Sobota těsně před půlnocí. V centru Londýna je živo. Před bary a kluby stojí fronty hlučných mladých lidí čekajících na vstup. Restaurace jsou plné, mnozí jsou naopak na chvíli venku a pokuřují. Je dvacátého února, hodně chladno, ale nemrzne, zima je asi pryč; v parcích lze přes den už ostatně vidět první květiny. Na pěší zóně náměstí Leicester Square, stejně jako například nedaleko odsud na rušné Piccadilly Circus, plné aut, černých taxíků a červených autobusů, ale i mnohde jinde v přilehlých čtvrtích a ulicích, jsou i teď v noci, stejně jako ve dne, zástupy turistů promísené s Londýňany. Je mi jasné, že nikdo z těch i oněch nemá ani potuchu o tom, že před necelými dvěma hodinami skončil v Royal Festival Hall na druhém břehu Temže Festival české hudby. Jdou za zábavou a jejich světem jsou úplně jiné zvuky. A přece to neznamená, že by podobný festival snad neměl smysl.
„Taková akce probíhala v Londýně v podobném rozsahu naposledy po druhé světové válce. Díky reakcím i díky podpoře našich partnerů jsme dospěli k myšlence, že bychom takto českou hudbu mohli prezentovat i v dalších evropských metropolích,“ říká Jan Hasenöhrl , ředitel Českého národního symfonického orchestru , trumpetista a manažer, který za projektem stojí jako jeden z jeho iniciátorů.
První večer Festivalu české hudby patří v Cadogan Hall právě ČNSO a dirigentu Liboru Peškovi . „Anglické publikum ho zná a poznává, je nesmírně oblíbený. Koncerty byly vyprodané,“ pokračuje Jan Hasenöhrl. V dalších dnech se v programech opět objevuje toto těleso, jednou s Petrem Altrichterem , ale i komorní soubor The Schubert Ensemble nebo pianista William Howard . Vůbec není tak zcela samozřejmé, že vedle českých umělců jsou to i jména britská… O pozornost londýnského publika během únorového festivalu usiluje Dvořákova Novosvětská , Osmá a Slovanské tance , Taras Bulba , ale i méně známá hudba – něco od Fibicha či Houslový dvojkoncert od Martinů, později také skladatel Josef Suk… „Nad očekávání bouřlivě byla přijata Smetanova Má vlast, která kompletně v cizině nezaznívá tak často,“ dodává Jan Hasenöhrl.
Předposlední večer je už v režii Symfonického orchestru BBC a jeho českého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka . Účinkují v sále moderního kulturního centra Barbican, kde se po léta odehrává jejich abonentní sezona. Páteří té současné je postupné uvedení všech šesti symfonií Bohuslava Martinů, rozvržené až do pozdního jara. Než přijde tento večer na řadu čtvrtá z nich, má ale dva týdny před pražským uvedením světovou premiéru nová suita z Janáčkovy opery Káťa Kabanová , jak ji sestavil Jaroslav Smolka, a v podání Andrew Haverona zaznívá i melodický Houslový koncert brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda, v polovině 20. století významného autora hollywoodské filmové hudby.
Večer má v koncertní síni mimořádný ohlas a po jeho skončení se v zákulisí s blahopřáním šťastně se usmívajícímu šéfdirigentovi objevuje i ředitel orchestru Paul Hughes . „O tom, jak festival vznikl, nemám sice vlastně nejmenší potuchy, ale jsme rádi, že jsme byli jeho součástí. Byl to moc dobrý nápad a pro nás opravdové potěšení,“ odpovídá na otázku týkající se zapojení jeho tělesa do „českého“ měsíce. A na adresu cyklu všech symfonií Martinů se vyjadřuje podobně: „Byla to dobrá myšlenka. Koncert od koncertu u našeho publika roste zájem a porozumění a projekt opravdu vyvolává větší a větší pozornost.“
Londýnské orchestry, a je jich bezmála desítka, spolu neustále soupeří. Žádný z nich nemá na dlouho jisté, že je „ten nejlepší“. Záleží na tom, co zajímavého a jak dobře nabízí. Paul Hughes samozřejmě moc dobře ví, že Jiří Bělohlávek v čele tělesa je výhrou – nejen kvůli zasvěcenému výběru a prezentaci české hudby, ale samozřejmě i kvůli dalším kreacím, které se zdaleka nesoustřeďují jen na hudbu dirigentovy vlasti. Účast na festivalu je ovšem zcela logická.
Jiřího Bělohlávka v jeho čtyřiašedesáti letech označují v Londýně za největšího žijícího interpreta hudby Bohuslava Martinů. Čtvrté symfonii dal zaznít se strhujícím dramatismem i hloubkou. Nalézá v ní ještě další polohy, ne jen tu optimistickou a radostnou danou dobou vzniku – jarem roku 1945. O svém vztahu ke skladateli hovoří jako o fascinaci, a to od mládí. Všímal si jeho hudby už jako člen Kühnova dětského sboru, když zpíval v Otvírání studánek, i později jako konzervatorista studující jeho violoncellové skladby. Symfonie jsou podle Jiřího Bělohlávka plodem zralosti a vrcholu tvůrčích sil, jsou mistrovskými díly. Miluje na nich bohatství barev a instrumentace i nepřeslechnutelné momenty českých inspirací. Je zřejmé, že Bělohlávkovy současné kreace jsou i v Londýně zárukou špičkových kvalit. A se svým tělesem si evidentně rozumí. Zahájí i zakončí s ním také mimochodem letos letní festival BBC Proms.
„Jsem tu opravdu spokojen. Našel jsem zde tvůrčí atmosféru a velmi přátelské prostředí, naprosto normální, naprosto seriózní, bez jakýchkoli šibalství či lépe řečeno bez negativních jevů, které jsem někdy prožíval…,“ říká Jiří Bělohlávek den před koncertem ve studiu BBC v Maida Vale, kde zkouší. Jak dodává, chtěl nyní připomenout výročí Martinů opravdu výrazně – a integrální cyklus symfonií po tom přímo volá. „Po počátečním lehkém váhání, vzhledem k tomu, že Martinů je sice už docela často prezentovanou, ale ještě stále také trochu exotickou věcí, management myšlenku přijal a stala se z toho nakonec velká událost. Je zajímavé pozorovat, jak se v tělese prohlubuje porozumění jazyku Martinů,“ pokračuje šéfdirigent a přidává malou osobní statistiku: Čtvrtou symfonii nastudoval během posledních dvaceti let již s pětačtyřiceti různými tělesy a celkem už to znamenalo bez tří plnou stovku uvedení díla. „Pro hudbu 20. století dost úctyhodný počet, ale ještě se neblížím výroku Ivana Moravce, že interpretace začíná až po dvoustém provedení…,“ usmívá se.
V předsálí je po koncertě živo, Janáček, Korngold i Martinů nadchli. Řada lidí ještě zůstává v rozhovoru u baru. Nikdo tu nechrastí klíči, není potřeba hned vyklidit dům. A v zákulisí kolem šéfdirigenta postávajícího s přáteli chodí ze šaten s úsměvy i hráči. „Tohle je moje nejoblíbenější z jeho symfonií. Rádi je s Jiřím hrajeme. Možná byla zpočátku pro nás hudba Martinů zvukově trochu nezvyklá, ale zvykáme si a přicházíme jí na chuť. Užíváme si to,“ říká jedna z houslistek.
Závěrečný večer festivalu patří další den Londýnské filharmonii . Vystupuje v kulturním centru Southbank Centre, tedy „na jižním břehu“, rozumí se řeky Temže, s akusticky dobrým sálem Royal Festival Hall z poloviny 20. století, moderně adaptovaném, sálem pro více než 2500 lidí. Ruský šéf orchestru Vladimir Jurowski dává Sukovu symfonii Asrael , čímž uvádí své publikum v úžas – a v českém pozorovateli vzbuzuje upřímný zájem. Koncert končí velkým úspěchem, dirigent se poněkolikáté děkuje. Nakonec pozvedá výmluvně nad hlavu partituru. Přestože jde o hudbu až mahlerovských kvalit, délky a závažnosti, světová veřejnost symfonii Asrael dosud vlastně nezná.
Jurowski sice už dirigoval Janáčkovy opery, ale nyní se překvapivě ukazuje jako skutečný nový příznivec české hudby, ochotný vcítit se do ní i do jejích námětů a zařazovat ji. „Samozřejmě, že nemohu uvádět příliš mnoho české hudby, protože tady v Londýně mám velkou konkurenci v osobě Jiřího Bělohlávka. On je ten pravý specialista na českou hudbu. Na druhou stranu si myslím, že je ale existence dvou různých pohledů možná. Vždyť i on naopak diriguje ruské skladatele. A tak zase já mohu dirigovat skladatele české,“ zamýšlí se po koncertě.
Prvotní údiv ze setkání s partiturou hodinové skladby proměnil v empatické a poctivé pochopení s plným prožitím jejího pozdně romantického stylu i tragické inspirace. Podařilo se mu z provedení učinit velkou uměleckou událost, znovu naznačující, že Suk má jako autor před sebou na mezinárodní scéně velkou budoucnost. Ještě předtím však zní před téměř plným sálem Janáčkova rapsodie Taras Bulba a před přestávkou jeho kantáta Věčné evangelium na Vrchlického vizionářský text, dílo z let první světové války. Spoluúčinkuje sbor Londýnské filharmonie. Překvapením může být, že nejde o profesionální těleso.
„Ano, až na výjimky v Británii působí jen amatérské sbory. Nejsou sice schopny udělat velkou věc s jednou zkouškou jako profesionální sbor, nacvičují skladbu třeba čtyři měsíce, ale odvedou potom profesionální výkon,“ říká s uznáním Karel Janovický, v Londýně už více než půlstoletí usazený skladatel a někdejší pracovník BBC, jinak také jazykový poradce mnoha sborů a sólistů, pokud jde o češtinu. „Když se nácvik fonetiky vezme za správný konec, je to – zvláště s Angličany – překvapivě snadné a radostné. Čeština svými hláskami není zas až tak moc vzdálena italštině či franštině,“ přibližuje svou nenápadnou práci. Čeština byla mimochodem ve sborovém partu ve Věčném evangeliu – jistě i díky cílenému úsilí, které odvedl český „language coach“ – velmi dobrá. Oba sólisté s ní bojovali evidentně víc.
Rovněž zde mnozí lidé po koncertě zůstávají. Royal Festival Hall žije nejen večer, ale i přes den, je zde možnost pojíst, konal se tu program pro maminky s dětmi. Nyní několik desítek posluchačů čeká na besedu s Jurowským. Šéfdirigent, třicátník, se narodil a začal studovat v Moskvě, ale po roce 1990 pokračoval v Drážďanech a v Berlíně a během své slibně se rozvíjející umělecké dráhy se pohybuje už vlastně téměř výhradně na Západě. V roce 1995 debutoval v Královské opeře Covent Garden a o rok později začal pracovat v berlínské Komické opeře. Od té doby už se objevil v řadě prestižních divadel Evropy a Ameriky, včetně Metropolitní opery. Stal se hudebním ředitelem jedinečného operního festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie a v roce 2007 šéfem Londýnské filharmonie.
Čekání se protahuje kvůli neplánovaným dotáčkám, potřebným pro koncertní záznam, ale lidé zůstávají. Nakonec Maestro v půl jedenácté přichází a ochotně půl hodiny odpovídá na otázky. Hovoří obsáhle o tom, jak skladby, které dnes dirigoval, poznal, zasvěceně a s příklady popisuje anglicky hovořícímu publiku rytmus a deklamaci české řeči a z toho vyplývající rytmus české hudby, zamýšlí se nad námětem Tarase Bulby, nad tématem svobody a skladatelovým rusofilstvím, se znalostí osvětluje osobní inspirace i filozofické pozadí symfonie Asrael, doporučuje Talichovu nahrávku z roku 1952…
Potlesk přítomných doprovází příspěvek z pléna, v němž zaznívá vyznání posluchače, že dnešní koncert byl asi tím vůbec nejkrásnějším, jaký kdy zažil. Vladimir Jurowski děkuje za tak vážná a upřímná slova a znovu opakuje, že i pro něj byl tento program něčím výjimečným, že pro sebe objevil nejen Janáčkovo Věčné evangelium, ale i celý odkaz Josefa Suka, a že se pokusil sílu svého setkání s touto hudbou předat publiku. Slibuje současně, že bude v uvádění další dosud plně neobjevené a obecně nesdílené krásné hudby, včetně hudby Sukovy, pokračovat.
V klidu šatny pak ještě v nedlouhém rozhovoru u mikrofonu opakuje, že když poprvé uslyšel Sukova Asraela, byl to pro něj opravdu šok – pochopil, že jde o celý hudební svět, který dosud absolutně neznal. „Chtěl jsem a rozhodně chci tuto hudbu opakovaně dávat. A myslím, že nejlepším způsobem, jakým to dělat, je činit tak v sousedství dalších národních děl,“ zdůrazňuje. Když před časem uvažoval o tomto kontextu, vyloučil však Dvořáka, který se hodně hraje a navíc by to bylo spojení prý až moc obyčejné. „Spojení Sukovy hudby s Janáčkem tak samozřejmé už není. Pochopitelně, že se znali, ale nevíme, já nevím, jak na sebe a svou hudbu vzájemně pohlíželi. Ale oba tito géniové komponovali souběžně a ve vzájemné blízkosti,“ připomíná Jurowski. Zároveň připouští, že možná příště Asraela uvede v kontextu s Ostrovem mrtvých od Rachmaninova… Jinak plánuje zařadit další partitury od Suka, zejména Zrání, ale i Radúze a Mahulenu a houslovou fantazii . „Rád bych nastudoval i symfonické básně Vítězslava Nováka. A také jsem velkým fandou hudby Bohuslava Martinů. Na prvním místě vidím Epos o Gilgamešovi,“ prozrazuje. Plánuje rovněž Janáčka – nejprve Příhody lišky Bystroušky , ale určitě by rád někdy nastudoval i opery Věc Makropulos a Z mrtvého domu . Loučím se pár slovy rusky a dirigent dává najevo, že by mu čeština také neměla dělat zásadní problémy…
Jedu pak metrem na druhou stranu řeky, na Leicester Square. Londýn si tu žije svým hlučným nočním životem, ale je jisté, že přes netečnost těchto davů tady i česká hudba bude samozřejmě na vyhrazených místech nadále znít. Festival je u konce, ale obě londýnská operní divadla naplánovala na letošní jaro Janáčkovy opery, Jiří Bělohlávek pokračuje v cyklu symfonií od Martinů (a českou hudbu neopustí ani v další sezoně, kterou by chtěl za rok uzavřít koncertním provedením Prodané nevěsty ), své plány s českou hudbou má do budoucna i Jurowski – a Jan Hasenöhrl předpokládá, že podobný festival jako letos zopakuje v britské metropoli za dva a půl roku. Ti, kteří zde o naši hudbu stojí, si ji určitě najdou.
