Pavel Haas Quartet nahrál oba kvartety Bedřicha Smetany. Je to pochopitelně očekávaná nahrávka, i když způsob přípravy se hodně podobá vzniku nahrávek předchozích. A nechystají s ním žádné speciální turné. I když v květnu je čeká Bodensee Festival, na kterém má česká hudba mimořádné místo. Hrají zde dvanáct koncertů s velkým podílem české hudby, v místech jako je Fridrichshafen, Konstanz či Lindau. Ještě předtím jedou na festival do Austrálie a mají za sebou čtveřici vystoupení ve Wigmore Hall, kde s nimi účinkovala Bernarda Fink či Ivo Kahánek. Uvedli zde v britské premiéře i kvintet pro marimbu Jiřího Gemrota. Nahrávání Smetanových kvartetů pak bylo velmi intenzivní zastávkou, která si řekla o plné soustředění. A takovou zastávkou bylo i natáčení se třemi členy Pavel Haas Quartetu – a může dobře doplnit premiérové setkání s novou nahrávkou.
„Důležité je udržovat se neustále v napětí,“ začíná Peter Jarůšek, „když máme čtyři hodiny frekvenci, musíme skoro uměle navozovat pocit koncertního vzrušení. A brát to jako jedinečný okamžik a trochu riskovat.“ Petr Nikl zároveň dodává: „Máme naštěstí velmi zkušený tým a pak režisér Gemrot pochytá neuvěřitelné množství detailů, takže se nevyčerpáváme hraním pořád dokola… Je to ale i fyzicky náročné udržet se v té stoprocentní koncentraci. Zároveň je potřeba se kontrolovat i dávat prostor emocím.“ A Marek Zwiebel komentuje: „Leccos je už přitom nachystáno. Ale pak tomu musíte dát správnou špičku. Interpretace je usazená, máme na věci stejný názor, ale usilujeme o pocit živého provedení.“
Jak se takového efektu dosahuje, to je i čistě technická otázka, takže všichni tři ještě doplňují: „Pokud to jde, chceme zachytit co nejdelší celek a pak upravujeme detaily. Čím víc se zasahuje do celku, tím se ztrácí kontinuita a bezprostřednost. Posluchači si zvykli, že je všechno dokonalé. Ale daleko důležitější je celek, kterému se podřizujeme, i když občas řešíme zvukové detaily, že to nepozná nikdo. Ovšem celek se detailu nikdy obětovat nedá.“ Ačkoli jsou do studia připraveni, znají Haaseovci i opačnou stránku věci, že totiž přílišné napětí může svazovat. „Každý má svůj recept, jak zahrát exponované místo exponovaně. Víme ale, kde se musíme hlídat. Na druhou stranu se známe tak dlouho, že se nemusíme vzájemně hecovat.“ Ideál nakonec popisují paradoxním spojením: „Důležité je jakési uvolněné napětí. Sportovci mluví o tom, že ideální výkon je, když chci a zároveň nechci. Pod tlakem tvrdne sval i mozek. Hrát se musí s dýcháním a uvolněností a přitom být v jakémsi sebevědomém napětí. Jako když hraje Federer.“
Mohu dodat, že nový snímek obou Smetanových kvartetů nevznikl po nějakém smetanovském turné ani po Roce české hudby. Oba kvartety provázejí soubor od počátku a každý má za ním svůj příběh. Smetanův druhý kvartet měli Haaseovci v repertoáru dokonce dříve než první. Hudební koncepce je usazená, hledal se ale volný týden, ve kterém se mohli soustředit jen na nahrávku a všechnu energii pak vložit do čtyřhodinových nahrávacích frekvencí.
Pokud jde o Smetanovy kvartety jako takové, nabízí se opět široká škála pohledů a asociací. Začínám připomenutím Beethovena: „Oba kvartety jsou určitě mimořádně intenzivní, v tom je spojitost s Beethovenem. I těmi autobiografickými prvky. Navíc každý ze skladatelů po Beethovenovi se mu nějakým způsobem zpovídal. Mnoha visel jeho portrét nad klavírem. S pokorou se klaněli Beethovenově kvartetní sazbě. Úplně beethovenovský Smetana ale není,“ upozorňuje Petr Nikl. „Druhý kvartet je ovšem Beethovenovi podobný, také hustou polyfonickou strukturou.“ Jinak ale všichni raději mluví o každém kvartetu zvlášť: „První Smetana je svým způsobem klasický a programní – druhý kvartet je o zvratech, o krátkých obrazech, které jsou velmi kontrastní. Sotva se chytíte myšlenky, přijde s něčím jiným a nečekaným. Jsou neporovnatelné, jde o jiný pohled na strukturu díla.“
Nikdo ve Smetanovi nepřehlédne polkové taneční rytmy, to oba kvartety přes mnoho rozdílů spojuje. „V jeho životě měla polka velký význam, byl velmi společenský, sám rád tančil. V druhé větě obou kvartetů odkazoval na mládí, zatímco v první větě prvního kvartetu je osudový vnitřní zápas, i jakási životní bilance. Osudový zásah hluchoty samozřejmě. Ve třetí větě je odkaz na jeho lásku a první manželku, kterou nepřízní osudu ztratil.“ V té souvislosti mě zajímalo, jestli sledovali, třeba i v návaznosti na Smetanovu operní či symfonickou tvorbu, skutečně velký zvuk. Ale odpověď je spíše zamítavá. „To se nedá generálně říct,“ říká Petr Jarůšek opět o prvním kvartetu. „Hlavní téma první věty, violové sólo a vzápětí housle – to je bohatý symfonický zvuk. Ale pak přijde druhé téma, které je natolik intimní, že by do opery vůbec nešlo. V poslední větě a ve střední části třetí věty také jde o velký zvuk. Ale jinak je to mimořádně intimní výpověď.“ A Petr Nikl dodává: „Opera jako drama, to ano, v souvislosti s prudkými kontrasty. Ale na operu jsme přitom nemysleli. Komorní hudba není u Smetany obsáhlá, ale má velký význam a je velice osobní. Stejně jako u Dvořáka – a Beethoven s tím začal.“
Pro každou interpretaci je klíčová otázka volby temp, kterou musí u každé věty rozhodnout. Ne proto, aby se lišili od ostatních, ale z jiných důvodů: „Tempo určuje charakter – musí vystihovat to, co si myslíme, že má vystihovat. Specifická věc u této nahrávky prvního kvartetu je čtvrtá část, kterou jsme hrávali dost rychle – tady máme pomalejší verzi. Dali jsme tomu slavnostnější pomalejší charakter.“ Hned ale dodávají, „ale ne proto, že se to tak nedává, ale podle nás to lépe vystihuje onu slavnostní a trochu buditelskou atmosféru – pak navíc přijde polka, která nemůže být tak rychle, a důležité je, aby nevznikl zlom.“ Má vlastně polka nějaké svoje tempo, když je jasné, že to není taneční, ale hodně stylizovaná skladba? Názor je jasný: „Druhá věta je také polka, která nesmí ztratit taneční charakter kvůli rychlému tempu.“ Ale ještě víc kvůli agogice: „Je to stylizované, ale nechtěli jsme příliš mnoho agogických změn, ale pak to právě ztrácí charakter tance. Nehrajeme strojově přesně, ale nechtěli jsme hýbat tempem příliš.“ Názor na tempa ještě jednou zobecňují: „Tempo je vždy podřízeno charakteru hudby, nesmí jít proti němu. Není to kalkul, je to podřízené zápisu a charakteru. Smetana nezanechal přesná tempová označení.“ Důležité je ale srovnání s jinými skladateli, u české hudby je překvapivě důležité, aby některé části nebyly naopak příliš pomalu: „Dvořák neměl rád pomalé části pomalu, i když k tomu svádí,“ dodává Petr Nikl „Musí být zachován pocit celku.“ A Petr Jarůšek uzavírá „Smetanovy melodie musí držet pohromadě, nesmí se rozpadnout. Je to pak taková neurčitá meditace, jak v čekárně u psychologa.“
Věnujme ale ještě pozornost druhému kvartetu d moll. Opravdu ho nemůžeme srovnávat s prvním: „Struktura čtyřvětého kvartetu není snadná. Věty tu nejsou rovnoprávné, třeba čtvrtá věta není tak vyhraněná. Skladatel už byl v těžkém fyzickém rozpoložení. Je to kombinace obrazů navzájem velmi kontrastních. Nic klasicky strukturovaného, jen náznaky repríz. Zkomponoval deset taktů, vrátil se k nim až za několik dnů. Ta skladba vznikla v nepředstavitelných bolestech. Nejméně obvyklá je právě čtvrtá věta – dramatický úvod, pak náznak polky, který se přetaví v jakousi reprízu, která přejde do cody, která je delší než expozice a rozvedení. Celá čtvrtá část je vlastně coda celého kvartetu. Struktura je porušená, poslední věta sama o sobě působí skoro nedonošeně, ale v celkovém dojmu to vůbec nevadí.“
Stranou nezůstalo ani téma, jak se kvartetním hráčům tato hudba vlastně hraje. „Je to klavírní. Dvořák myslel víc na smyčcové nástroje. Sazba jde často proti rukám. Mnohé vnitřní hlasy mají klavírní strukturu a sazba tónin je smyčcům také vlastně nepřirozená. Zajímavé je, že cellový part a prim nejsou tak exponované, ale náročné to mají střední hlasy.“ A opět je tu nápadný rozdíl mezi oběma kvartety: „V druhém kvartetu jsou všechny hlasy daleko víc rovnocenné.“
U Smetany se rádi ptáme na ohlas ve světě a u publika, kde je situace jasná: „Smetana je populární a první kvartet je samozřejmě srozumitelnější. Druhý bývá nepochopen, i když hodně záleží na typu publika, není to prostě skladba na první poslech. Jeho neuvěřitelně zajímavý svět není na první poslech srozumitelný. Za krátký čas se toho odehraje strašně moc.“ Dodejme, že první kvartet má řada světových souborů v repertoáru. Málokdy ale nahrávají oba dva vedle sebe. To zůstalo jistým specifikem českých souborů. I když i Haaseovci potvrzují, že termín česká kvartetní tradice se nesmí chápat mechanicky: „Spolupracovali jsme s profesorem Škampou, jeho zkušenost je jedinečná, ale také to není norma a už vůbec ne šablona.“ A také přiznávají, že se neprobírali systematicky dlouhou řadou českých nahrávek. „Teď jsme slyšeli jedno české kvarteto ve Smetanovi, a byla to úplně jiná skladba. Tradice se vlastně nedá obsáhnout. Česká kvartetní tradice je někdy až přeceňovaný a přetěžovaný pojem. V zahraničí se nás na to ptají, nevíme co říct. Vždy tu byla silná smyčcová kvarteta, ano, to je česká tradice. Ale tradice jedné interpretace neexistuje. Ani v jedné generaci – my a Zemlinského či Bennewitzovo kvarteto, jsme úplně jiní. Totéž kdysi Smetanovci, Janáčkovci a Vlachovci, to jsou tři rozdílné světy. Pražákovci, Talichovci, Panochovci – tam také není jeden směr. Jednotliví členové pak samozřejmě učí a zkušenost se předává, ale rozhodně to není linka, kterou by někdo následoval.“ Uzavírají členové jednoho z nejúspěšnějších českých kvartet současnosti.
