Jihočeská komorní filharmonie, Jan Talich – dirigent. Text: Č, A. Nahráno: Koncertní síň Otakara Jeremiáše, České Budějovice, 22. – 23. června a 27. – 30. září 2010. Vydáno: 2012. TT: 59:17. DDD. 1 CD Radioservis CR0590-2.
Vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis již po delší dobu zásobuje trh s hudebními nosiči nahrávkami děl autorů spjatých s českými zeměmi 2. poloviny 18. století. Vedle takových počinů, jakými byly realizace nahrávek Vaňhalova Stabat Mater , Rejchových symfonií či Richterových, Bendových a Stamicových flétnových koncertů, spatřilo roku 2012 světlo světa CD se záznamem tří symfonií dnes bohužel poměrně opomíjeného autora Vojtěcha Matyáše Jírovce (1763–1850). Vojtěch Jírovec pocházel z Českých Budějovic. Jeho otec byl regenschorim budějovického dómu a zprostředkoval tak synovi první hudební zkušenosti. Vojtěch získal v Budějovicích dobrou průpravu ve hře na housle, působil zde rovněž jako varhaník. Po ukončení studií na piaristickém gymnáziu odešel studovat práva do Prahy. Odchod do metropole na mladého autora nepochybně velmi silně zapůsobil, a to vysokou úrovní chrámové hudby i operními produkcemi ve Stavovském divadle. Kvůli pozdějšímu nedostatku peněz odešel z Prahy a vstoupil do služby u hraběte Fünfkirchena. Právě zde vzniklo jedno z jeho stěžejních děl – šest raných symfonií. Na základě jejich brněnského provedení si Jírovec získal přízeň hraběte Troyera, jenž pro mladého skladatele zajistil příznivé přijetí ve vídeňské hudbymilovné společnosti. Záhy se dostavil další z úspěchů – jednu z Jírovcových raných symfonií provedl na jednom ze svých koncertů i Wolfgang Amadeus Mozart. Přes veškerý úspěch odešel Jírovec do Říma. V Itálii uvítal možnost navštěvovat významné operní domy. Dva roky strávil přímo v Neapoli u Giovanniho Paisella studiem operní tvorby. Po Itálii následoval odchod do revoluční Francie, kde se věnoval především kompozici instrumentálních děl. Roku 1789 se rozhodl odcestovat do Londýna. Díky přízni i kontaktům, které zde získal, pomohl později k tamnímu příznivému přijetí Josepha Haydna. Tři roky po příchodu do Londýna se navrátil přes Belgii do Paříže a dále pokračoval do Prahy a Vídně. Krátkou dobu působil ještě ve službách hraběte von Sickingen v Mnichově a Schwetzingenu. V roce 1804 se opět usadil ve Vídni, tentokrát jako vicekapelník Dvorních divadel, s povinností složit vždy operu a balet pro novou sezonu. Oproti předchozímu, kompozičně spíše „instrumentálnímu“ období, se po zbytek života věnoval zejména divadelním kompozicím. Od roku 1831 byl Jírovec ve výslužbě a jeho věhlas začal postupně upadat. Dva roky před autorovou smrtí vyšel ve Vídni jeho vlastní životopis. Vojtěch Matyáš Jírovec umírá ve Vídni roku 1850.
Jírovec je jedním z posledních představitelů českých autorů 18. století působících ve Vídni. Na rozdíl od ostatních skladatelů tohoto okruhu měl za sebou neuvěřitelně rozsáhlé zahraniční zkušenosti. Vždyť kromě vídeňského uměleckého prostředí poznal téměř celou hudební Itálii, revoluční i napoleonskou Francii, Belgii, Anglii, Německo a samozřejmě i své rodné Čechy. Paradoxně však naplno nevyužil této „konfrontace“ s různými styly. Jeho konzervativnost postupně zapříčinila pokles zájmu o skladatelovu tvorbu a vysloužila mu přezdívku „Božský šosák“.
Součástí CD kompletu je samozřejmý dvojjazyčný booklet obsahující poměrně zajímavý text Dagmar Henžlíkové, zaměřený zejména na Jírovcovy zahraniční cesty. Další krátké texty seznamují vlastníka CD s institucí Jihočeské komorní filharmonie a osobností houslisty a dirigenta Jana Talicha . Myslím však, že čtenář by uvítal i krátký příspěvek o samotných nahraných dílech. Koncepce tvůrců byla pravděpodobně nechat promluvit hudbu samotnou. Avšak pro snazší proniknutí do autorovy symfonické tvorby by bylo vhodné upozornit na stylovou problematiku kompozic, stejně jako je srovnat s dobovou produkcí.
Nahrávku samotnou lze hodnotit velmi kladně. Dobrou volbou byla zejména Jihočeská komorní filharmonie, jejíž zvuk plně odpovídá charakteru interpretovaných symfonií. Komorní uskupení dává jasně vyniknout pro klasicismus primární složce – melodii. Cílem pak není, jako v dobách nedávných, ohromit především zvukovou mohutností, ale hlavně charakterem a niternou výpovědí děl samotných.
Skladby prezentované na CD mohou být po formální stránce srovnávány s vrcholnými díly J. Haydna či W. A. Mozarta. Invenčně a kompozičně však nevyčnívají z dobového průměru. Patrně nejefektnější částí nahrávky je Symfonie Es dur, op. 18 . Dílo otevírá rozsáhlejší věta s tempovým označením Largo. Allegro. Úvodní nepříliš rozsáhlé Largo působí mohutným dojmem zejména díky užití dechových nástrojů a tvoří důstojný úvod celé symfonii. Následující Allegro vyniká popěvkovým motivem, který se neustále navrací a je nápaditě zpracováván. Kompozičně nejpropracovanější je druhá věta, tentokrát v tempu Andante. Moderato. Její úvod, vyloženě písňového charakteru, je přerušovaný bouřlivými opakovanými akordy. Jednotlivá témata věty zaujmou náhlými tempovými i afektovými kontrasty, tolik typickými pro hnutí Sturm und Drang, známé především z literárního prostředí. Třetí větou je Menuet, v tomto případě skladba opět založená na popěvkovém tématu, vyloženě galantního charakteru. Závěrečná věta Allegreto má formu ronda s výrazným periodicky členěným tématem. Hlavní role je zde svěřena smyčcům. Radostný charakter závěrečné věty tvoří optimistické završení symfonie, jež je celkovým vyzněním neobyčejně svěží skladbou svého druhu. Provedení této i zbylých symfonií na zmiňovaném CD vyniká zejména životností, jíž Talich dosahuje vhodně zvolenými tempovými kontrasty. Vedle své sólistické profese zde dostává příležitost naplno vyniknout dirigentským umem a zpětně z pozice sólisty proniká do hloubky komorního charakteru Jírovcových skladeb. Interpretace výše uvedené druhé věty Symfonie Es dur , op. 18 je toho důkazem. Zbylé dvě symfonie formálně téměř doslova kopírují Symfonii Es dur s tím, že jejich kompoziční stránka nijak výrazně nepřekračuje průměr. Obě symfonie D dur , op. 9 a Es dur, op. 8 tak mohou být představeny na pozadí již popsaného prvního díla, avšak s absencí výraznějších kompozičních postupů (afektové kontrasty apod.). Jihočeská komorní filharmonie pod Talichovým vedením je však interpretuje stejně životně. Styl jejího provedení u posluchače nepřestává poutat pozornost a oživuje tak pozapomenuté dílo kdysi velkého českého autora. Celá nahrávka by byla o něco působivější a autentičtější, kdyby při její realizaci bylo použito dobových nástrojů či jejich kopií. I přes tento nedostatek je však možné doporučit tuto nahrávku všem milovníkům hudby českých autorů konce 18. století.
Body: 4 z 6
