úterý, 27. listopad 2018

David Kollar: Učit se přímo od svých vzorů

Napsal(a) 

David Kollar, foto Arnold Horvath David Kollarfoto: Arnold Horvath

Je mu 35 let, žije v Prešově na východním Slovensku a je stále častěji považován za jednoho z nejoriginálnějších kytaristů současnosti. Díky svojí zarputilosti a využívání moderních technologií David Kollar boří klišé nejen o podobě hudby, ale i o zákonitostech úspěchu. Vede kapelu KoMaRa s Patem Mastelottem z King Crimson. Čerstvě vydal album s živoucí legendou norské post-jazzové scény Arvem Henriksenem. Vedle dalších projektů, třeba s Christianem Fenneszem, v létě prakticky náhodou započal blízké tvůrčí přátelství s trumpetistou Erikem Truffazem. Jak po letech strávených v blízkosti svých uměleckých idolů vidí hudební svět? Stačilo pár otázek, aby sdělil mnoho.

Na křtu tvého nového CD Illusion of Separate World v duu s Arvem Henriksenem nevystoupil Arve, ale zastoupil jej Erik Truffaz, aniž byste před tím spolu někdy hráli. Co ho na tvojí hudbě zaujalo? První podnět byl, když jsem přišel na tiskovku festivalu Hevhetia, kde seděl Erik Truffaz, a Ján Sudzina, ředitel festivalu a vydavatelství Hevhetia, mě uvedl tak, že mi právě vyšlo CD s Arvem Henriksenem. Erik do mě hned šťouchnul prstem: „Hej hej, ty hraješ s Arvem?“ A hned chtěl to CD, já mu poslal odkaz na můj Dropbox, protože nemá v počítači CD mechaniku. Pak tam byl nějaký kritik a zmínil, že mám projekt KoMaRa s Patem Mastelottem. Na to se Erik ke mně znovu otočil a zas: „Ty hraješ i s bubeníkem od King Crimson?“ Já že ano a on se mě ptal, jestli znám i toho blonďatého kytaristu z Norska, já na to, jestli nemyslí Eivinda Aarseta. On přikývl, tak jsem mu odpověděl, že jsem s ním hrál dva koncerty jako host. Erik mi odpověděl: „Ty musíš být dobrý. Pojď si se mnou někdy zahrát!“ Vyměnili jsme si telefonní čísla, ale já byl zaneprázdněný novou deskou s Arvem a spolupracuji navíc s italským trumpetistou Paolem Rainerim, tak jsem celou věc přešel s tím, že ze spolupráce s Truffazem stejně nic nebude. Pár hodin na to mi Arve napsal esemesku, že se omlouvá, ale má něco s kolenem a doktor mu nedoporučil cestovat. Psal jsem Aarsetovi, jestli by nepřišel na záskok, ale ten byl zrovna s Molvaerem na turné v Rumunsku. Volal jsem Christianovi Fenneszovi, který právě chodil po horách s manželkou a tehdy mi problesklo, Truffaz je tu a dal mi svoje číslo. Zavolal jsem mu, zrovna poslouchal moje album, líbilo se mu, tak mi říkal, že si o den prodlouží pobyt a zahraje.

Spokojil se jenom s referencemi? Myslím si, že opravdu originálních trumpetistů je na světě velmi málo. Existují zástupy skvělých muzikantů, kteří odehrají hodně v big bandu a dokážou zahrát plno věcí. Ale takových, kteří přinášejí něco nového ve zvuku nebo ve způsobu hry, tolik není. Arve je jeden z nich. Dokáže z trubky vyloudit zvuk píšťalky, zpívá do trubky, pracuje s elektronikou, takže možná bylo pro Truffaze výzvou nahradit ho. Všechno bylo na moji zodpovědnost. Kdybych něco odfláknul, bylo by to odfláknuté, ale když pro celou věc uděláš maximum, tak to může dopadnout dobře. Hned jsem jel z Košic domů do Prešova, měl jsem totiž sbaleno na koncert s Arvem a bylo potřeba všechno překopat. Vzal jsem malé guitalele, které s Arvem nebylo v plánu a vytáhl z rukávu různé set-listy pro sólové hraní. Ve svém studiu jsem se snažil přehrát koncert s vědomím, že vedle mě bude Erik Truffaz a ne Arve Henriksen. Šlo o to připravit věci, které bych mu mohl nabídnout, a on do nich dokázal hrát. Nachystal jsem tři skladby z nové desky a zbytek byla totální improvizace.

David Kollar, Arve Henriksen, foto Jan Sudzina David Kollar, Arve Henriksenfoto: Jan Sudzina

Truffaz ti nastínil dva zajímavé scénáře kariéry. Buď budovat jméno, jen občas vyjíždět po světě na dobře zaplacené koncerty se slavnými muzikanty a zůstat na Slovensku, nebo se přestěhovat a působit jako session hudebník. Která cesta je ti v tuto chvíli bližší? Jednoznačně ta první, budovat si jméno, protože jsem nikdy neměl kapely s názvem. První byla David Kollar Band, pak David Kollar International Project, následoval David Kollar Solo, pak David Kollar s tím a s tamtím. Snad jediná výjimka je The Blessed Beat. V KoMaRa se taky skrývají naše jména. Hraju podstatně míň, ale všechny koncerty jsou mnohem zásadnější, vyžadují delší přípravu, mám k nim větší vztah a samozřejmě i větší obavy z toho, že nevyjdou, než když bych fungoval jako session muzikant.
Jsou samozřejmě na světě muzikanti, jako jsem já, které si najímají jiní. Například David Sylvian si najímá originální tvůrčí hudebníky. Nemá v kapele studiové hráče, kteří dokonale čtou noty, zpívají vokály a hrají na elektrickou i akustickou kytaru. Teď má v triu Ryuichiho Sakamotoa, vynikajícího japonského minimalistického skladatele. On je tam ale k něčemu úplně jinému, stejně jako Rakušan Christan Fennesz – spolupracují kvůli tvořivosti a společnému objevování. Co z takové spolupráce vznikne, si pak už lidé pojmenují. Takovýto druh práce je mi bližší. Mám totiž potřebu utéct z věcí, které mi připadají jako klišé.

Kdyby ses měl přestěhovat a pravidelně hrávat, kde jsou Mekky tobě blízké hudby? Já se na to ptám každého muzikanta, se kterým hraju. Nových, ale i starých přátel, jestli se třeba něco změnilo. Arve Henriksen mi říkal, že Berlín! Jediný problém je, že v Berlíně na této scéně nejsou peníze. Na druhé straně je tam hromada zajímavých muzikantů. Pak vím ještě o New Yorku, ale v tuto chvíli se necítím na hraní v malých klubech s Newyorčany.

Jsou takové scény závislé na velkých městech? Do značné míry určitě. Ale hrál jsem teď s Erikem Truffazem v Dunajské Stredě, což je maličké město s 25 tisíci obyvateli a klubem NFG pro zhruba 100 lidí, který totálně praskal ve švech. Byl to festival avantgardní hudby Are You Free? a my s Erikem jsme oproti ostatním zněli jako komerčáci. Je to i o tom, že někdo tu scénu vychová a lidé se chtějí dozvídat něco nového.
Ve větších městech, kde jsou takové kluby na každém rohu, začnou vznikat sektářské komunity – někdo pokřiví pohled lidí prostřednictvím recenzí v časopisech, pouštěním v rádiu, účinkováním na festivalech a nějaký úplný nesmysl se pak tváří jako to pravé ořechové.
Je to problém současného světa. Hudby je skoro nekonečno a lidi všechno chtějí z mobilu hned. Já mám opačnou zkušenost. Moje nejdůležitější umělecké momenty se projevily pomalu. Mám příhodu. Když jsem poprvé viděl Tarkovského film Stalker, byla to pro mě strašlivá nuda, kde se absolutně nic nedělo, ale nakonec jsem si uvědomil, že o tom, jak je ten film strašný, mluvím už dva dny. Tak jsem si ho pustil ještě jednou, pak znova a stal se součástí mého života.
Neříkám, že moje hudba je krásná, ale je tam něco, co funguje. Kdybych tvořil hudbu vypočítavě a šil ji třeba podle Truffaze, myslím, že by to nefungovalo. Tím, že začínáš od garáže, zkušebny, chodíš do práce a stane se ti, že nechceš nic jiného než tvořit hudbu bez ohledu na honorář, může to mít obrovskou energii, která se ale neprojeví hned.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XI/2018 (koupit)

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.