Opery jako Maria Padilla , Il pirata nebo Armida jsou dnes skutečně velmi málo známé a většinou jsou považovány za tituly nehodné novodobého oprašování, za pouhou pěveckou ekvilibristiku s podivným libretem. Po poslechu desky však zjistíte, že Renée Fleming povyšuje pouhé opájení se krásným hlasem na svébytné pěvecké-herecké dramatické studie. Při jejím zpěvu nemrazí pouze z toho, jak to zpívá, ale také co zpívá . Orchestr sv. Lukáše řízený zkušeným operním dirigentem Patrickem Summersem doprovází naprosto spolehlivě, technicky bez jediného problému. Sbor Maggio Musicale Fiorentino je zván k nahrávkám předpokládám hlavně proto, že to jsou Italové a má asi více volného času nežli třeba sbor milánské La Scaly. Je totiž pověstným slabým článkem nahrávky. Typicky velké italské hlasy se jen těžce smiřují s decentní dynamikou, zvukovou tvárností a regulací vibrata. Ne že by to byla vyloženě špatná volba, ale ve světě, včetně České republiky, bych našel řadu lepších sborových těles. Každopádně Bel canto Renée Fleming je další perlou v její diskografii.
Luboš Stehlík
Sólistka se v průvodním slově vyznává z nejhlubšího obdivu k bel cantu, jehož repertoár považovala a nadále považuje za vrchol, jakého pěvec může dosáhnout. V textu, i touto nahrávkou, ovšem současně správně připomíná, že nejde jen o „krásný zpěv“ a techniku, ale o umění komplexního hudebně-dramatického výrazu. Dvě desítky čísel z Belliniho, Rossiniho a Donizettiho oper (ne všech plně známých: Náměsíčná , Maria Padilla , Semiramis , Il pirata , Armida a Lucrezia Borgia ) jsou skvělým, zralým a obdivuhodným příkladem takového umění. Renée Fleming jako velká dramatická umělkyně (navíc u všech těchto rolí s pódiovou zkušeností „v zádech“) v každé árii bez nadbytečného patosu navozuje pocit silného emocionálního zaangažování, citového vzrušení a mezní životní situace. V jejím podání jsou i na těchto výsecích hudebně-divadelních ploch všechny naznačené operní postavy vesměs velkými heroinami, živými lidmi. Obdivuhodný je nejen výrazový rejstřík a sugestivnost, opravdovost a pravdivost, ale i hlasový rozsah. Barva sopránu této umělkyně je nezaměnitelně potemnělá, provázená charakteristickým jemným vibratem; sahá od překvapivě sytých mezzosopránových hloubek přes krásně vyrovnané střední rejstříky až po výšky hodné primadony koloratur. Fleming přitom nevlastní ani koloraturní mezzosoprán, ani pouze a ryze lyrický soprán. Dobírá se však obdivuhodně celistvé šíře blízké sopránu dramatickému; jeho profil však přes veškerou sytost ještě obohacuje, kde je potřeba, flétnovou jemností a snovostí. Ženské postavy dýchají, jsou uvěřitelné, dojímají – a to vše ne navíc nebo vedle zpěvu, ale prostřednictvím zpěvu. Těžko asi lze v současnosti mezi světovými „prvními dámami opery“ hledat soustředěnější a zasvěcenější interpretaci Belliniho, Donizettiho a Rossiniho operní hudby.
Petr Veber
Po poslechu mozartovského recitálu (1996), o rok mladšího výběru velkých scén z nejrůznějších oper, po něm následujícího výběru ještě širšího dramaturgického rozletu (The Beautiful Voice ), straussovského repertoáru z roku 1999 a italsko-francouzského výběru z roku 2000 by leckdo mohl propadnout určité nejistotě a nedůvěře. A to ve výčtu chybí ještě kompletní nahrávky oper, CD s písněmi a samostatný recitál s americkým repertoárem. Cožpak je možné vyrovnat se na špičkové úrovni s tak širokým, někdy až protikladně vyhraněným stylovým i žánrovým spektrem? A nyní přichází nové CD sebevědomě nazvané Renée Fleming – bel canto . Jde o sféru, kde slavily své úspěchy největší světové divy! Avšak od týchž pěvkyň jsme Mozarta, slovanský repertoár a hlubokou intimitu písní přijímali s určitými rozpaky. Je a bylo to plně omluvitelné – jde o svět zcela jiný, vyžadující rovněž naprosto vyhraněný stylový přístup. Přiznám se, že tyto úvahy mě poprvé napadly až při poslechu tohoto prozatím posledního kompaktního disku. Má-li se plně docenit umění Renée Fleming , je nutný pohled na celý komplet jejích dosavadních nahrávek. U Mozarta je vynikající Hraběnkou a Fiordiligi, Taťánu zpívá se slovanskou cudností. A v současnosti je ve světovém měřítku pravděpodobně nejlepší Rusalkou. Zvláštní kapitolu by zasloužila dramaturgie jednotlivých recitálů – vedle osvědčených titulů snaha přinášet hudbu méně známou, neprávem opomíjenou. Naše první obavy z obrovského stylového spektra Renée Fleming začínají mizet, už když zalistujeme bookletem. Jeho text (jedním z autorů je přímo interpretka) prozrazuje poučenost a důslednost, s jakou šli všichni aktéři do tohoto projektu. Prostor dostaly méně frekventované italské opery. Ani jedna není divadelní trvalkou, mnohdy ani ne čítankovým titulem! Je dobře, že byla zařazena například velká scéna z neznámé, prakticky zapomenuté Donizettiho opery Maria Padilla . Dříve jsme se ve školách učili, že tyto méně známé opery jsou většinou hudebně slabé a kalkulují pouze s efektním zpěvem. Renée Fleming tento názor vyvrací už od prvních taktů. Árii z Náměsíčné zpívá s neskutečně obrovským a málokdy slýchaným citovým nábojem, měkké závratné výšky bere tak, že se tají dech! A zpívá ve stylu skvělého bel canta! Její výraz je místy – zvláště v hloubkách – opravdu „poitalsku“ naturalistický. Její stylově dokonalý a navíc strhující projev, korespondující s citovým rozpoložením konkrétní protagonistky, nepůsobí ani v nejmenším okázale, ale imponuje hudebními hodnotami, jež právě tento trend skvěle vyzvedne! Některé pasáže možno bez nadsázky označit za dramatické skvosty, například okamžik, kdy Lucrezia Borgia poznává, že její syn je mrtev! A rozsáhlá scéna z Piráta je díky právě této výrazové škále ozdobou celé desky! Virtuozita, v níž se mihnou i nejzávratnější výšky, je vždy plně ve službě probíhajícího děje. Zbývá ještě zmínka o Orchestru sv. Lukáše (poznali jsme ho například už v mozartovském recitálu Renée Fleming). I zde je vynikající – v neposlední řadě i díky skvěle připravenému a stylově cítícímu dirigentu Patricku Summersovi (oproti Italům není vůbec dryáčnický). S jakou graciézností a noblesou hraje úvod k árii ze Semiramis ! Sborové party v těchto operách pouze hrají úlohu doprovodného kontrastu. Sbor florentského festivalu Maggio Musicale Fiorentino se této funkce zhostil standardně a se zkušeností sobě vlastní.
Všichni tři přítomní autoři – Rossini (Semiramide , Armida ), Bellini (Náměsíčná, Pirát ) a Donizetti (Maria Padilla, Lucrezia Borgia ) – jistě museli předpokládat a počítat s tím, že operní divy vyžadují spíše exhibici než psychologickou studii. Jak by asi touto syntézou bravurní techniky ve službě probíhajícího dramatu (tedy vlastně v druhotné úloze) museli být potěšeni!
Bohuslav Vítek
Vydavatel: Decca / Universal Music
Stopáž: 71:46
Nahráli: Renée Fleming – soprán, Coro del Maggio Musicale Fiorentino, sbormistr José Luis Basso, Orchestra of St Luke's, Patrick Summers
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
