Vynikající herec a zpěvák, jehož příjemný baryton rozechvěl nejedno srdce. Má v sobě kouzlo osobnosti, říkají tomu charisma, i když sám to popírá. Romantik, považující se za ateistu a věřící v osud. Vytvořil celou řadu velkých barytonových rolí jak v klasickém repertoáru, jako jsou například Figaro (Figarova svadba), Macbeth (Macbeth), Rigoletto, Don Giovanni, Simon Boccanegra, Scarpia (Tosca), Renato (Maškarní ples), Valentin (Faust a Markétka), Germont (Traviata), tak i v moderních dílech: Doktor (E. Viklický – Faidra), Pseudolus (B. Martinů – Voják a tanečnice) a v poslední době exeloval v roli Williama v Glassově kultovní opeře Pád domu Usherů. V současnosti je sólistou Státní opery Praha a hostem mnohých operních scén doma i v zahraničí. Jeho iniciály jako by předznamenávaly úspěch: OK – OLDŘICH KŘÍŽ.
Pocházíte z rodiny s bohatou hudebně divadelní tradicí. Dá se říci, že máte zpěv a herectví v krvi? Ano, babička s dědečkem byli koncertní pěvci na Moravě, maminka, mezzosopranistka Jana Hanusová, působila čtyřicet let jako sólistka opery v Liberci, můj tatínek Oldřich Kříž byl režisérem a později šéfem opery v Plzni. Mimoto maminčin bratr František Hanus byl hercem Divadla na Vinohradech. Celá rodina je vlastně posedlá divadlem. A já v tomto prostředí odmalička vyrůstal, protože od mých dvou let, kdy se rodiče rozvedli, jsem s mámou chodil na všechny zkoušky a představení. Žil jsem divadlem a miloval jsem především jeho zákulisí.
Přesto všechno jste šel studovat na průmyslovku. Co vás přimělo k tomu, že jste se najednou ocitl na divadelních prknech? Už nedokážu říci, jak k té změně došlo. Prostě v době, kdy jsem se rozhodoval pro střední školu, v těch čtrnácti letech, mi nepřipadalo zajímavé celý život se živit divadlem, i když jsem měl divadlo samozřejmě rád, protože jsem v něm vyrostl. Ale bavily mě mašinky, stroje, auta, a tak jsem se přihlásil na průmyslovku. Je však pravda, že po dvou letech šla škola trochu stranou. Zájmy byly tancování a muzika, takové ty klukovské zábavy v sedmnácti letech, jako různé párty a večírky, taneční zábavy. Ve třetím ročníku jsem tu školu opustil a vrhnul se na prkna, které znamenají svět.
Za celou dobu svého působení na jevišti jste vytvořil celou řadu různorodých postav v dílech neméně různých skladatelů. Jaké role a jaký skladatel jsou vám nejbližší? Z toho, co jsem dělal v poslední době, je to role Williama z opery Pád domu Usherů od Philippa Glasse, ale každé období mé kariéry mělo svoji velkou vysněnou roli. Ta, která prošla všemi těmito obdobími, různými inscenacemi, kterou zpívám průběžně už deset let a je dodnes i mojí oblíbenou, je Don Giovanni . Jedna z mých zamilovaných rolí, která byla v určité době pro mě metou, byl Simon Boccangera . Zazpíval jsem ji ve třech různých inscenacích a určitě to bylo velmi silné spojení mne a této postavy. Dnes bych ale řekl, že je mi bližší Giovanni a i z autorů se nejraději vracím k Mozartovi.
Sníte ještě o nějaké roli? Mám pocit, že za šestnáctiletou dráhu operního sólisty jsem zazpíval strašně moc typově různých rolí. Z klasického repertoáru je jich velmi málo, po kterých bych nyní vyloženě toužil. Snad jen k Evženu Oněginovi bych se rád vrátil. Zpíval jsem ho dvakrát a vždy to bylo v češtině a tak bych si ho rád zazpíval v ruštině. Jinak mám dvě vysněné role, ale ty se týkají spíše muzikálu než opery: Tovje v Šumaři na střeše a Cervantes v Muži z La Manchy . Samozřejmě je v nich veliké množství prózy, je těžké je dobře zahrát, ale je to určitá výzva, zase krok dál. Pokud nedostanu nějakou novou, zajímavou roli, jako byla například v Pádu domu Usherů , nebo se nedostanu k výbornému režisérovi, který by mě, už několikrát zpívané role, nějakým novým způsobem formoval, tak se bohužel stává, že vytáhnu některý ze svých „šuplíků“, které jsem už někde použil. Režisér je spokojen, ale pro mne taková práce jakoby ztrácí smysl.
A kdo z režisérů a dirigentů byl pro vás nejzajímavější? Kdo vám pomohl objevit nějakou novou stránku vaší herecké a pěvecké osobnosti? Tak na prvním místě je to můj přítel, šéf opery Národního divadla, Josef Průdek, který mne, za dobu našeho společného angažmá v Českých Budějovicích, formoval obrovským způsobem. Nejen jako režisér, ale i jako kolega na jevišti. Chytal jsem od něj každé gesto, každé mrknutí oka, protože on má dar absolutně přirozeného herectví. Další, na koho velmi rád vzpomínám, je Milan Fridrich, který byl v Českých Budějovicích režisérem činohry a se kterým jsem spolupracoval na několika operních inscenacích. Byl to vynikající pedagog a dokázal člověka naučit především základy jevištního projevu. V posledních letech bylo pro mne velkým přínosem setkání s Josefem Bednárikem při práci na Turkovi v Itálii ve Státní opeře. V té době jsem totiž začal mít pocit, že se divadlo pro mne stává jakousi rutinou a že se mi už nevrátí ten požitek z práce, který jsem míval v Českých Budějovicích v době, kdy jsme byli taková velká parta a dělali jsme nádherné inscenace, nádherné divadlo. Všichni jsme to moc chtěli a byli tomu ochotni věnovat deset, dvanáct hodin denně. Měl jsem pocit, že toto období definitivně skončilo a že už se asi nevrátí, že jsem nějak zestárl. A pak to byl právě „Béďa“, který dokázal během dvou zkoušek, že jsem doslova hltal každé jeho slovo a byl zase ochoten zkoušet dvanáct hodin denně a třeba stát i na hlavě. Byla to úžasná práce a především mne přesvědčila, že problém není ve mně, ale v lidech okolo mne. Dalším krásným zážitkem pro mne bylo setkání s režisérem, intendantem opery v Nantes Philippem Godefroidem při opeře Z mrtvého domu Leoše Janáčka. Byla to spolupráce, která mne posunula někam jinam – dál. Poznal jsem nové postupy a objevil široké spektrum, které opera může obsahovat. Režiséři, se kterými bych se rád potkal, jsou pánové Morávek, Radok a Pitinský. Je to právě ta generace režisérů, která vnáší do divadla něco nového. Neříkám, že všechno, co jsem od nich viděl, se mi líbilo a že se vším souhlasím, ale vždy mě to určitým způsobem zaujalo a vyprovokovalo k názoru. Už asi tři roky se marně domlouváme na spolupráci s Jirkou Menzelem a stále nemůžeme najít termín a titul, ale slíbili jsme si, že jednou spolu určitě něco nazkoušíme. Z dirigentů mne hodně naučil Václav Nosek, dnes už zesnulý dramaturg Národního divadla. Ten se mnou nastudoval mého prvního Dona Giovanniho v Českých Budějovicích, a je pravda, že stylově dokázal vystavět každou notičku. Určitě významné pro mne bylo setkání s panem dirigentem Gregorem. On je taková „stará gruntovní“ škola, muzikantská i dirigentská. Právě on mne naučil, jak pracovat na roli i jiným způsobem než jen „po notách“.
Co se vám na vaší práci zdá nejtěžší? Kdysi někdo řekl, že jsme v rukou šílenců. Je to tak a to je na naší práci myslím to nejtěžší. Někdy totiž za dirigentský anebo režijní pult usednou skuteční šílenci a pak přežít a nezbláznit se, nedostat se do konfliktu, nezabít toho člověka hned po čtrnácti dnech zkoušek (a někdy i dříve) je na této práci opravdu to nejtěžší. V takové situaci je velice důležitá tolerance a schopnost se přizpůsobit, naučit se najít něco pozitivního i v tom negativním, co ten „šílenec“ přinese, a vnést do práce pohodu. Protože nejhorší, co se může při práci v divadle stát, je, když se lidé dostanou vnitřně do opozice a začnou práci toho druhého bojkotovat. Ať je to režisér, dirigent nebo prostě kolega na jevišti. Myslím si, že je to vždy na konečném výsledku vidět. Je moc důležité, aby lidé k sobě našli cestu.
Kdybyste mohl, jakou změnu byste provedl v hudebním divadle? Jedna věc mě hrozně pálí. Je to problém současných oper. Myslím si, že je to jakási slepá ulička, a nevím, jestli se jí podaří časem vyřešit. Slyšel jsem spoustu současných oper (myslím tím také díla z padesátých, šedesátých, sedmdesátých let), a řekl bych, že mnohé z nich jsou psané tak, že jsou zajímavé jen pro určitou část odborné veřejnosti a odbornou kritiku, ale pro laickou veřejnost, která je velmi široká, má divadlo ráda a chtěla by do divadla chodit, jsou psány příliš „odborně“ a spousta těchto děl je pro ně nepřijatelných. A já bych si přál, aby současní skladatelé byli schopni zase najít cestu k širokému spektru diváků a našli způsob, jak jej oslovit. Posluchače musíme vychovávat postupně a ne je násilně odrazovat. Bez nich divadlo „trochu“ ztrácí smysl. To by si měli současní skladatelé uvědomit..
Co vám nejvíc pomohlo ve vývoji vaší umělecké dráhy? Slýchávám od šéfů, dirigentů a režisérů: „Je profesionál, je na něj spolehnutí, je vždycky připravený a pokud něco slíbí, tak to dodrží!“ Ale asi moje největší přednost, která mi v kariéře pomohla, je to, že se rychle učím. Vlastně to není přednost, ale dar, který se u mě projevoval už v mládí. Když jsem se učil jakékoliv písničky (třeba u táboráku), nikdy jsem si nepsal žádný zpěvník, všechny jsem je dřív uměl zpaměti. I dnes, když mi někdo připomene nějakou, kterou jsem třeba dvacet let nezpíval, a já se pokusím začít, tak odněkud zezadu z hlavy se prostě vynořují slova spojená s muzikou, aniž bych to vlastně chtěl. Je to tam prostě zakódováno. Mám tam nějaké drážky, které do sebe nabírají muziku s textem – takový druh hudební paměti, která se nedá vypěstovat. Nedostal jsem do vínku spoustu jiných darů, ale tenhle ano. Myslím si, že hodně důležitá pro moji kariéru je také schopnost rychle reagovat a soustředit se na jevišti, zvláště v krizových situacích, když se jedná o záskoky.
Ve Státní opeře jste v angažmá od roku 1994, do té doby jste byl sólistou Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde jste zpíval velké role prvního oboru, jako jsou například Macbeth, Rigoletto, Don Giovanni, Renato a Valentin. V Českých Budějovicích jste byl vlastně hvězdou. Nebylo vaše rozhodování o přechodu do Státní opery ztíženo úvahami typu: „Je lepší být prvním na vesnici, než druhým v Římě“? Být hvězda – co to znamená? Sláva je velice relativní. Jednou inspicient libereckého divadla Bedřich Morávek prohlásil, že „sláva libereckých hvězd končí v Hodkovicích u pumpy“. Stejně tak sláva budějovických hvězd končí u pumpy na Borku. Důležité je, aby člověk dělal svou práci rád, aby ho ta práce bavila a přinášela mu jak uspokojení, tak i finanční zabezpečení. A já jsem dosti brzy přišel na to, že být hvězdou, kdekoliv, je věc velice pomíjivá.
Jaká byla vaše první zkušenost s divadlem v zahraničí? Absolvoval jsem několik zájezdů s českými soubory, ale můj první samostatný kontakt s cizinou proběhl v Německu, ve Zwikau (Tosca ) a v Gorlitz (Bohéma ). Nebyla to pro mne nějak výrazná změna, protože to byla repertoárová divadla se skoro stejným stylem práce jako u nás. Až moje první hostování ve Francii, v Montpellier v roce 1997, kde jsem zpíval Stárka v Její Pastorkyni , mi přineslo první skutečný kontrakt s divadlem na úplně jiné úrovni, jak umělecké, tak i finanční.
Co vás více baví – proces přípravy nějaké role, nebo vystoupení na jevišti v hotovém představení? Příprava role jako tvůrčí proces mě určitě velmi baví, zvláště s výborným režisérem či dirigentem. Ale od malička ve mně byla touha si na něco hrát, vytvářet postavy, které nejsou reálné a každá je jiná, ať už to byl rytíř, čaroděj, princ nebo kovboj… Už jako dítě jsem si ty postavy hrál a předváděl doma před zrcadlem, učil jsem se mluvit, šermovat, střílet, umírat. Možná se mi to dnes hodí! Často mi říkají, jak lidé z hlediště, tak i kolegové, že umírám velmi opravdově. I ve škole, když byly jakékoliv besídky, vždy jsem se účastnil a hrál různé scénky. Prostě si rád na cokoli hraji! A právě to mě na mé práci baví ze všeho nejvíc. Je to samozřejmě určitý druh exhibicionismu, ale já se vždycky těším na to, když se můžu převtělit. Proto tak miluji jeviště! Zkoušky, to je tvůrčí proces, vlastně výroba toho, co si potom prožiji na představení. Miloval jsem postavu Posy v Donu Carlosovi , protože jsem od malička chtěl být udatný a čestný rytíř. Nebo postavu Jima v Rosemary , protože jsem si vždycky přál být alespoň na chvilku kovbojem. Když jsme hráli v Německu ve Furthu in Wald Dalibora , tak jsem celé představení odjezdil na koni a byl to pro mne úžasný zážitek. Týden před tím jsem musel absolvovat rychlokurz, protože jsem dřív na koni nikdy neseděl. Když jsem procválal náměstí, zazpíval „My zvítězili“, seskočil z koně a zapíchnul Dalibora, připadal jsem si jako „Vinetou“ a splnil se mi dětský sen. Jsou lidé, kteří dělají tuhle práci, a přitom se stydí hrát, a je to na nich vidět především na jevišti.
Máte ještě vůbec na jevišti trému? Samozřejmě mám. Někdy větší, někdy menší. Jsou malé role, které absolvuji v podstatě bez trémy, ale jsou představení, na kterých mi velmi záleží, nebo která jsou pro mne výrazně vypjatá pěvecky, a pak mám samozřejmě strach, aby se mi všechno povedlo. Pak je ta tréma hodně velká.
Co vás v životě nejvíc fascinuje? Různorodost lidských osudů. Na jedné straně je to inspirace a na druhé je to věc, která mě fascinuje. Kolem nás se pohybují miliony lidí a mnohdy je vnímáme jako masu, ale když vybereme jakéhokoliv jednotlivce z této masy, tak každý člověk má strašně zajímavý osud, zajímavé životní zkušenosti, životní vývoj. Snažím se poslouchat lidi kolem sebe: jakým způsobem žijí, co prožili. To jsou věci, které člověka výrazně ovlivňují. A čím jsem starší, tím mě víc oslovují.
Máte rád v životě jistotu a klid, nebo se rád necháte od života překvapit? Je těžké hodnotit sám sebe. Ale já si myslím, že mám rád určitě v životě malá překvapení, malé změny, ale s tím pocitem, že ta široká řeka života je daná a že se valí tím jediným směrem, bez velkých změn. Takový ten základ, který má člověk za sebou a který mu dává tu jistotu, ať je to rodina nebo práce. Myslím si, že mám rád spíš pevninu.
Nejste tedy námořník? Ne, nejsem námořník. Je to v podstatě důkaz toho, že nejsem dodnes na volné noze. Pořád lpím na angažmá, ačkoli si často uvědomuji, že kvůli tomu někdy musím odříct věci, které by mi daly možná víc než angažmá, nebo by mě bavily víc, ale mám pocit, že někam musím patřit. Že v některém domě, ať už je to v Budějovicích, nebo ve Státní opeře, jsem doma. A že mám tu kotvu, myslím i v rodinném životě. Člověk prostě někam musí patřit. Hodně a rád cestuji, rád poznávám nové soubory a lidi. Je to strašně zajímavé, poznávat novou práci, nová místa. Ale rád se vracím zpátky, tam kam člověk patří.
Jste romantik? Myslím si, že ano. Rozhodně nejsem pragmatik, ani cynik.
Věříte v existenci duchovního světa? Jsem takový quasi-ateista, protože nechodím do kostela, ale věřím v něco, co tento svět nějakým způsobem řídí. Někdo tomu říká Bůh, někdo zase Osud. Pro mě ten Osud, to něco, co řídí svět, je vlastně jako Bůh; protože věřící lidé, když řeší nějakou životní otázku, si řeknou, tak to chce Bůh, tak to je a tak to bude. Já si říkám – Osud to tak chtěl…
Jaký je podle vás smysl lidského života? Pro každého je ten smysl jiný. Někdo hrne před sebou kuličku jako ten hovnivál, někdo rozdává štěstí. Myslím si, že člověk musí něčemu v životě věřit, musí pro něco žít, mít nějaký cíl, ať je to práce, děti nebo cokoliv.
Co by jste popřál čtenářům HARMONIE? Aby jejich život byl harmonie.
