čtvrtek, 24. červenec 2014

Martinů na cestě do Argentiny

Napsal(a) 

Cesta hudebního díla od skladatele k posluchači nebývá jednoduchá a může jí pomoct, nebo ji naopak zkomplikovat spousta faktorů. V první řadě jsou to samozřejmě interpreti, dirigenti, operní režiséři. Na druhé straně ale stojí nenápadní a neúnavní badatelé, jejichž jména na koncertních programech neuvidíte, ale bez nichž by to nešlo. Bohuslav Martinů měl a i v dnešní době má na takové houževnaté osobnosti štěstí. Miloš Šafránek, Zdeněk Zouhar, Harry Halbreich a další. Autor jedné z prvních monografií, Jaroslav Mihule, ale vysílá do světa nové „martinůovské“ publikace i dnes. A to doslova. Před několika měsíci mu vyšla v argentinském Buenos Aires nejnovější monografie Bohuslav Martinů - Símbolo y música.

Jedná se o první vaši publikaci přeloženou do španělštiny, pane Mihule? Už v roce 1972 mně vyšla v několika jazycích drobná knížečka Bohuslav Martinů v nakladatelství Orbis, včetně španělského překladu. Přesně před 24 lety jsme se však poznali při čestném doktorátu Rudolfa Firkušného v Karolinu s paní profesorkou Helenou Voldanovou a pocítili k sobě sympatie i důvěru.  Později jsme se dohodli, že bychom mohli udělat takovou reprezentativní monografii o Martinů adresovanou španělsky mluvícím čtenářům. Je to nový text, napsaný speciálně pro španělsky mluvící část světa. Samozřejmě to v určitých ohledech navazuje na monografie, které jsem dosud napsal. Vždycky to bude Martinů, který se narodil v Poličce a který napsal Juliettu. Zařadil jsem tam ale víc odkazů zajímavých a nezbytných například pro Latinskou Ameriku. Třeba tragická historie Lidic tam měla vždycky velmi silný ohlas, pojmenovávali tak obce a dokonce i narozené děti, a logicky jsem tedy chtěl věnovat víc prostoru třeba právě orchestrálnímu Památníku Lidicím  z roku 1943. Měl jsem na mysli, že čtenáři budou mít podstatně odlišné kulturní zázemí.

Jak dlouho jste na ní pracoval? Ta kniha (má 550 stran) vznikala postupně asi čtyři roky. Dr. Voldanová mě přesvědčila, abych té věci věnoval čas a energii - nezištně. Víte, ona je neuvěřitelně akční člověk. Je z muzikantského rodu, její strýček učil na Pražské konzervatoři housle, mimo jiné i našeho předního virtuoza a pedagoga Ivana Štrause. Její tatínek byl československý diplomat, který kolem roku 1930 odešel na velvyslanectví do Buenos Aires, jí bylo tenkrát asi pět let. Přišla válka - a uvízli tam dodnes, teprve až roku 1989 přišla první návštěva staré vlasti. Její rodina se ale po celou dobu aktivně zajímala o českou kulturu a z dr. Voldanové se stala významná překladatelka a propagátorka naší literatury. Přeložila takřka celého Otakara Březinu, velkou část Seiferta, celou řadu Kunderových knih a ovšem obrovské penzum z Komenského díla. Je takovým vyslancem české kultury v Argentině. Sám jsem zvědavý, jaký naše publikace bude mít ohlas. Hlavní je, že tu bude, a to jako svědectví, a taky že bude Martinů představen španělsky mluvícímu světu, který je obrovský.

Můžete mi ještě konkrétně říct, v čem je ten text specifický oproti předchozím publikacím? Já jsem se vždy snažil, aby každá má nová práce byla zaměřena trochu jinak, i když ústředním tématem zůstával Martinů. Například má první publikace byla věnována symfoniím Martinů, to byla v podstatě moje disertace. Pak přišel Bohuslav Martinů v obrazech a v poslední, nejrozšířenější monografii pro české čtenáře, nazvané Martinů – osud skladatele, jsem akcentoval neobyčejné dění okolo Martinů, jeho boje v Paříži, problémy s režimem v totalitním státě a tak dále. V Símbolo y música pro Buenos Aires jsem to odlišné zaměření naznačil názvem. Schválně jsem akcentoval myšlenky, které bych možná rád napsal i česky v nějaké studii, a to je výklad Martinů jako představitele hudebního symbolismu. Martinů se osobitě přimyká k linii Smetana – Dvořák – Janáček a společně se Sukem jej přitahuje transcendentální poselství a poetické vidění světa. Mám na mysli například Symfonické fantazie (Šestá symfonie) nebo Inkantace pro klavír a orchestr. Tam forma přestává mít rysy, jak to charakterizoval Martinů, geometrického tvaru, ale dostává se do takové nadosobní sféry.

Nakladatelství Karolinum, 2002 Nakladatelství Karolinum, 2002

Mohl byste zmínit nějaká další díla, ve kterých je ten symbolismus patrný? Hodně to souvisí s látkami typu Julietty, kde se to projevilo poprvé nejsilněji, zmiňovaných Inkantací, Gilgameše. Tam vidí hudební svět v náladovém osvětlení, které chce jitřit duši a vyvolávat v ní možná na jedné straně démony, na druhé straně určitou transcendenci, opouštění navyklostí praktického světa.

Dalo by se to přirovnat k nějakým skladatelům světovým? Nikdo mě teď spontánně nenapadá, ale když se podíváme na jeho velké současníky, třeba Hindemitha, Honeggera, jsou v tomhle trošku jinde. V tom je právě Martinů osobitý, asi jako je Březina samorost v české literatuře. Taky nemá pendant. Objevuje se u něj mnoho takových tendencí, které těsně souvisejí s tím, co se odehrálo po jeho smrti. Možná že by se našly analogie u autorů z 60. a dalších let, kdy se hudba rozvolnila. Když se podíváte na začátek Šesté symfonie, najdete tam druh vypsané aleatoriky, ale zároveň, řekl bych, i české jádro. Několik vrstev v rámci jedné skladby. A do toho vstupuje výzva k největší jednoduchosti a pokoře v podobě Otvírání studánek. Hudba Martinů je jako briliant, který má spoustu vyleštěných plošek a každá svítí trošku jiným světlem. Ale drží to pohromadě.

Máte nějakou představu o tom, jak latinskoamerický svět vnímá Martinů? Pokud vím, Latinská Amerika Martinů moc nezná. V Buenos Aires hodně koncertoval Rudolf Firkušný, který Martinů prosazoval, jak mohl. Ale dnes z toho odkazu příliš nezbylo a s tím chtěla paní profesorka Voldanová něco udělat. Ona je z těch lidí, o kterých by se řeklo, že asi pocházejí z doby národního obrození, z počátku 19. století. Vidí ve své práci vyšší poslání a věnuje jí všechnu svou energii.

Martinůovští badatelé - zleva Harry Halbreich, Karel van Eycken, Jaroslav Mihule a Guy Erismann Martinůovští badatelé - zleva Harry Halbreich, Karel van Eycken, Jaroslav Mihule a Guy Erismann

I vy máte podle mě důležité poslání. Chystáte se v nejbližší době vydat něco nového? Před dvěma roky jsem začal přednášet na Pedagogické fakultě UK dějiny hudby 20. století a estetiku a to mě vyprovokovalo k další práci. Mám rozepsaný jeden text o hudební estetice, ale ještě vyžaduje spoustu práce. Uvidíme, jestli se to podaří dokončit. A pak bych chtěl vydat svoje vzpomínky, které jsou vlastně psané spíš pro rodinu, ale zároveň jsou celé o hudbě. A taky o Československu, o české kultuře, o fakultě tělovýchovy, kam jsem přišel v roce 1959 a kde jsem dnes už takový mech, který tam roste na židli.

Bude v těch vzpomínkách i něco o vašich kolezích? O Harry Halbreichovi, Miloši Šafránkovi… Samozřejmě! S Harry Halbreichem jsme se hodně přátelili. Měli jsme jedno společné, a sice to, že nás Miloš Šafránek, první velký propagátor díla Martinů, vůbec neměl rád. Byli jsme konkurence a on ji bral osobně. Byl to velice zajímavý člověk. Jeho „protivník“ ho musel umět přesvědčit o tom, že má právo na jeho uznání. Pamatuji si úplně přesně, jak jsme se poznali. Šel jsem na koncert se svým přítelem Eduardem Herzogem, tehdejším šéfrežisérem Supraphonu. Šafránek ho měl ve velké úctě, přišel ho pozdravit a říká mu: „Pane doktore, představte si, nějakej kluk tady píše o symfoniích Martinů. Jak je to možný?“ A Herzog: „Ano, toho vám můžu představit, stojí vedle mě!“ To bylo naše první setkání. Jinou vzpomínku mám na premiéru Martinů Parabol, která se konala v tehdejším Divadle hudby ze záznamu. Šafránek se ke mně nečekaně mezi lidmi obrátil a řekl: „Et vous, lequel mouvement preferez-vous?“ Čekal, že nebudu rozumět a že se mu podaří trochu mě pokořit. Já jsem měl ale na gymnáziu francouzštinu, takže jsem mu mohl podle pravdy odpovědět: „La première partie, naturellement, monsieur.“ To byla drobnost, ovšem stejně se nemýlil, s franštinou jsem byl na tom nevalně. Ale hrany se začaly postupně otupovat a nakonec jsme si na sebe dobře zvykli a vždy jsem si ho jako člověka velmi vážil. Martinů a jeho dílo k sobě přivolaly takový koloběh rozmanitých osobností, za což člověk nemůže být životu dost vděčný.

 

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.