si nemyslím, že je to s jazzem špatné. Je to okrajový žánr a vždycky bude, už jen z toho důvodu, že je náročný na poslech. Miles Davis a John Coltrane oslovili miliony lidí, protože měli i jinak než muzikálně co říct a byla to jiná doba. Ale není nutné se nad tím trápit, není pravda, že to jde od šedesátých let do kanálu. Joshua Redman, John Ellis, Brad Mehldau, Steve Wilson, Chris Cheek, Chris Potter a mnoho dalších dělají současnou hudbu a díky tomu nemám o jazz vůbec starost.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.