New York Philharmonic, Lorin Maazel. Produkce: Hartmut Bender. Text: A, N, F. Nahráno: live, 3, 9, 10/2005, Avery Fisher Hall, New York. Vydáno: 2006. TT: 73:24. DDD. CD Deutsche Grammophon 477 6435 (Universal Music).
Ten, kdo sleduje trendy současné produkce komerčních hudebních nosičů a kdo pod žlutým labelem poprvé spatřil novou edici s názvem DG Concerts, chápal tento počin jako razantní krok, jímž chce významná a v minulých letech a desetiletích neobyčejně štědrá firma – v době, kdy už není možné v někdejší velké míře studiově nahrávat – alespoň touto formou prezentovat současnou laťku umělecké úrovně světových koncertních pódií. Je známo, že už v minulosti byly snímky z živých koncertů docela běžné, byť oproti vycizelovaným nahrávkám studiovým stály ve výrazné menšině. Je také pravdou, že mnozí dirigenti „přistavené mikrofony“ na koncertech před mravenčí studiovou prací pro své nahrávky přímo preferovali (například Leonard Bernstein ve svém vídeňském období). Tato edice však má výrazně příčiny ekonomické a k dnešku přinesla už bezmála dvě desítky kompaktních disků. Jejich repertoár je větší měrou koncipován s ohledem na popularitu, tedy tvoří jej osvědčené tituly. Znovu se objevují vrcholné Mozartovy symfonie, Beethovenovy koncerty, Brahms, Šostakovič, základní díla moderny. Dramaturgicky tedy nic nového pod sluncem! Vlastní poslech nás přece jenom upozorní, že takto stručným a přímočarým soudem jsme ledacos nedocenili. Tak především mizí hrozba, že budou chybět dokumenty, jak se základní díla světového repertoáru hrála na počátku nového století. To by ale pro takovýto velkorysý projekt byl argument přece jenom slabý! Důležité jsou další dva, jež z této edice vytvářejí počin mimořádný. Především je to dokonalý zvuk orchestru, perfektně sejmutý a navíc zbavený mimohudebních neduhů, jež prozrazují, že se jedná o live-snímek. Tím druhým faktem je vynikající umělecká úroveň, tedy naprosto bezchybný a strhující výkon. To vyvrací úvahy, zda bylo nutné točit tituly, jež byly u DG vydány už nesčíslněkrát, některé relativně nedávno (viz některé vídeňské nahrávky Thielemanna). Od interpretů ze zámoří zpravidla očekáváme dokonalé technické dotažení, mnohdy na úkor větší citové hloubky. Maazelovi se však s Newyorskými filharmoniky daří naplňovat i tento nezbytný požadavek německé pozdně romantické tvorby. Jeho Don Juan má místa nasazením až strhující, Smrt a vykoupení pak nejen pestrou škálu výrazových prostředků, ale i ono potřebné filozofické zamyšlení. Tanec sedmi závojů nás drží v napětí až do posledních okamžiků (perfektní dynamický program!). A ve suitě ze Straussova Růžového kavalíra nalézáme možná odpověď, proč je Maazel tak často zván do Vídně k dirigování prestižních novoročních koncertů. Richardova jmenovce cítí stylově dokonale a donutí i Newyorské filharmoniky akceptovat zásady, jejichž realizace není mnohdy ani pro špičkové těleso z Vídně samozřejmá. Booklet zachovává charakter původních programů. Jsme skutečně na koncertě!
Body: 5 z 6
