Když je výtvarný umělec svým citovým bohatstvím a podnětovými souvislostmi své práce přiveden k příchylnosti k vážné hudbě, prostor jeho duchovní existence zbohatne. A když se mladík, který miluje hudbu od dětství a navíc uspokojivě hraje na klavír, stane malířem, není k podivu, že hudba je pak v jeho obrazech abstraktně stále přítomna.
Malíř Paul Ewert (41) se narodil v Lucemburku, metropoli Velkoknížectví Lucembursko. Tam navštěvoval lyceum, pak na bruselském Institutu St. Luc studoval grafiku a ve Štýrském Hradci dějiny umění. Pracoval v Lucemburku v Národní knihovně a v Casino Forum d0Art Contemporain. Teď je nezávislým umělcem. Už deset let žije střídavě v Lucemburku a v Třebíči na Vysočině, odkud pochází jeho manželka.
První autorskou výstavu měl v roce 1996 v lucemburském Bettemburku. Pak uskutečnil osm výstav u nás (Olomouc, čtyřikrát Třebíč, Břeclav, Vimperk a Žďár nad Sázavou). V létě představily Ewertovy obrazy společenské středisko v historickém centru Lucemburku a Galerie Čertův ocas v Mohelském mlýně na dolním toku řeky Jihlavy (mezinárodní expozice parasurrealistické skupiny Stir up a hostů).
Ewert je milovníkem a též znalcem vážné hudby. Mnohé z jeho obrazů mohou být chápány jako její specifické vyjádření. Váží se k ní motivicky, je v evokacích už v názvech komplikovaně dynamických malířských kompozic s exaltovanou barevností – Skrjabinská fantazie, Instrusion de la 11e symphonie de Dmitrij Šostakovič, Čtyři madrigaly Bohuslava Martinů, Komplexní krajina s českým humorem a malou špetkou chačaturjanské nostalgie…
Než jste, pane Ewerte, přijel poprvé do České republiky, měl jste informace o našem umění?
Nic jsem nevěděl o zdejším výtvarném umění, ale českou hudbu, zvláště díla Antonína Dvořáka, znám dost dobře už od dětství.
Jak se žije výtvarným profesionálům v Lucembursku?
Výtvarní umělci v Lucembursku žijí převážně špatně. Živit se uměním, to znamená odejít do Paříže, New Yorku, či Berlína. Lucembursko se ale statisticky pyšní vysokou životní úrovní. To může ukazovat, že je rájem. Já si ovšem myslím, že pro umělce je rozhodující jeho vlastní osud, nikoliv propagační statistiky.
Jak to přijde, že působíte právě zde, na Vysočině?
Mám rád českou kulturu a atmosféra Třebíče je přitažlivá pro citlivé a vnímavé lidi. Třebíč se výrazně promítá do mých obrazů. Proto jsem cyklus vystavený loni ve Žďáru nad Sázavou nazval Simulacrum mysteriorum Trebicensis, tedy Ikona třebíčského tajemství.
V současném výtvarném umění převládá abstrakce. Problémem ale je, že jí málokdo rozumí. Budou mít soudobá díla obdivovatele za padesát, sto let, až snad budou lidé vnímavější?
Nejstarším abstraktním uměním je hudba. Ale ta snad u posluchačů mnoho problémů nevyvolává. Domnívám se tedy, že sporné otázky nejsou v samotné abstrakci, ale v nedostatku výchovy. I dobré figurativní umění skrývá nekonečnost abstrakce. Pro vnímavého člověka není abstraktní nic. A nemyslím si, že by umělec měl myslet na budoucnost. Její existence je totiž ještě méně jistá než existence Boha.
Kde jsou zdroje vaší tvorby?
Cítím přitažlivost v protikladech – chaos a pořádek, absurdita a hluboký smysl, maloměšťáctví a revoluční duch, vulgárnost a citlivost, idyla a tragédie, nevina a dekadence, brutalita a poezie, banalita a spiritualita. Vyznávám se ze své neomezené lásky k hudbě. Výtvarné umění je vlastně médium, ve kterém mohu svoji lásku vyjádřit. Všechny tyto věci mě motivují k vytváření pocty hudbě, pocty kafkovsko-absurdnímu charakteru mého osudu, pocty naději a něčemu vyššímu, co nás všechny spasí.
