Klavírní cyklus Hybatelé rezonance si v pražském hudebním životě nalezl za dobu své šestileté existence pevné místo. Probíhá od roku 2018 každoročně v krásném sále Anežského kláštera a nabízí publiku v průběhu každé koncertní sezony čtyři významné české pianisty, jimž je na pódiu k dispozici skvěle znějící velké koncertní křídlo C. Bechstein D 282. Závěr letošní sezony patřil jednomu z našich nejznámějších klavíristů Ivo Kahánkovi.
Umělec si připravil pro své vystoupení pestrý a lákavý program. V úvodu večera zazněly tři Sonáty Domenica Scarlattiho – E dur, K 380, d moll, K 9 a D dur, K 96. Už při prvních tónech Sonáty E dur se koncertní sál doslova rozzářil. Kahánek hrál Scarlattiho svítivým úhozem, s průzračnou ornamentikou, a brilantně zvládal všechny typické scarlattiovské efekty, jako je křížení rukou, rychlé repetované tóny, velké skoky či oktávové pasáže, čehož všeho bylo ve všech třech Sonátách (především pak v Sonátě D dur) nepočítaně. Klavírista si Scarlattiho užíval s očividným potěšením – a potěšení ze hry se přeneslo i na posluchače.
Závažná pětivětá Sonáta č. 3 f moll, op. 5 Johannesa Brahmse klade na interprety velké nároky technické i výrazové. První větu, v níž se střídají přívaly vypjatých emocí s plochami naplněnými něhou a poezií, přednesl Kahánek s úžasným romantickým vzletem a v nádherných orchestrálních barvách. V citlivě vystavěné pomalé druhé větě jsme si mohli naplno vychutnat klavíristovu bezkonkurenční kantilénu. Rytmicky strhující Scherzo vyznělo v Kahánkově podání téměř až přízračně. Velice působivé bylo Kahánkovo barevné řešení Intermezza s krásně rozezpívanou pravou rukou a s ponurými basovými přiznávkami, které evokovaly smuteční pochod. Dramatická finální věta proletěla v obdivuhodném tempu a pianista v ní nadchl posluchače svou skvělou velkou technikou i velkolepými, suverénně modelovanými gradacemi.
Druhou polovinu večera zahájil Kahánek Patnácti maďarskými selskými písněmi, Sz. 71 Bély Bartóka. Tyto Bartókovy klavírní stylizace maďarských lidových melodií jsou velmi nápadité a ve světě se mezi pianisty těší velké oblibě. U nás se však kupodivu neuvádějí. Ivo Kahánek podtrhl jejich rustikální charakter hutným, pevným tónem. Pomalá baladická, resp. rapsodická čísla přednášel s bohatými rubaty, jež byla natolik svobodná a uvolněná, že navozovala dojem improvizace. V rychlých tanečních částech pulzoval naopak pianistův rytmus naprosto pevně a neochvějně. Zlatým hřebem cyklu bylo poslední, patnácté číslo, které pod Kahánkovými prsty doslova jiskřilo.
V závěru svého recitálu měl Kahánek provést tři skladby Franze Liszta. Klavírista se však z pódia posluchačům omluvil, že se před několika málo hodinami vrátil z mimořádně náročného desetidenního jihoamerického turné a že místo Liszta zahraje dvě Chopinova Scherza: h moll, op. 20 a b moll, op. 31, která uváděl v předchozích dnech na svých koncertech. Kahánek má Chopinova Scherza na svém repertoáru už dlouho. Velkou pozornost vzbudila jejich supraphonská nahrávka z roku 2010. Delší dobu jsem Scherza od Ivo Kahánka neslyšel a musím přiznat, že to, co z nich vyčaroval v Anežském klášteře, bylo prostě úžasné. Hrál obě Scherza v hraničním tempu, s takřka bezmeznou fantazií a s neslýchanými zvukovými efekty. Obě skladby vyzrály jako víno té nejvyšší kvality a Ivo Kahánek v nich jen znovu prokázal to, co všichni víme: že je klavíristou světového formátu. Stejně tak to vnímalo i publikum, které bezprostředně po doznění posledních tónů povstalo ke standing ovation.
Došlo samozřejmě na přídavky: po vysloveně internacionálním programu zahrál Kahánek dvě skladby českých autorů: Dvořákovu slavnou Humoresku Ges dur, op. 101/7 a Dupák ze Tří českých tanců, H 154 Bohuslava Martinů.
Teprve v zákulisí jsem se od Iva Kahánka dozvěděl, jak dobrodružný byl jeho návrat z jihoamerického turné. Při odletu měl problémy s letadlem, takže nakonec cestoval z Limy přes Panamu do Istanbulu, odtamtud letěl do Vídně a z Vídně jel čtyři hodiny autem do Prahy, kde svůj recitál v Anežském klášteře stihl jen tak tak. Spal prý předtím asi tak dvě hodiny. Na jeho hře se ovšem tyhle dobrodružné peripetie neprojevily ani v nejmenším. Klobouk dolů.
