Nástroj proslulé katedrály Notre-Dame pochází z počátku 15. století a v průběhu času prošel řadou dobových úprav, především se postupně rozšiřoval a zvětšoval – dnes má pět manuálů. V 19. století se dostal do více než povolaných rukou slavného varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, který zde zavedl například nové tónové schéma (bylo založené na mixturách určitých rejstříků) či různý tlak vzduchu u jednotlivých manuálů. V 60. letech minulého století získaly varhany elektro-pneumatickou trakturu a nový hrací stůl, posledních úprav se chopila v letech 1990-1992 skupina varhanářů, kteří se pokusi- li vytvořit rovnováhu mezi prvky 18. století, Cavaillé-Collovými změnami a současností. Tyto varhany a stejně i nástroj, na nějž hrál během svého života Messiaen v pařížském kostele Nejsvětější Trojice, patří k velkým Cavaillé-Collovým dílům, jsou si tedy zvukově blízké. Krása nástroje by ovšem příliš nevynikla nebýt skvělého provedení Oliviera Latryho. Dnes čtyřicetiletý interpret působí v pařížské katedrále Notre-Dame již sedmnáct let jako jeden ze tří hlavních varhaníků, kromě toho učí na pařížské konzervatoři a koncertuje. Podle zpráv je prý i skvělý improvizátor, sám Messiaen jej dokonce označil za „nového Marcela Duprého“. Z více než sedmihodinového kompletu je znát, že mistr nebyl zřejmě daleko od pravdy. Latryho improvizační dovednosti se zde sice nemohly projevit, ale rozhodně jeho provedení vnitřně obohatily. Posluchačům se představuje zkušený, ostřílený a zralý interpret, jehož hra je svěží, nesentimentální, virtuózní a promyšlená do nejmenších detailů. Kvalitě snímku přidal samozřejmě i výběr nástroje, s nímž je Latry po letech již takříkajíc srostlý. Je radost i potěšení zaposlouchat se do bohaté, zvukově barevné palety notre-damských varhan, vychutnat si jejich širokou rejstříkovou škálu i citlivost přídavných zařízení (například rozdíl otevřených a zavřených žaluzií je opravdovou pastvou pro uši!) a nechat se vtáhnout do Messiaenovy „varhanní liturgie“.
Dina Šnejdarová
Le banquet céleste vznikla v autorových devatenácti letech, poslední – cyklus Livre du saint sacrament – pak osm let před autorovou smrtí, v roce 1984. Ve varhanních skladbách se – snad ještě více než v ostatních – spojuje živý prožitek liturgie jako něčeho nadčasového s realitou a časností lidského života. První tóny mnoha skladeb přímo při liturgii vznikaly – téměř celoživotní post varhaníka pařížského kostela La Trinité dával Messiaenovi k něčemu takovému zcela ideální dispozice. Snad právě díky tomu vznikl jakýsi „životní deník psaný varhanními píšťalami“, tvůrčí oblouk, který mapuje vše podstatné, co se v Messiaenově kompozičním a zároveň teologickém myšlení během celého života událo.
Olivier Larty (*1962) měl rovněž nejlepší dispozice k tomu, aby Messiaenovu varhanní tvorbu podal v nastíněném tvůrčím a životním oblouku a zároveň zachoval, respektive nechal „zaznít“, ono tabu, tenzi nadčasového a časového. Od roku 1985 zastává tento profesor Pařížské konzervatoře prestižní funkci varhaníka chrámu Notre Dame. Jeho zkušenost s tamním nástrojem (5 manuálů + 2 pedály) dala zcela zřetelný prostor silné „interpretační pokoře“. Až téměř slyšitelné ratio v rejstříkování však způsobuje nepopsatelnou zpětnou rezonanci Messiaenovy hudby. Chvílemi lze mít obrazný pocit, že nástroj hraje sám od sebe – tak myslím interpret ustoupil do pozadí, tolik citu a intelektu dal jaksi anonymně k dispozici, aby zazněla Messiaenova hudba ve svém barevném majestátu, historických a biografických kontextech a hlavně pak v oné extatické rovině, která se blíží zmíněnému „tabu“ – rozeznívá kamenné zdi katedrály, v níž se rodila evropská polyfonie – zhmotňuje ve zvuku liturgický prožitek, proměňuje se v nehybné kontinuum, které je skryté a zároveň všeobjímající. Stává se neuchopitelnou, a přesto tak (autorsky i lidsky) jasně definovanou hudební teologií.
Michal Rataj
Oliviera Latryho , jednoho z oficiálních varhaníků nejslavnější francouzské katedrály, jedná se už v okamžiku vydání nutně o nahrávku referenční.
Latryho podání jako by si této sady „nej-“ bylo předem vědomo. Všechny jeho parametry se nesou k oslavě velikosti Messiaenova odkazu. Už jen zajímavě sejmutý zvuk varhan: pomocí maximální škály prezence a dynamiky rozehrává pocit prostorového rozložení varhan a v délce dozvuku a všudypřítomném dunivém šumu ohromného prostoru katedrály navozuje jedinečnou a nezapomenutelnou atmosféru Notre Dame při koncertě nebo bohoslužbě. Není tedy divu, že za takových okolností je Latryho interpretace až překvapivě monumentalizující. Nabízí místy zvláštní agogiku s extrémními (a i Messiaenem nepředepsanými) zpomaleními a zrychleními. Plynulosti celku obětovává i zřetelnost Messiaenových zvláštních a složitých diminucí a augmentací, které by totální ponor – hudební i duchovní – někdy mohly rozbít rytmickým „poskočením“ (s počítačovou přesností se tak ovšem dařilo hrát, ale přesto atmosféru „nerozhodit“ Louisi Thirymu na jiné, Messiaenem požehnané nahrávce z roku 1972). Latry, vědom si prostoru i mohutnosti nástroje v něm, volí – v souladu s Messiaenovým oblíbeným rytmickým předpisem – všeobecně „extrémně pomalá“ tempa. To je legitimní, protože Messiaen vesměs nepoužívá metronomické údaje, ale jen svojí ustálenou škálu slovních tempových předpisů. Ale i tu Latry cíleně porušuje pro vybudování zdrcujících vrcholů rozsáhlých cyklů. Železně přesně, trpělivě a koncentrovaně totiž staví skladebné bloky až k jedinému klimaxu, kde svoje varhany nechává v naprosto zastaveném fortefortefortissimu zaplavit prostor zvukem. Děje se tak na konci Nativité nebo uprostřed centrálního Combat z Les corps glorieux . Jsou to místa, kde skladatel vystoupil ze své upřímné úcty k Bohu a kde interpret vystupuje ze své úcty ke skladateli, aby se společně neskrývaně opájeli svou radostí a mocí nad pohybem zvukových mas. Takové je i v Latryho podání gigantické „vanutí Ducha Svatého“ ze závěru Messe de la Pentecôte .
Po poslechu této interpretace by se mohlo zdát, že Messiaenovo varhanní dílo před námi stojí jako obrovský, nedosažitelný kamenný monument. Ale jeho význam i účinek na ducha posluchače se spíš podobá právě poryvům extaticky čerstvého větru. Jinak by totiž bylo pro budoucnost mrtvé. Jenže Latryho podání je do kamene tesané, a přesto strhující. Není to tím, že je nadčasové?
Miroslav Srnka
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 72:43 + 78:34 + 72:20 + 75:43 + 75:00 + 71:38
Nahráli: Olivier Latry – varhany
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
