S Bernardem Haitinkem se na stránkách Harmonie čas od času potkáváme. Mohli jsme tu číst o jeho kurzech pro mladé dirigenty, které několik posledních let probíhaly na Lucernském festivalu, ale Haitink dal tomuto časopisu také velký rozhovor o Antonínu Dvořákovi při příležitosti svých dvořákovských koncertů v Lucernu v létě 2016. Sledovali jsme pak i šířeji jeho vztah k české hudbě. Poslední text se právě před rokem věnoval dirigentovým posledním koncertům, když se rozhodl – po svojí devadesátce – definitivně rozloučit s koncertními pódii.
Nyní přinášíme díky laskavému svolení výběr z knihy rozhovorů a esejů věnovaných Bernardu Haitinkovi a jeho práci. Pod názvem Dirigování je hádanka se křtila v den posledního Haitinkova koncertu s Vídeňskými filharmoniky na Lucernském festivalu 6. září 2019. Je to útlá knížka a je vlastně zázrak – s ohledem na Haitinkovu plachost a neskrývaný odpor mluvit o sobě –, že vůbec vznikla. Mapuje dirigentův život a jeho uměleckou dráhu se zřetelem k důležitým etapám (s Concertgebouworkest, London a Chicago Symphony, Covent Garden…) i hudebním láskám, zejména Brucknerovi.
Po kom z rodiny jste zdědil hudební nadání? To netuším. Moje rodina byla skrz naskrz nemuzikální. Padl jsem dost daleko od stromu, nevím ani jak a proč. Byly jsme tři děti, já byl nejmladší a jediný se zájmem o hudbu, zato až s fanatickým. Smáli se mi kvůli tomu i ve škole, kde jsem byl jediný s takovou zálibou.
Kdo byl váš otec? Odkud pocházel, čím se živil? Můj otec Willem Haitink pocházel z Alblasserdamu, malé vesnice v jižním Holandsku. Byl právníkem. Studoval v Leidenu, a to dost dlouho, pokud vím. Poté, co překonal určité zdravotní obtíže, se nakonec usadil v Amsterodamu. Stal se ředitelem amsterodamských elektráren.
A matka? Jmenovala se Anna, že? Odkud byla ona? Ano, Anna Clara Verschaffelt. Belgické jméno. Byla dcerou Belgičana, který do Holandska přišel z vlámské části Belgie během první světové války. Její otec byl botanik, v Amsterodamu pak vedl botanickou zahradu. Matka byla extrovertní, zatímco otec se v naší rodině snažil působit spíš jako uklidňující element.
Když byla vaše matka Belgičanka, znamená to, že mluvila francouzsky? Kdepak, francouzsky se naučila až v Holandsku, kde vystudovala romanistiku. Pracovala pak jako sekretářka u Francouzské aliance, francouzského kulturního a jazykového institutu. Proto taky u nás doma pořád přespávali hosté z Francie. Pamatuji si, že když k nám Francouzi přijeli, na stole vždycky stálo víno. Jestli bylo dobré nebo ne, to nevím. Každopádně jsem díky matce získal k francouzské kultuře jisté sympatie.
Třeba i k francouzské hudbě? To úplně ne. Matka hrála trochu na klavír, ne moc dobře, ale stačilo to na Schubertovy písně, které mi předzpívávala. Matka měla hrozný hlas, ale nebála se toho… Její hudební výchova mě nicméně evidentně nenechala chladným, jednoho dne jsem totiž strašně zatoužil učit se hrát na housle. Proč zrovna housle, netuším. Asi kvůli spolužákovi, který housle měl. Přinesl jednou do školy futrál od houslí a mně se ten futrál tak líbil, že jsem ho taky chtěl mít. Zní to možná hloupě, ale takhle to opravdu bylo. Moji rodiče každopádně nic nenamítali, naopak, mysleli si, že je to dobrá kratochvíle. A taky byla. Takže jsem jako osmiletý začal chodit do houslí.
Jako žák jste snil, četl – především jste ale poslouchal hudbu a také hudbu dělal. Jak tohle začalo? Když jsem v osmi letech začal chodit do houslí, začal jsem také navštěvovat koncerty. Mým prvním byl jeden z tzv. Čtvrtečních koncertů v Concertgebouw; to byla koncertní řada, na kterou se prostě chodit muselo, pokud jste to ve společnosti chtěli někam dotáhnout. Šel jsem tam tedy za ruku se svými rodiči, kteří měli předplatné, a viděl jsem, jak Willem Mengelberg diriguje Čajkovského Patetickou. Těch návštěv pak bylo čím dál víc, občas jsem se do sálu vpašoval i tajně.
O pár let později mě rodiče vzali na Bachovy Matoušovy pašije. Bylo to takové každoroční, tradiční provedení Pašijí na Květnou neděli. A také to bylo naposledy, kdy tohle dílo dirigoval Mengelberg. Koncert tehdy nahrával Philips, nahrávka je stále dostupná. Před nedávnem jsem si ji znovu poslechl – samozřejmě za úplně zavřenými okny, aby se o tom nedozvěděl nikdo z dnešních odborníků.
Stejně důležité jako návštěvy koncertů pro mě bylo rádio. Na tom přístroji jsem poprvé v životě slyšel symfonii Antona Brucknera. Byla to jeho Osmá, přenášená z Concertgebouw. Muselo to být taky někdy v roce 1937, bylo mi tehdy sedm nebo osm let. Tenkrát dirigoval Eduard van Beinum, velkolepý interpret Brucknera, po Mengelbergovi tehdejší dvojka za dirigentským pultem Concertgebouworkest. Já jsem v té době neměl nejmenší tušení, o čem tenhle svět je, s Brucknerem ale jako bych se náhle probudil. Pro ten radiopřijímač jsem se tehdy úplně zapálil, stal se ze mě téměř fanatický posluchač rozhlasu.
Během okupace to samozřejmě bylo složité, člověk nesměl poslouchat cizí stanice. I tak jsem poslouchal německý rozhlas – ovšem vskrytu a úplně potichu. Moje rodiče to příšerně hněvalo, já jsem ale nemohl jinak. Poslouchal jsem hodně Brucknera, v německém rozhlase totiž dávali každý týden jednu jeho symfonii. Však taky Bruckner platil za „rasově čistého“. Mahler byl zakázaný, Ravel taky, ale Bruckner měl volnou cestu. Poslouchal jsem i desky, ale ty se daly sehnat jen obtížně. Za války to bylo prakticky úplně nemožné.
V podstatě jsou to tedy tři díla, která vás uvedla do světa hudby: Brucknerova Osmá s Beinumem, Čajkovského Šestá s Mengelbergem a Schubertova Symfonie h moll, což byla první partitura, kterou jste měl v ruce. Kromě toho tu ale byly i ty housle. Jak vám to šlo a kdo byl váš učitel? Mým prvním učitelem byl Charles van der Rosière. Milý člověk, houslista Concertgebouworkest a fanatický dříč. Kromě práce v orchestru se staral o šedesát žáků. Musel jsem na hodiny chodit k němu domů, a to každou neděli v šest ráno! Nadaný houslista jsem na žádný pád nebyl, přesto jsem se ale právě houslím věnoval, když jsem odešel ze střední školy.
U přijímací zkoušky na amsterodamskou konzervatoř se dlouho diskutovalo o tom, jestli mě vezmou nebo ne – tak mi to alespoň později vyprávěli. Nakonec mě navzdory všem pochybám přijali a cestu k diplomovanému houslistovi jsem skutečně dokončil, přerušila ji jen povinná vojenská služba.
Na konzervatoři byl mým učitelem Jos de Clerk. Belgičan a představitel francouzské tradice, člověk, který mi předal mnoho lásky k hudbě. Neustále mě podporoval a bránil. Záhy však bylo zjevné, že s velkou houslovou kariérou se u mě počítat nedá. Však jsem taky pro ten hudební nástroj příliš nehořel… A tak jsem jednoho krásného dne housle definitivně odložil a už se jich nikdy víc nedotkl. Kdy to bylo, to už nevím – a to, že to ani nevím, o tom asi dost vypovídá.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2021.
