Na desce Chopinovský recitál zastihujeme interpreta v polovině padesátých let. To už byl tento rodák z Petrohradu, jehož rodina po bolševické revoluci komplikovaně emigrovala přes Finsko do Paříže, na vrcholu sil i společenské poptávky. Jeho mládí a hudební myšlení formovala setkání s Prokofjevem, Ravelem, Schnabelem, Backhausem a Giesekingem. Soutěže jej nezajímaly (i když později předsedal porotám těch největších), raději se ještě po třicítce vzdělával u Dinu Lipattiho.
Magaloff nebyl takzvaně studiový typ. „Když jste mi sebrali publikum, dejte mi aspoň sál,“ vymínil si pianista Concertgebouw, když se chystal nahrávat kompletního Chopina. Relativně malé množství desek, které Nikita Magaloff zanechal (jsou na nich především díla Lisztova, Skrjabinova, Musorgského či francouzských skladatelů, různé směsi, ale i snímek Dallapiccolovy Sonaty canoniky ) svědčí o jeho postoji, kdy jej více zajímalo kouzlo okamžiku a kontakt s živým posluchačem než touha zvěčnit se. I v pozdějších letech si na rozdíl od většiny pianistů zachoval svůj „heroický“ styl hry. Ovšem bez jediné noty vedle a s neomylnou pamětí.
Záznam, který Decca velmi kvalitně remasterovala, obsahuje Sonátu č. 3 h moll op. 58 , Impromtus č. 1 – 4 a Berceuse Des dur op. 57 . Co k Magaloffově stylu říci? Je nekomplikovaný, senzuální až požitkářsky se vyžívající ve zvuku i ve virtuózních eskapádách. Nepřekvapí, ale ani nezklame.
Vydavatel: Universal Music
Nahráli: Nikita Magaloff – klavír
Body: 4 z 6