Časem zatím cestovat nedokážeme. Prostorem to však jde čím dál snadněji a rychleji a to nám cestování v čase často nahradí. Někdy stačí navštívit jediné město a jako bychom putovali hudebními dějinami. Jedno takové město leží nedaleko českých hranic.
„Cesta k vědění je trnitá a neschůdná všude. Nikde však tolik jako v Německu. Když jsem si vytrpěl během dvou dní a nocí cestou z Lipska do Berlína obvyklé potíže se špatnou stravou, špatnými cestami, špatnými koňmi a špatnými vozy, kdy jsem byl nucen čekat tři až čtyři hodiny buď v otevřeném voze, nebo přímo venku v každé poštovní stanici, zatímco se shledávali a krmili koně, mazala kola, když konečně byly urovnány nezbytné hádky ohledně počtu koní, které potřebuji, dojel jsem do Schwarmutu, poslední poštovní stanice před Berlínem .“ Tak popisuje v sedmdesátých letech 18. století londýnský hudebník a hudební historik Charles Burney ve svém Hudebním cestopisu 18. věku. Po své loňské prázdninové cestě po Sasku a Sasku-Anhaltsku mohu čtenářům s potěšením oznámit, že podobné potíže jako Burneyho je už nepotkají. Ani si jako Charles Burney nemusejí v úseku Lovosice – Drážďany najmout nezastřešený člun. Pohodlně, v krytém voze taženém ocelovým ořem, za pouhé čtyři hodiny přijedou z Prahy do Lipska. A právě v něm mohou započít ono hudební putování.
Bachovo Lipsko
Pro ctitele klasické hudby je Lipsko městem zaslíbeným na mnoho způsobů, ale jeho symbolické místo v hudební geografii patrně nejlépe předznamenal v roce 1772 Charles Burney: „…Lipsko během posledních sta let zrodilo mnoho vynikajících mistrů. Pro milovníky hudby není však v hudební historii města Lipska pozoruhodnějšího údobí než od roku 1723 až do roku 1754 [sic!]; v těchto letech totiž bylo Lipsko místem působení velkého Sebastiana Bacha, otce nynějšího velkého hudebního skladatele téhož jména. “ Pravda, Bachovo působení je menšími expozicemi připomínáno na různých místech Německa. Kupříkladu domem v durynském Eisenachu, kde se Bach narodil, či expozicí v sasko-anhaltském Köthenu, kde žil v letech 1717–1723. Protože ale bezmála třicet let, konkrétně od roku 1723 až do své smrti v roce 1750 strávil v saském Lipsku a právě zde složil svá nejslavnější díla, mohlo by se zdát, že k Bachovu muzeu nebylo vhodnějšího místa. Tím spíše, že Felix Mendelssohn-Bartholdy, který Bacha pro klasickou hudbu v 19. st. znovu „objevil“, v Lipsku opakovaně pobýval.
Vzdor tomu však Bachovo muzeum (Bachmuseum) vzniklo poměrně pozdě. Archiv (Bacharchiv) byl sice založen v roce 1950, jeho cílem ale bylo shromažďovat bachovské prameny, ať již v originálech či v kopiích, a připravovat edici skladatelova díla, nikoli vystavovat pro veřejnost. První bachovská muzejní expozice byla v Lipsku otevřena až v roce 1985. Spolu s archivem byla umístěna do někdejšího domu zlatníka Georga Boseho. Dům sám sice neměl s Bachem samotným co do činění, muzeum se tím ale ocitlo v těsném sousedství Thomanenkirche, s nímž jsou Bachův život a dílo naopak spojeny velmi úzce. Blíže Bachovu působení se mohlo muzeum ocitnout snad jen v prostorách někdejší školy, kde Bach vyučoval, ale ta byla v 19. století zbořena.
V relativně nedávné době, v letech 2008– 2010 prošel celý Bosehaus rozsáhlou rekonstrukcí a spolu s tím byla instalována nová stálá expozice. Ta je nejen na výši doby po stránce technické, ale představuje i zajímavé koncepční řešení. Expozice totiž musela návštěvníkům nejen přehledně a srozumitelně představit dokumenty k Bachovu životu a hudebnímu dílu, ale musela se vypořádat i s jedním zásadním problémem: nepočítaje notové záznamy, nejsou k dispozici téměř žádné autentické předměty, které by mohly být spojeny přímo s Bachem. Bach jako člověk toho po sobě zkrátka mnoho nezanechal. Několik drobností nalezených v jeho hrobě; truhla, která mu patrně patřila… Největším autentickým exponátem je Spieltisch (hrací skříň) z varhan, na které Bach kdysi hrál. A tento exponát jako by zároveň vypovídal o dalších stránkách hudební historie Lipska.
Varhany pocházejí z roku 1743, jejich stavitelem byl Zacharias Hildebrandt a původně byly umístěny v lipském Johanniskirche. V roce 1900 je zakoupil obchodník a sběratel hudebních nástrojů Paul de Wit, který je však chtěl především výnosně prodat. To se mu ovšem nepodařilo, a proto je nakonec po jednotlivých částech zařadil do své sbírky, kterou od roku 1893 veřejně vystavoval právě v Boseho domě, kde dnes sídlí Bachovo museum. Spolu s větší částí sbírky ale varhany včetně hrací skříně odkoupil počátkem 20. století průmyslník Wilhelm Heyer z Kolína nad Rýnem a teprve od něj je koncem 20. let 20. století získala lipská univerzita pro své muzeum hudebních nástrojů. Tomuto muzeu patří hrací skříň dodnes, Bachovu muzeu je pouze dlouhodobě zapůjčena. Stejně jako všechny ostatní hudební nástroje, které jsou přímo v Bachově muzeu vystaveny.
Muzejní expozice tedy oslovuje zrak také na jiný způsob, než exponáty nebo informačními panely – například velkorozměrnou mapou Bachova Lipska umístěnou na podlaze, která umožňuje podniknout „procházku“ po místech s Bachem spojených – především ale oslovuje sluch. Přímo u Spieltisch visí od stropu varhanní píšťaly, ze kterých hraje Bachova hudba. Vedle jsou vystaveny nástroje, pro které Bach komponoval, a návštěvník si může poslechnout nejen skladby jako celek, ale odděleně také nástrojové party. Zvláštní prostor je vyhrazen soustředěnému poslechu celých nahrávek.
Možná vůbec nejzajímavější částí muzea je ale expozice bachovského či obecně hudebně vědného výzkumu. Bylo již řečeno, že muzeum je spojeno s archivem. (V jeho čele stojí od roku 2001 Christoph Wolff, autor „kanonické“ Bachovy biografie, která v roce 2011 vyšla i v českém překladu.). Návštěvník si v ní má možnost vyzkoušet na vybraných pramenech práci muzikologa a odhalit její význam: na základě vodoznaku na rukopise či použitého inkoustu zkusit datovat opis Bachovy skladby nebo třeba rozeznat písařské ruce opisovačů a identifikovat Bachův rukopis.
Lipsko romantické
Lipsko ale rozhodně není jenom městem Bachovým. Zmínila jsem již Felixe Mendelsohna-Bartholdyho, který zde žil v 1. polovině 19. století, působil jako kapelník Gewandhausorchestru a v roce 1847 zemřel. V domě, který v posledních letech před svou smrtí obýval, vzniklo v roce 1997 jeho muzeum, jediné svého druhu v Evropě. K Mendelsohnu-Bartholdymu ovšem upomíná také dnešní Hochschule für Musik und Theater, která je pokračováním proslulého Conservatorium der Musik, první hudební vysoké školy v Německu, u jejíhož zrodu Mendelsohn-Bartholdy v roce 1843 stál.
Pro příznivce romantické hudby nabízí Lipsko vůbec řadu pozoruhodností. Dům, ve kterém žil Robert Schumann se svou ženou Clarou v prvních letech svého manželství, je upraven na jejich muzeum. Na Edvarda Griega zase upomínají prostory někdejšího lipského nakladatelství C. F. Peters – v nichž Grieg při svých opakovaných návštěvách Lipska koncertoval –, prostory, které byly autenticky rekonstruovány a doplněny menší stálou expozicí. A Richard Wagner, od jehož narození letos uplynulo 200 let, bývá sice nejčastěji spojován s Bayreuthem, ale narodil se v Lipsku, prožil zde větší část dětství a také tu vystudoval. Pro letošní rok je proto v Lipsku přichystána řada akcí, mimo jiné také otevření stálé expozice k Wagnerovu dětství a mládí v Alte Nikolaischule.
A to už vůbec nemluvíme o muzeu hudebních nástrojů (Museum für Musikinstrumente) při lipské univerzitě, jednom z největších svého druhu v Německu – nyní vystavuje své bohaté sbírky v komplexu lipského musea GRASSI –, nebo o malém oddělení hudebních dějin Lipska v městském muzeu v Altes Rathaus.
Město nototisku
O hudbě ale v Lipsku zajímavě vypovídají také muzea, u kterých by to člověk na první pohled nečekal. Třeba jako u muzea tisku (Museum für Druckkunst), které sídlí v budově někdejší tiskárny a nakladatelství firmy Meyer ve čtvrti Plagwitz, jihozápadně od historického centra. Muzeum vzniklo v roce 1994 především díky rozsáhlé sbírce mnichovského typografa Eckeharta Schumacher-Geblera, od roku 1999 museum provozuje nadace. V autentických prostorách se člověk může nejen seznámit s dějinami knihtisku, ale projít také jednotlivé fáze výroby, a to doslova, od stroje ke stroji, a některé z činností si může i sám vyzkoušet.
Hudbymilovného návštěvníka bude přitom nejspíš zajímat hlavně část expozice věnované technice nototisku. Může se zde seznámit s nototiskem z výšky, s nímž přišel v roce 1755 lipský nakladatel Johann Gottlob Breitkopf, dále s litografickým nototiskem a ujasnit si i další vývoj hudební notosazby (například počítačovou notosazbou 20. století). Návštěvníci si v hudebně-tiskovém oddělení můžou na jednom z tiskařských strojů z roku 1878 stránku s notami sami vytisknout.
Lipsko je totiž s nakladatelským podnikáním spojeno snad ještě výrazněji než s Bachem. Nikoli náhodou neslo Lipsko od 19. století přízvisko Buchstadt – nakladatelským podnikáním a tiskem se zde zabývalo více lidí než kdekoli jinde v Německu. Kdo by neznal třeba nakladatelství Brockhaus nebo Reclam? Ačkoli éra největší slávy v tomto směru čekala město v 2. polovině 19. a na počátku 20. století, kořeny výjimečného postavení Lipska jsou v době Bachově a jsou spojeny právě s hudbou. Zmiňuje se o tom již vzpomínaný Burney:
„Čekal jsem, že se hodně o hudbě dovím od pana Breitkopfa, předního obchodníka s hudebními skladbami v Evropě, a navštívil jsem ho tedy hned po svém příjezdu do Lipska; zjistil jsem však, že je to člověk spíše mlčenlivý než hovorný. Prohlašuje o sobě, že je vynálezcem nototisku, a to právem, neboť po dobu posledních třinácti nebo čtrnácti let zaplavil svou zemi i jiné evropské země množstvím hudebních materiálů, vytištěných v jeho tiskárně, skladbami největších komponistů této doby . “
Breitkopf, se kterým se setkal Burney, byl právě oním výše zmíněným Breitkopfem, který modernizoval techniku nototisku kompletací odlitých notových typů do matrice a výrazně tak nototisk zlevnil. Nakladatelství, které založil jeho otec v roce 1719, se potom stalo jedním z největších hráčů na evropském trhu hudebnin, ba možno říci, že položilo základy modernímu obchodu s hudebninami, jak je známe dnes. U Breitkopfa byla tištěna a vydávána díla Bachova, Telemannova, Mozartova, Haydnova i řady dalších skladatelů. Od konce 18. století podnikali Breitkopfové společně s rodinou Härtlovou a v oboru hudebnin podniká firma Breitkopf & Härtel dodnes. Jenom už její hlavní sídlo není v Lipsku, ale ve Wiesbadenu, kam se přesunula v roce 1945.
A nebyla tehdy sama. Řada lipských nakladatelů ve stejné době opustila Lipsko, které leželo v sovětské okupační zóně, a odešla do okupační zóny americké, a to v jistém smyslu na popud a v každém případě za přímé pomoci USA. O pár let později nastoupili stejnou cestu i majitelé druhého velkého hudebního nakladatelství, které vzniklo rovněž v Lipsku a které zná patrně každý, kdo měl někdy v ruce malou partituru – C. F. Peters. Po zestátnění nakladatelství v roce 1950 odešli na Západ, do tehdy nedávno založené Spolkové republiky Německo, a ve Frankfurtu nad Mohanem své podnikání pod původní značkou obnovili. I nakladatelství Peters existuje dodnes.
Okolí Lipska
Nemálo možností nabízí příznivci klasické hudby také okolí Lipska, bližší či vzdálenější. Má-li chuť na rané baroko, do půl hodiny vlakem může být ve Weissenfelsu. Najde tam muzeum Heinricha Schütze, dlouholetého kapelníka dvorské kapely saských kurfiřtů a jednoho z nejvýraznějších skladatelů 17. století, který ve Weissenfelsu žil posledních dvacet let svého života.
Má-li naopak hudební cestovatel chuť na hudbu 20. století, do hodiny vlakem může být v Dessau. Obdivovat je tam možno nejen architektonické skvosty Bauhausu, ale v jednom z takzvaných mistrovských domů najde také Kurt Weill Zentrum, dokumentační a informační centrum o životě a díle tohoto modernistického skladatele, doplněné menší stálou expozicí.
Vůbec nejblíže to však je do Halle an der Saale. Do města, které leží téměř na dohled od Lipska a jež je spojeno s jiným velkým jménem barokní hudby – Georg Friedrich Händel. Ačkoli Bach a Händel byli vrstevníky a oba strávili v daných městech dlouhá léta – Bach v Lipsku 26 let, Händel v Halle 18 let –, pro každého z nich znamenala něco jiného. Bach přichází do Lipska jako zralý muž, je na vrcholu své dráhy, dosahuje tam svých největších úspěchů. Händel se v Halle narodil a zažil první hudební úspěchy, jeho kariéra jako skladatele ale začíná vlastně až odchodem z Halle.
Přesto právě v Halle vzniklo Händelovo muzeum, jemuž se může rovnat snad jen expozice v někdejším Händelově domě v Londýně. Na rozdíl od Bachova muzea v Lipsku, Händelovo muzeum v jeho rodném domě (Händel Haus) vzniklo relativně brzy, již v roce 1948, ale šlo jen o menší expozici. A stejně jako v případě i Bachova muzea, i Händelovo muzeum vyrostlo do dnešní velikosti postupně a jeho dnešní stálá expozice je z roku 2009.
Jestliže o Bachově muzeu v Lipsku je možné říci, že je příkladem toho, jak udělat museum bez exponátů, o Händelově muzeu to platí rovnou měrou. Technické řešení je rovněž stejně důmyslné. Snad nejzábavnější je virtuální jeviště, u nějž je nám průvodcem sám Händel a jež nám dává možnost vyslechnout některou z jeho oper a současně se dozvědět leccos o pozadí její tvorby.
Základní osa expozice Händelova muzea je na rozdíl od Bachova musea životopisná a Händel je představen jako světoběžník, Evropan. Konec konců, ve srovnání s Bachem tomu jistě tak bylo. Ale snad proto, že muzeum je v Halle, je Händelovu mládí a prostředí, ve kterém vyrůstal a jež na něj působilo, věnován o poznání větší prostor, než jak je tomu v händelovských biografiích. Navíc, člověk pak může plynule přejít z obrazu do skutečnosti a vyrazit po Händelových stopách. Třeba do Marktkirche, kde byl pokřtěn a kde získával hudební vzdělání od tamního varhaníka Friedricha Wilhelma Zachowa. Nebo do všeobecně nazývaného Dómu, kde byl od roku 1702 varhaníkem a kde sklízel první úspěchy.
V Lipsku, v Halle, v Dessau, všude je toho samozřejmě k vidění podstatně víc. Ale to čtenář pozná nejlépe sám, pokud se tímto směrem vypraví.
